Oponentura programového prohlášení vlády: Zahraniční politika, bezpečnost a obrana

Jan Schneider
19.12.2017 Argument

Oponentura !Argumentu: Bezpečnostní analytik Jan Schneider shrnuje oblast bezpečnosti a obranné a zahraniční politiky v podání vládního programového prohlášení. 

 
Hnutí ANO 2011 Andreje Babiše bývá řazeno mezi nesystémové subjekty naší politické scény. Při bližším pohledu na návrh programového prohlášení vlády, sestavené pouze z nominantů tohoto hnutí, však zjistíme, že se hnutí „srovnalo“ docela systémově. Buď tedy nebylo až tak nesystémové, jak se mýlili přemoudřelí experti, anebo se mu stalo něco podobného, jako Donaldu Trumpovi (a předtím Baracku Obamovi), že si ho „deep state“ prostě narval do chřtánu jako krajta králíčka. Jak to tedy je?
 
 

Zahraniční politika

Obranná politika by měla být komplementární se zahraniční politikou. Jinými slovy, co neukecáme, o to se budeme muset porvat. Babišova vláda slibuje „prosazovat aktivní a srozumitelnou zahraniční politiku jednoznačně zaměřenou na prosazování českých národních zájmů“ a vycházet přitom „především z členství v EU a NATO“. Pakliže věc neodbudeme, že jde jen o velká slova, pak jde o cíl nemalý, a k tomu nutně nejasný.

Bylo by záhodno naznačit, jak chce vláda dojít k vymezení a formulaci oněch „národních“ (lépe „zemských“) zájmů dojít. Pakliže nikoliv zásadní diskusí s širokým spektrem politických stran, pak se tyto zájmy budou měnit po každých volbách, a bude to celé k ničemu, čili jako dosud. Dále jde o to, jak široký výměr těch zájmů by měl být, aby vláda ve svém úsilí nedopadla jako EU, na jejíž nezbytné reformě by se ráda podílela, „aby EU jako celek konala méně, ale efektivněji“.

V problematice migrace hodlá vláda „prosazovat razantnější přístup EU i NATO a aktivně se na něm podílet“. A jsme hnedle u NATO, aniž by vláda ztratila jen slovo o fundamentálním problému, že by se totiž NATO nejprve mělo vrátit ke své zakládající Washingtonské smlouvě a nemělo by konat bez mandátu OSN! Pouze a jenom rétorickou náplastí je věta, že „nejvyšší prioritou je zachování míru, a tedy i záruka dodržování mezinárodního práva“, která ale k ničemu nezavazuje, takovou větu podepsali leckteří váleční štváči, a Trump ten mír chce dokonce prosazovat silou.

Velmi nebezpečná je mnohoznačná zmínka o tom, že vláda bude „prosazovat transatlantickou vazbu a podporovat kooperaci s USA především v oblasti obrany, bezpečnosti a obchodu.“ Nevykopává se tu zdánlivě nadějně pohřbená TTIP?

Obranná politika a Armáda České republiky

Vláda hodlá „aktivně přispívat do zahraničních operací Evropské unie, NATO či OSN, které budou vybaveny odpovídajícím mandátem a budou v souladu s definovanými bezpečnostními a obrannými zájmy České republiky“. To je prima, ale co takhle nejdřív vyhodnotit, jestli jsou naši vojáci aktuálně v zahraničí v souladu s mandátem, odpovídajícím mezinárodnímu právu?

Došlo by se k tomu, že naše mise jsou z hlediska mezinárodního práva mnohdy sporné. NATO totiž není subjektem, který by mohl jakékoliv mise sám o sobě zdůvodnit, i kdyby byly tisíckrát nazvány „mírovými“ či „humanitárními“.

O „dalších aktivitách NATO“ z hlediska mezinárodního práva radši ani nehovořit! Jediný závazek všech členských států NATO, jak neúnavně roky vykládá toto evangelium (dobrou zvěst) bývalý diplomat a zpravodajec Miroslav Polreich, je totiž obsažen v článku 1 Washingtonské smlouvy, který nutno stále opakovat, byť u zabedněných hlav jde o házení hrachu na zeď. Snad se v tomto projeví jistá „nesystémovost“ vlády, a dá přednost textu smlouvy, nikoliv propagandistickému mýtu o něm.

Zopakujme si ten zásadní článek zakládající a stále platné smlouvy o NATO ještě jednou: „Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“

Na jeden slibně bystrý moment je ale třeba upozornit. Vláda prohlašuje, že „bezpečnostní záruky kolektivní obrany [NATO] ale nejsou samozřejmostí“. To je prima, snad to je opravdu náznak toho, že článek 5 Washingtonské smlouvy přečetl konečně nějaký gramotný Polreichův student! Nedostal by sice jedničku, ale trojku, protože v oblasti kolektivní obrany nelze v rámci Washingtonské smlouvy hovořit o zárukách, nýbrž o možnostech, čili zbožných přáních. Nicméně uvědomit si, že neplatí mýtus o zárukách vzájemné vojenské pomoci podle článku 5 Washingtonské smlouvy, to už by byl velký pokrok ve vládních kruzích!

Pro český zbrojní průmysl zní slibně, že vláda hodlá „věrohodně vytvářet své vlastní obranné kapacity“, a že … … … 

 
… … celý text zde