Patrick Ungermann
24. 11. 2017
Vědomí středu: Snad je to tak od Pána Boha, že v každém z nás je střed vesmíru. Každý sám sebe vnímá tak, že stojí uprostřed, uprostřed života. Každý má od sebe nějaké napravo, nalevo, přede mnou, za mnou. Nemocní i mocní dnes hodně hovoří o Západních hodnotách, o tom, kdo nebo co patří na Západ či na Východ, nebo že je bohatý Sever a chudý Jih. V rozporu s tím se uchovává dávné vědomí, že jsme každý uprostřed. Čína je pro nás na východě, sama se ovšem označuje jako Říše středu.
Západ vlastně vůbec není obsazený. Mnozí válčící Němci už od roku 1914 toužili uskutečnit koncepci Mittleeuropa, jak ji popsal Friedrich Naumann, tedy koncepci německé Střední Evropy: Podle ní se Rakousko s Německem propojí. V Předlitavsku se jedinou úřední řečí stane němčina. My a Moravané napříště nebudeme národy, ale pouhá etnika, regionální kmeny. (Pojmy region a etnikum místo státu a národa dnes často používá Evropská unie.) Na území Haliče a na srbsko-chorvatském pomezí vzniknou nárazníkové státečky. Dodnes mnoho Němců vidí Německo jako středoevropskou zemi. Francie? Jaký je to Západ? Přinejmenším od časů krále slunce nahlížejí domácí na Francii jako na střed všeho možného. Paříž je zbožňovaná jako středisko. Španělsko? To přeci není západní výspa světadílu. A bylo ohromným střediskem koloniálního bohatství stejně, jako Velká Británie, která dnes ovšem velká není. Španělsko se zvláštní zeměpisnou blízkostí k Africe se rozhodně může vnímat jako střed mezi oním Severem a Jihem. Dávné a správné vědomí, že všude je střed něčeho, ruší stejným způsobem i pojetí Východu. O Říši středu už byla řeč. Soudobé sebevědomé Rusko s vynikajícími výsledky na poli mezinárodního významu začíná samo sebe vidět jako pořadatele ohromného euroasijského projektu. Rus vás pošle na západ k Moskvě, k Petrohradu a na východ za Ural. Středoafrická republika ruší naše pojetí Jihu, Island naše pojetí Severu. Celé tajemství středu, prožívaného na každém místě, je dvojího rázu a navzájem se doplňuje: Jednak na téměř kulaté a souměrné planetě není problém, aby byl střed kdekoli. A pak svoji středovost vnímáme s Boží pomocí přesně tak, jak ji vnímá každé dítě laskavých rodičů. Člověk, který je vyrovnaný, je duševně vystředěný. Zeměpisný střed Evropy leží na západní Ukrajině. Je pravděpodobné mluvit o Střední Evropě od Ukrajiny po Německo, od Pobaltí po Černé i Egejské moře. V takovém případě leží má vlast v srdci onoho středu Evropy. Praha je prostě mezi Kyjevem a Berlínem, mezi Varšavou a Athénami.
Nepřátelství přišlo odevšad: Má-li být tělo zdravé, nemůže jeho srdce patřit žaludku nebo páteři. Srdce musí patřit samo sobě, aby nerušeně pracovalo a páteři i žaludku působilo blaho. Masarykova výzva ke každodenní práci a jeho slova: „Nebát se a nekrást,“ to je návod stejně tak pro nás, jako pro evropské okraje ohledně toho, jak se k nám mají chovat. Evropské tělo často stůně snad i proto, že jeho části svádí o své srdce dlouhý a nepochopitelný boj.
Už teď, ve dvacátém prvním století, které rozhodně nemusí být cílovou rovinou dějin, lze povědět, že jsme byli napadeni a trháni postupně ze všech čtyř světových stran. A symbolicky (ve zkratce) zdůrazněme, že jen ve dvacátém století jsme se celým elánem národního obrození opravdu osvobodili z nadvlády Jihu (Podunajská monarchie), abychom po dvaceti letech upadli do područí Západu (Třetí říše). Krátce předtím nás chtěl škubat Sever (Polsko) a krátce nato nás zachopil Východ (Sovětský svaz). Při těchto pokusech zmocnit se srdce stonala Evropa výrazným neklidem.
Přátelství přichází tiše: S jihoslovanskou i ruskou vřelostí k nám, západním Slovanům, jsem se setkal osobně. Polský učitel zeměpisu Krzysztof Malinowski si pokaždé chválil, jak si rozumíme, když mluvíme pomalu každý svou řečí. Žádný z běžných Němců, se kterými jsem se setkal při práci v německé továrně na výrobu hliníkových žebříků, mě nikdy nepřemlouval k účasti na projektu Mittleeuropa. Přátelství je rozhodnuté se přátelit. Východiska v podobě politické správnosti, kdy si hlídám pusu, abych kohokoli jakkoli neurazil a stále jsem jednou nohou u soudu nebo při pokutě a ve vězení za názor, tahle cenzura současnosti, tahle šiřitelka strachu a nevolnosti nejdřív ze všeho spolehlivě zahubí právě přátelství. Diplomacie je slušnost, přátelství je vřelost. Výhody hledáme mozkem, přátelství srdcem. Je možné přátelit se mezi národy tak tiše a vřele, jako se přátelí lidé? Přátelství je ve všech případech posilováno ochotou, poznáváním a odpuštěním. A naopak ho zeslabuje vědomí, že mě někdo nějak napálil. V prostředí, jehož zákony pomáhají velkým podnikatelům hbitě a výhodně přesouvat lidi, stroje a celou výrobu odkudkoli kamkoli, aniž by řetězce v zemi, kde také vytvářejí kapitál, zaplatily státu daně, v takovém prostředí a s takovými „pořádky“ lehce přijdeme na věc, že nás někdo prodal a někdo jiný koupil. Normální zboží proti tomu neprotestuje, protože nemá svobodnou vůli. My ji ale máme. My nechceme být zboží. Naše země bývala potravinářskou velmocí a propadla se do tvaru potravinově závislé državy. Lze se dovtípit, že nesoběstačnost našemu národohospodářství neprospěje a přitom je možné zapátrat, kdo na sobě udělal Českou republiku v tomto směru závislou, a věřte, že ta závislost česko-německému přátelství neprospěje.
Ledaskdo by se mohl ptát, jestli pro státníka nebo pro kapitalistu představuje přátelství pracovně nějakou cennou hodnotu: V čase společných krizí, kulturních a civilizačních přerodů, kdy je obecně cítit ohrožení i nové všestranně pociťované naděje, rychle ztrácejí zaběhané pořádky a peněžní toky hodnotu. Přestávají platit, když my, bezejmenní Honzové a bezejmenné Marušky, nebudeme jejich směr chtít podporovat. A my, v touze po spravedlnosti, nedůvěryhodné struktury podporovat nebudeme, když se vyhýbaly přátelství. Ziskuchtivost pramení z mylné představy, že jsme tělo. My máme tělo, ale není pravda, že jsme jenom tělo. Tělu ke vzrušení postačuje konzumní světovost. Duch potřebuje jakkoli širokou důvěrnou obeznámenost. Často se nám při té světovosti tvrdí, že nás cizí obohacuje. Kdy nás ale cizí obohacuje? Jenom v tom případě, že se skutečně cítíme být obohacení, ne vykořenění.
Zrod soudobé středoevropské civilizace: Jak ovšem poznám, co mě (a v jaké míře – do jaké hloubky) obohatilo? Čím mohu poměřovat prospěšné a neprospěšné, rozvíjející a ohrožující? Dobré a špatné? V běžném životě poměřuji jiné světy svým světem. Jiné kultury svou kulturou. Pro novodobého Američana z USA nemá například pojem starobylý stejný význam, jako pro našince. A my nemáme tolik výrazů pro sníh, kolik jich mají běžní Eskymáci – Inuité. Tisícileté důvěrné vazby uvnitř národa, posilované společnými radostmi a strastmi, tradovaným dobrem a tradovaným zlem, sdílením všeho možného ve státě, který máme přinejmenším od devátého století (!), to všechno dalo vzniknout naší kultuře a dotváří ji včetně ještě něčeho širšího a velmi zřetelného, včetně Středoevropské civilizace. Ve slovanských zemích ji na časové ose vidíme od Kyjevské Rusi po obě Lužice, od Hnězdenského a Krakovského knížectví po Dušanovo Srbské carství. A může být i širšího základu. Středoevropská civilizace je strom už od země velmi košatý: Roste větvemi zprvu módní, pak vnucované a nakonec přijaté a námi reformované latinky i azbuky, která staví na mírumilovné konstantino-metodějské misijní práci. Až na řeckou, rumunskou a albánskou výjimku sdružuje Středoevropská civilizace národy, které neformoval a nedeformoval starověký Řím. Středoevropské národy a země se nikdy nepokládaly za evropské okraje. Většina středoevropského lidu jsou sice Slované, ale v případě Maďarů ti lidé přivádějí do Evropy ještě jedno další plemeno, ugrofinskou duši. V každém případě státní rozloha středoevropských národů nikdy nehrozila ovládnutím evropského prostoru. Národy Středoevropské civilizace spíš pokládají za rozhodující činnost obrozenců než činy dobyvatelů. Jistě to souvisí se způsobem obhajoby svého životního prostoru v nedávné době průmyslové revoluce. I proto jde o národy bez světové koloniální minulosti. Tyto a jiné veličiny a hodnotové konstanty vtiskly Středoevropské civilizaci určitou nezaměnitelnost, chuť a podmanivost. Ne náhodou jsou dnešní středoevropské země, včetně balkánských, vlastně národními kulturami. Čechové a Čechy, řekl bych, názorně ukazují možnosti i hranice Středoevropské civilizace.
Česká kotlina je jako dlaň a zemské brány se zvedají do mnoha pohoří. Ta pokrýval po staletí neprostupný hvozd. Uvnitř žijí lidé. Obchodují nablízko i na dálku, dohadují se jako jacíkoli jiní lidé, ale jsou rádi, když je přehledná cesta vede od stromu ke stromu, mezi zahrádkami a kolem dvora domů. Žijí v té České kotlině a na té České tabuli sami sobě na očích. Jejich raný středověk začíná podivuhodně svobodomyslně, ostatně tak, jako na Kyjevské Rusi. Vidí si do talířů. Žijí vzájemně otevřeně a humorně, když na sebe tolik vidí. A je jim vlastní i jistý druh uzavřenosti, když je tolik chrání hory a dřív i hvozd. Ani dnes nezačnou hovor mělkým citovým výlevem, ani prkennou zdrženlivostí. Neřeknou vám hned, že vás mají rádi, ale dlouho na vás budou myslet. Nebudou se prodávat a nebudou se chtít dát koupit. Zůstanou svého druhu cudní a svého druhu otevření. Jinak cudní a jinak otevření než lidé odjinud. A nebudou mít sklon k přepjatosti. Nevymyslí vládu ideologií. Ideje nedotáhnou na úroveň metodicky naleštěných myšlenkových soustav. Hodnoty nechají uzrát jako Prahu. Jejich statečnost z nich nevykřeše nedobytné titány. Ale každou říši, která je spolkla a teď jim leží v žaludku, oni podivuhodně nenávratně rozdrolí na kompost základních živin. Rozumíte už, kdo my jsme? Srdce nemůže být ani sešněrované, ani neustále větranou chodbou. Srdce potřebuje účinné mikroklima.
České a Slovenské národní vlastenectví bude vždy jen programem autonomismu. Za hranice nikomu nevkročí. České (masarykovské) a slovenské (štefánikovské) světoobčanství nebude unášet svět na jedno malé místo v srdci poměrně malého světadílu, ale bude světu ukazovat cestu nás samých jako světovou problematiku inspirovanou lidskostí.
Česká otázka jako otázka míru a práce: Středoevropská civilizace přesně odpovídá potřebám evropského míru. Mír nedělají vojenské a kupecké spolky. Mír dělá netečnost k expanzi, vůle k životu na svém místě a sklon ke každodenní drobné práci. Mír nedělá kariéra bez dětí, peníze bez požitku, schůze pro schůzi, vláda pro vládu… „Nebát se a nekrást“, je výstižný imperativ míru. „Poznat, držet, chránit a bránit pravdu“, je nezbytný imperativ míru před Bohem. Oba výstižně lidské imperativy přišly na svět v České kotlině. Prohlásili je světoví myslitelé. Přispěli jimi do vesmírné kroniky poznání. Ani ve snu by nás nenapadlo držet to poznání čistě pod českou pokličkou. Česká otázka je otázka míru a práce. Práce osvobozuje v případě, že jsme nadšeně rozkryli její hlubší a nejhlubší smysl. Mír osvobozuje, kdykoli ho zakusíme a sdílíme. Opakem míru není válka. Opakem míru je život bez míru.
Nejsme jarmareční národ: Dočetli jste až sem. Nemělo by vás překvapit, když řeknu, že nejsme jarmareční národ. Někteří zprostředkovatelé moci nás kritizují, že „dostatečně nevyužíváme evropského kolbiště“ v ústředí Evropské unie. Že v Unii nehrajeme na hlasité housle. Že jsme sice kritičtí, ale žádným projektem jsme se „nepovznesli“ nad naše národní zájmy. Že prostě neinspirujeme Unii k unitářství, které by nám prosadilo výhody.
My opravdu nemáme imperátorské „nadání“. Ale nejen to. My nejsme na hřišti světa hlasitými vyvolávači. Nás Komenský nasměroval k hlubině bezpečnosti. Hodláme žít pro sebe. To ale není vada. Je to obraz toho míru, kdy sami sebou neotravujeme druhé. „Co je doma, to se po lidech nevypravuje,“ prohlásila má maminka ve čtyřech letech. Pro nás je plot domova něčím jako hvozdy na horách. Představte si, že bych přišel s něčím svým před mnohohlavý mezinárodní soud a nechal to, jako vykřičený skandál, proprat proudem médií… Jsme dnes dostatečně přizpůsobiví: Máme rovnostáře socialistického typu i feministky (snad ještě ne přímo čarodějnice, co pořádají hon na gentlemany s květinou a s otevíráním dveří). Máme ekology, co mezi nás trousí zmije, krkavce i vlky. V krotší míře než na Západě i u nás běží informační a politická cenzura. Přičinlivé soutěže nám nastrkají mladé lidi se zpěvným hlasem do škatulky po anglicku nyjících hvězd. I u nás se valí do lidí obchod s ukazováním (showbusiness), čemuž se říká zábava nebo kultura, ne-li dokonce umění. Nejkrásnější indiánské předměty tvoří Indiáni moravští. Máme chameleoní pořad se snahou udělat z nás někoho jiného ve vzhledu i ve zpěvu. Ten někdo jiný zpravidla patří mezi zbožňované idoly západní subkultury. Ano, i u nás už léta pracuje výkonná kopírka.
Plebejci a rozšířené vědomí: Ale u nás to pomine. Pokrokáři na objednávku totiž nevědí, co je smyslem a osudem našeho sebeurčení. Česká kotlina po tisíciletí pracovala jako ozdravné sanatorium. Lidé sem proudili shromáždit každý sám sebe. Léčili tady sobě i druhým výkyvy ducha i strádání těla. Nemám teď na mysli dav pustošivých invazí, ale oduševnělé proudění prospěšných lidí i jiných bytostí. Příkladem velikých osobností byli soluňští věrozvěsti Konstantin a Metoděj. Doputovali k nám a až tady učinili nesmrtelné nadosobní, přitom vřelé a prožité dílo. Karel IV. k nám přicházel na poněkolikáté, zatímco jeho otec od nás hlavně odcházel s penězi. A Karel, který vládl nejmocnějšímu útvaru v Evropě své doby, vládl ještě i nám, nám zcela samostatně a nezávisle na císařství německém. Ale hlavně, vládl směrem do budoucna. Naložil na Libušinu Prahu, která sama je světlem z budoucnosti, výrazné duchovní poslání: Svatí se sejdou v Praze. Proto sbíral relikvie a nechával je vozit do Čech. Předal tak strůjným bytostem adresu setkání. Stavitelé barokních chrámů takřka v přírodě celých Čech a Moravy, na místech malých a daleko od Prahy, přijímali pozvání do srdce Evropy vděčně, a někteří natrvalo. Proud přínosných lidí nelze zaměňovat s chaotickými migracemi. Proud má v určený čas dotéct na určené místo jako posila a posilu má na tom místě hledat a najít.
Několikrát musela naše duchovní i světská kultura strpět vyhnání svých nejzasloužilejších. Vyhánění rekatolizační, odchody podnikavých hospodářů po válce v šestašedesátém, odchody před první i druhou světovou válkou, v čase kolem února 1948, po roce 1968 i takzvané odchody z lepším dnes.
Po každém odchodu se s námi stalo něco úžasného: Úlohu skutečných moudrých a pracovitých elit plynule přebírají lidé, kteří by se za jiných okolností nechali elitami vést. Plebejci s rozšířeným vědomím jsou ti, kdo se sice nenarodili šlechtě nebo do měšťanských rodin s vytříbenou tradicí, nebo do třetího, čtvrtého pokolení umělců, podnikatelů, cechovních řemeslníků, a přesto mohou vést a vedou nás. Čím? Nadáním od Boha, výdrží, neuvěřitelně životaschopným humorem, neuvěřitelnou měrou prospěšné činnosti. Nebo jen tím, že v rozhodující míře nestojí k potížím zády. Tihle plebejci s rozšířeným vědomím nás už několikrát obrodili. Pořádali už několik zahraničních i domácích odbojů. Založili tradici písničkářů, novinářů, státníků, hudebníků, malířů i spisovatelů tělem i duší. Plebejci s rozšířeným vědomím bez pamětihodného rodokmenu, proroci v zemi, která není k prorokům kdovíjak milá, to je zázrak mimo běžné chápání ušlechtilosti. Je to součást duchovní péče o nás, o Středoevropany a je to blahodárný výron naší Středoevropské civilizace.
Stále stejná dálka: Připadá mi, že žijeme stále stejnou dálku. Boha, jak říkám potomkovi, máme pět centimetrů nad hlavou. Tak blízko je nebe pro každého, kdo o nebe stojí. Nám všem je jaksi důvěrně známá domácí příroda se spoustou svatyní. Prostě má u nás každý kámen dějiny. Když velcí objevitelé obepluli svět, vrátili se (v případě, že objevování přežili) tam, odkud vyrazili. Opsali kruh. Změnilo je to. Změnilo to učební osnovy. Něco se ale pořád nemění: Dobývání, opanování, rabování, výhodná pokušení, sobecký požiteček a po nás potopa. I to je stále stejná dálka krutého odcizení, kterou se nedaří překročit a odejít od ní.
A naopak: V zemi, kde nežijí jarmareční lidé, není žádný mrakodrap dost vysoký, žádná bomba dost třaskavá, žádná velmoc dost v úctě. Ale každý druhý je chatař, některé zahrádkářské kolonie míváme větší než města, každý třetí jsme kutil, každá druhá žena je dobře vychovaná. Jsme věřící bez chodníkových modliteb. Máme sloní paměť a každý má svůj rozum. Jen blázen by u nás pronesl tu navýsost sklíčenou větu, že je k posouzení té a té okolnosti nekompetentní, že to (nedej Bože) přenechá odborníkům. Nejsme jednoznačně národem partyzánů. Jenže kdyby nás nějaké mocnářství k něčemu moc nutilo a ještě od nás očekávalo součinnost, dovedeme s klidem programově prohlásit, nebo si alespoň skálopevně pomyslíme: Hovno, hovno zlatá rybko…
My, kteří jsme si uvědomili, že jsme se narodili pro Středoevropskou civilizaci, nejenže do „kopírky“ sypeme písek a do automatu na „pokrok“ hážeme místo peněz knoflíky. My naprosto nenuceně pouštíme do světa objevy, výtvory, nápady, nadčasové inspirace. A stejně nenuceně ovikláváme své hromburáce a jelimany, aby se stali těmi plebejci s rozšířeným vědomím. Každý jsme vyzařující menhir, jak čníme cestou do práce z mlhy. Máme koníčky – světy, do kterých pořádáme hluboké výpravy. Průměrný houbař je u nás i průměrný mykolog. Akvarista má svou akvaristickou knihovnu. Včelař je činovník ve včelařském spolku. Naše záliby nekončí koupí a konzumací zboží pro koníčkáře. My u toho potřebujeme myslet.
Myšlení u nás stále patří mezi základní potřeby. Nemyslíme proto, abychom si tím jen vydělali. Myslíme pro požitek z myšlení. Proto se každé opatření u nás dříve či později dočká účinného protiopatření. Dá se říct, že takové myšlení je naše účinná evoluční strategie. Je nesmírně prospěšná při obraně. Jsme nesmírně obdivuhodnými obránci, středně dobrými smovládci a špatně bychom ovládali druhé. Lze říct, že ovládání nemáme v povaze. Prostě proto, že jsme v evropském těle i duchu v srdci. Srdce nikdy nebude chtít sníst žaludek. To by narušilo jeho mikroklima. Bude ovšem o žaludku vědět, i o kostech a o posledním nehtu na posledním prstu.
Nenajedený žaludek by ale mohl chtít sníst srdce – a onemocní z toho. Chceme zdravou a svébytnou Evropu? Chtějme mít zdravé a svébytné srdce.
