Chraňme přirozenost!

Jeden obrázek koncentruje všechny nejpalčivější problémy Evropy. Totální zpochybňování všeho a odmítnutí přirozenosti. Urputnou snahu srovnat všechny a všechno na jednu rovinu. Aktivistům nejde o rovná práva – jde jim o to, aby všichni byli stejní.

1. Feminismus dotlačil svět až k srovnávání a nahrazování muže ženou. Plete se rovnost se stejností. Základem lidské společnosti totiž je, že nejsme stejní a nikdy nebudeme. Žena nenahradí muže a muž ženu. Dokud by to byly jen marné pokusy kavárenských tlachalů, nevadilo by to. Ale tento koncept nabourává to nejdůležitější – rodinu. Nejde o žádné konzervativní lpění na starých modelech. Jde o základní biologickou zákonitost. Žena jako matka a muž jako otec – těžko se navzájem nahrazují a zastupují. Všichni, kdo dětem berou matku nebo otce, páchají velké zlo na dětech. Jejich psychika JE nenávratně poškozena. Proto je na místě větší zodpovědnost při výběru partnerů a je třeba skončit s tou všudypřítomnou lehkomyslností. A to ještě nemluvím o konceptu stejnosti v souvislosti s lidskými právy obecně – debaty o lidských právech zločinců jsou toho jen smutným důkazem.

2. Obrázek ještě ukazuje jednu rovinu – totální zmatení umělců a umění a institucí, které se o umění starají. Nikdy se umělci neměli tak dobře – všude plno grantů a projektů a nadací. Umělci jsou hvězdy, chodí do televize, dávají rozhovory, jezdí po světě. Stačí jet po vlně zájmu a dělat to, co se chce. Jste pak ve správné partě a hezky to frčí. Kam ale zmizelo opravdové umění? Krása, ticho, hluboké vnitřní emoce… Kde jsou všichni ti pokorní umělci, kteří dokázali dát zprávu světu o vnitřním životě člověka? Pamatujete? Staří umělci pracovali sami, věnovali se své tvorbě pro tvorbu samu, častokrát žili na hranici přežití. Nepřeju nic takového dnešním umělcům, ale méně humbuku a méně komerce by jim prospělo. Sousoší jako je na obrázku mě dovede taky rozplakat, ale jsou to slzy frustrace, ne slzy z dojetí nad krásou a silou emoce.

3. Poslední otevřené téma je téma médií. Oni vybírají to, čemu dají prostor a neomylně sahají po všem, co likviduje přirozenost a naprosto likviduje kritické myšlení. Přitom by stačilo neignorovat i hlasy z jiného názorového spektra. Nedivme se lidem, že jsou zmatení. Udržet si v tom chaosu zdravý rozum je docela náročné, což neomlouvá, jen vysvětluje!

Na závěr něco optimistického – vypadá to, že už to mnoha lidem začíná docházet. Ono totiž nejde všechny lidi oblbovat pořád. Pomalu se to láme – někde rychleji, jinde pomaleji. Ale láme se to a já sama k tomu lámání i nadále hodlám přispívat.