4.10.20174 Agentura EXANPRO
Souhrnné hodnocení a předpověď (11054)
Evropa nebyla nikdy tak důležitým kontinentem jako právě nyní, kdy aktuální dění ve světě a počínání představitelů hlavních světových mocností vytváří napjatou situaci hned v několika regionech.
Jedině Evropa totiž může mít rozhodující vliv na udržování rovnováhy mezi Východem a Západem, respektive mezi Ruskou federací (RF) a Spojenými státy americkými (USA), jež jsou ústředními aktéry všeho dění ve světě. Evropa se tak stává mnohem důležitějším místem pro budoucí vývoj bezpečnostní situace ve světě než samotný Blízký východ nebo Korejský poloostrov, neboť situace ve zmíněných geografických oblastech nepředstavuje nic jiného než soupeření mezi USA a RF, potažmo Čínou (viz produkt 11003 „Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací“), přičemž je toto soupeření závislé na postojích evropských zemí a stanoviscích Evropské unie (EU): Evropa tvoří významný geopolitický prostor, o který obě velmoci usilují (stejně tak Čína), což zvyšuje rozhodující vliv EU na budoucí vývoj bezpečnostní situace ve světě. Navíc se toto politické a vojenské zápolení mezi osudovými světovými oponenty (USA a RF) přeneslo i do východní Evropy, čímž se podtrhl význam uvážených a nestranných rozhodnutí vlád evropských zemí před rozhodnutími, jež jsou účelově podřízena politice jedné cizí mocnosti či jednostranně organizované skupině cizích mocností.
Primárními dvěma faktory pro vývoj bezpečnostní situace ve světě je nevýhodné postavení USA vůči RF v oblasti nerostných surovin a usilování Spojených států o vedoucí postavení ve světě. Ruská federace zůstává zemí, kde se nachází přibližně 50 % světových zásob nerostného bohatství. K výhodě RF lze přičíst i to, že se jedná o stát s největším územím na světě. Spojené státy tak nejsou v pozici, aby mohly s Ruskem soupeřit v obchodování s těmito stěžejními surovinami, což by ani tak nevadilo, pokud by Američané neusilovali o trvalé a jedinečné vedoucí postavení ve světě. Svou frustraci spojenou se svým nevýhodným postavením a usilováním o prvenství ve světě projevili američtí politici ve svých proslovech, které byly vedeny v obecném smyslu, že toto bohatství nepatří jen Rusům a že ti by se tudíž měli podělit s celou planetou.
Po rozpadu Sovětského svazu (SSSR) se USA samy ustanovily do role vedoucí mocnosti ve světě a tím i do role hlavního určovatele světového politického vývoje včetně silou vynucených změn v nehodící se politice cíleně vybraných států, anebo přímo změnou celých nepohodlných režimů v zájmových zemích (např. země bývalé Jugoslávie, Somálsko, Irák, Sýrie, Libye, Jemen a další). Spojené státy počítaly s tím, že se Ruská federace po pádu SSSR (1991) podvolí a snažily se podchytit ruskou politiku pomocí svých aktivit jako „Partnerství pro mír“ (Partnership for Peace, PfP, vznik 1994) a později Radou NATO–Rusko (NATO–Russia Council, NRC, vznik 2002). I když byly uvedené aktivity vydávány za činnosti Severoatlantické aliance, jednalo se převážně o americké programy realizované pro lepší renomé prostřednictvím NATO, jež je však od jisté doby výkonným nástrojem americké zahraniční politiky (viz objasnění v produktu 13012 „Donald Trump a Severoatlantická aliance“).
K primárním dvěma faktorům expanzivní americké politiky je nutné přičíst rovněž faktor přírodních vlivů. Z pohledu přírodních pohrom jsou Spojené státy hodnoceny jako nejnebezpečnější země ve světě s negativními prognózami pro budoucí vývoj (první zmínka o tomto faktoru a jeho rozvedení viz poslední odstavec v produktu 11009 ze dne 2. května 2016 „Vývoj bezpečnostní situace v Evropě“).
Uvedené tři faktory jsou hlavním pohonem americké zahraniční politiky a hlavní příčinou změn bezpečnostní situace ve světě po roce 1990. Faktory převedené na politické důvody amerického postupu ve světě jsou neobratně kamuflovány do demokratických hodnot. Výrazným příkladem jsou texty v dokumentu nazvaném „Národní bezpečnostní strategie“ (National Security Strategy). Poslední verze tohoto dokumentu byla vytvořena v roce 2015 a v úvodním textu obsahuje např. tento odstavec:
„Jakákoli úspěšná strategie, která má zajistit bezpečnost americkému lidu a prosazování našich národních bezpečnostních zájmů, musí začít s nepopiratelnou pravdou – Amerika musí vést (být v čele). Silné a nepřetržité americké vedení je nezbytné pro mezinárodní řád (založeném na pravidlech), jenž podporuje bezpečnost a prosperitu a stejně tak důstojnost a lidská práva všech lidí. Otázka nikdy není, zda by Amerika měla vést, ale jak vedeme (jakým způsobem stojíme v čele).“ 1
Jiný výmluvný dokument prozrazuje, jakým důležitým cílem se Ukrajina stala pro uskutečňování amerického plánu pro 21. století. Oním dokumentem je „Národní bezpečnostní strategie pro nové století“ (National Security Strategy for a new century) vypracovaná v roce 1998. Vybraná část textu zní následovně:
„Nově nezávislé státy (NIS): USA usilují o naplnění široké škály bezpečnostních cílů v NIS. Hodláme dovést Rusko, Ukrajinu a další NIS do nového evropského bezpečnostního pořádku (řádu), což zahrnuje upevňování jejich účasti v aktivitách aliančního programu „Partnerství pro mír” (PfP) a budování efektivního partnerství NATO–Rusko a NATO–Ukrajina.“ 2
Podle tohoto textu si USA jako stát ležící mimo Evropu činí nárok na to, že to budou právě Američané, kteří povedou Rusko, Ukrajinu a další země do nového evropského bezpečnostního pořádku. Zde se ztratila role západoevropských zemí. Navíc se za textem a úsilím Američanů skrývá také to, že to budou oni, kdo dají formu onomu novému evropskému bezpečnostnímu pořádku. To je spojeno s jejich stále silnějším vlivem na Evropskou unii, který je patrný i přes provázanost členských zemí NATO a EU: 21 zemí je členem jak NATO, tak zároveň EU (NATO má nyní s Černou Horou 29 členů, EU je bez Velké Británie na počtu 27 členů), přičemž Američané na každoročním summitu NATO začali do programu summitu zahrnovat jednání ve formátu USA–EU (což je patřičný důkaz o cíleném působení Spojených států na Evropskou unii, a to při všech možných příležitostech).
Výrazný problém pro USA nastal během první dekády 21. století, kdy dali Rusové jasně najevo, že nehodlají být v podřízeném stavu a taktéž zdůraznili svou nelibost vůči rozšiřování Severoatlantické aliance o další země ve svém sousedství. Tento ruský postoj odstartoval realizaci amerického plánu na změnu politického režimu na Ukrajině. Ukrajina představuje významnou a širokou vstupní bránu do prostoru Ruské federace, a tedy důležitý prostředek pro naplňování amerického strategického cíle, jímž je změnit ruský režim na režim příznivý americké politice (podrobněji k situaci na Ukrajině viz produkt 11010 „Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině“ a produkt 11027 „Analýza změny politického režimu na Ukrajině“ s pokračováním v produktu 11028).
Spojeným státům se v Evropě podařilo přeskupit citelné síly a prostředky, čímž mají na své straně většinu Evropy (viz produkt 11001 „Studená válka nikdy neskončila“). Zároveň však vznikl problém s rovnováhou sil. Nemíníme rovnováhu ve smyslu počtu zemí na té které straně, nýbrž rovnováhu v tom, že se Evropa, dříve rozdělena na dvě protikladné poloviny, nevymezila jako samostatný a nezávislý politický celek, jenž by nepodléhal politice ani jedné z obou zemí. Evropské země se skrze EU podřizují americké zahraniční politice a tím také vojenským aktivitám NATO v Pobaltí. Tyto aktivity neznamenají žádné pozitivní řešení, ale pouze eskalaci napětí ve prospěch americké administrativy, jež nutně potřebuje vyčerpávat a udolávat režim Ruské federace všemi dostupnými prostředky pro dosažení svého kýženého strategického cíle. Tomu podléhají operační cíle v podobě rozšiřování americké sféry vlivu na úkor vlivu ruského v klíčových geografických oblastech ve světě (klíčový terén/prostor*), které se vztahují k získání politické, vojenské a/nebo ekonomické výhody.
Klíčovými oblastmi jsou Blízký východ (přednostně Sýrie a Irák s působením na Írán), Jižní Asie (zejména Afghánistán s působením na Írán a středoasijské republiky Tádžikistán, Uzbekistán, Turkmenistán a další), Korejský poloostrov s přímým působením na Čínu a Ruskou federaci, Moldavsko s působením na Podněstří, Zakavkazsko neboli Jižní Kavkaz, respektive Gruzie s působením na Jižní Osetii a Abcházii, Ukrajina s působením na oblast Donbasu atd.
Rozšiřování sféry vlivu a angažovanost Američanů ve světě může také souviset se zajištěním alternativních a trvalých prostorů pro část amerického národa, což je spjato s podporou nelegální migrace se záměrem vyprázdnit některé prostory (jedná se např. o část Blízkého východu a vybraná území v Africe, kde by se Američané chtěli trvale uchytit a mít vlastní správu).
Rusko na rozdíl od USA neusiluje o prvenství ve světě ani nepředstavuje „konvenční hrozbu“*, neboť neusiluje o vojenskou konfrontaci se zeměmi NATO (jednalo by se o velmi neuvážený a krátkozraký záměr, přičemž Rusové provádějí dlouhodobou a promyšlenou politiku). Opačné názory západních zemí nevycházejí z faktů ani z odborných závěrů zpravodajských služeb (nepočítaje v to účelově vykonstruované závěry), ale pouze a jen z propagandistické snahy ovlivnit veřejné mínění a mínění politiků ve prospěch amerických cílů. Ruská federace požaduje rovnocenné postavení s USA a nehodlá tolerovat přisuzovanou podřízenou roli v nově budovaném světovém řádu, jež je z výše uvedených faktorů diktován Spojenými státy.
Představitelé RF budou i nadále podporovat a udržovat svůj vliv na východní Ukrajině, v Podněstří, v Jižní Osetii a Abcházii, jelikož za této situace nemohou země jako Ukrajina, Moldavsko a Gruzie vstoupit do NATO, neboť by se samotná Aliance poprvé ve své historii vystavila konfrontaci vzhledem k problematické celistvosti území svých členských zemí a dilematu o naplnění údajné kolektivní obrany, která však ve skutečnosti není v Severoatlantické smlouvě nijak zakotvena (viz produkt 11002 „Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky“).
bnovení rovnováhy sil mezi oběma světovými rivaly. Pokud nebudou usilovat o nápravu stavu, je konfrontace obou mocností, a to především přes podřízené
Evropské země (každá sama za sebe), potažmo EU s vládami členských zemí mají ve svých rukou osud Evropy, o kterém by měly rozhodovat samy bez cizího vměšování. Mohou významně přispět k o evropské státy (na straně USA), nevyhnutelná. Přítěží je však to, že evropské země zahájily destabilizaci Evropy legalizováním nelegální migrace, jež je uměle podporovanou záležitostí a slouží jako prostředek k urychlení geopolitických změn a k využití levné kriminální a militantní síly. Prostřednictvím nelegálních migrantů, především pak migračních kvót a kriminálních činů či lokálních konfliktů (extremismus a interetnické napětí) budou pokračovat snahy o sjednocení Evropy pod jedno vedení s cílem vytvořit nikoli společné, nýbrž nadnárodní síly poplatné americkým cílům v Evropě, a dokonce i v prostorech mimo Evropu.
Politici, kteří veřejně vykládají o nutnosti zastavit či značně snížit nelegální migraci a přitom nemají odvahu volat po ukončení soupeření mezi USA a RF na Blízkém východě, požadovat změny v situaci destabilizované Libye a prosazovat uskutečňování existující politiky v potírání nelegální migrace, nechtějí vlastně vůbec bojovat proti nelegální migraci, ale jen tak si povídat a přetvařovat se pro udržování politických bodů. Politici ve skutečnosti neřeší zastavení či snižení nelegální migrace, ale zabývají se integrací migrantů do společnosti evropských zemí, což je neprozíravá a destruktivní politika.
Členství v NATO a EU se stává nebezpečným spolupachatelstvím v porušování mezinárodního práva (bombardování Srbska, agrese a okupace Iráku, odtržení Kosova atd.) a vede k narušování národní bezpečnosti jednotlivých členských zemí legalizací nelegální migrace a vnucováním nelegálních migrantů (porušování článku 4 Smlouvy o Evropské unii). NATO i EU se opakovaně provinily (pochopitelně skrze své členské země), ale uvažujeme-li o nich jako o organizacích, tak nelze jednat a setrvávat v organizacích, jež představují „bezpečnostní hrozbu“* i „bezpečnostní riziko“*. Navíc každý trestný čin spáchaný nelegálním migrantem je trestným činem navíc a jedná se o prohřešek vlád, které zanedbaly (často i úmyslně) implementaci existující bezpečnostní politiky v potírání nelegální migrace (viz produkt 22005 „Zásady potírání nelegální migrace“). Proč tedy čeští a jiní politici přes to všechno naopak ustavičně zdůrazňují a volají po ještě pevnější integraci v rámci Evropské unie a po ještě větších závazcích směrem k Alianci? Výsledkem bude dlouhodobé poškození státní suverenity a národní bezpečnosti.
Podporovaným politickým převratem na Ukrajině (viz odkazy na produkty výše) byl zažehnut pomyslný plamínek pro konfrontaci s Ruskem, k níž jsou připravovány a přednostně vybízeny evropské země (což souvisí také s výzvami ke zvyšování vojenských rozpočtů). Převratem na Ukrajině dosáhly Spojené státy jen částečného vítězství. Avšak z vojenského hlediska je úkol buď splněn, anebo nesplněn. Američanům byl upřen Krym, kde by již nyní působily americké lodě a znesnadňovaly by činnost ruského námořnictva (takto brázdí Černé moře nejseverněji převážně u rumunských břehů). Taktéž nebyla zachována celistvost Ukrajiny, což tvoří nepřekonatelnou překážku pro vstup země do NATO. Ekonomická situace na Ukrajině se navíc neustále zhoršuje, čímž se ze země vytváří stále těžší břemeno pro Západ. Spojené státy tedy úkol nesplnily, naproti tomu společně se zeměmi EU zapálily plamínek či doutnák k výbušnině, a to na úkor Evropy. Bizarní přitom je, že mnozí politici evropských zemí do plamínku pateticky foukají a vyvolávají hesla o demokratických hodnotách a ruské propagandě.
Důležitá poznámka: Prezident pojených států a americká zahraniční politika představují dvě odlišné věci. Prezident USA je pouhým vykonavatelem americké zahraniční politiky ve veřejné funkci, přičemž skuteční tvůrci a hybatelé amerického strategického plánu stojí vždy v pozadí. Prezident Trump nyní sám začíná chápat své politické mantinely se všemi jeho povinnosti a odpovědností za pokračování v naplňování amerického plánu. Nedostatky a časový skluz v dosahování naplánovaných cílů se projevují ve výrocích Donalda Trumpa, jež jsou pochopitelně spojeny i s jeho povahou.
1 Text v původním anglickém znění: „Any successful strategy to ensure the safety of the American people and advance our national security interests must begin with an undeniable truth—America must lead. Strong and sustained American leadership is essential to a rules-based international order that promotes global security and prosperity as well as the dignity and human rights of all peoples. The question is never whether America should lead, but how we lead.“
2 Text v původním anglickém znění: „Newly Independent States (NIS):The United States is pursuing a wide range of security objectives in the NIS. We seek to bring Russia, Ukraine and the other NIS into a new, cooperative European security order, which includes strengthening their participation in NATO Partnership for Peace activities and building effective NATO-Russia and NATO-Ukraine partnerships“
* Definice termínů jsou objasněny v produktu „ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze“.
Zpravodajský produkt 11054
Souhrnné hodnocení a předpověď
© 2017 Agentura EXANPRO
