Změnou pořadí sčítanců se součet nemění!

Avatar
Původní autoři

Zdeněk Hrabica
16. 12. 2017
Pamatujeme proletáře Kolmistra, ztvárněného národním umělcem Františkem Smolíkem ve Weissově dramatizaci Zápotockého díla „Vstanou noví bojovníci“. Poprvé hlasoval a využil svého nezadatelného práva. Ke schůzím, hlasování a k usnesením jsme se za staletí nyní obrátili zády, odezněly. Hýbou s námi jiné síly. Některé nerozeznám, chybí jim logika a sám sebe se ptám – jak to, že komu vadí pořád do omrzení jistá stokrát omílaná mlátička – a vůbec nikomu nevadí, že mu z Bruselu kyne miláček ruských řek a  SSSR a nyní po desetiletí zarputilý bijec proti Putinovi?


A v ruském kabátě dští síru komentátor českého odbarveného a překabátěného deníku Právo ve zcela novém převleku, než v jakém oblečení k nám v předcházejícím režimu přišel.

Здравствуйте, товариши!

A někdy úplně jiným ke všemu zase stačí vykřikovat, jak nám dneska všude chybí, kam jenom oko pohlédne – Václav Havel. Leckomu zase stačí, když sami cudně o sobě a blízkých mlčí. Z politiky a s  informacemi přešli do hokynaření. Od podrobených a porobených se naučili vybírat zpropitné. Mohl bych je vyjmenovat. To jim zcela stačí, aby byli INN. Jejich svět dále pokračuje.

Před lety jsem rozmlouval s jiným ctěným podnikatelem, kterého jsem si sám pro sebe pojmenoval novým Baťou. Vlastní firmy, se kterými vydláždil skoro celou zemi; ve firmách má mateřskou školu, kadeřnictví. Ve vládě by mu stačilo deset osob, třetina úředníků z nynějšího počtu. Politice se vzdálil – i když v ní chybí.

Ti, co myslí na zadní kolečka a valí před sebou kuličky, nevzešli jenom z Havlových pohrobků, vystlali si – byť v malém počtu – i v levicovém proudu politických stran , s.r.o. a čerpají z minulého informovaného bytí, jaké si užili u „ukomunistů“ a nebo v odborovém hnutí.

Až se jednou někdo pořádně podívá orlím okem na to, jak se realizovala myšlenka Igora Němce o tom, že majetek KSČ a SSM musí přejít do rukou všeho lidu, bude to na velký soudní proces. A už nechci připomínat – co by se stalo, kdyby se někdo stejně rigorózně podíval, jak se privatizovalo Revoluční odborové hnutí a jeho majetek za „táty dělníků“ a pak za jeho následovníků, určitě by začal troubit vojenskou polnicí na poplach.

Znovu po roce 1989 vstali noví bojovníci, jenom ten starý revolucionář Kolmistr tentokrát už chyběl. Jeho hlas a hlasování by stejně nic neznamenaly. Schůze jsou dneska skoro k ničemu, doba se posunula. Světem se hýbe nyní jinak, agresorem je dneska úplně každý, kdo napadne jinou zemi dříve, než USA.

Všiml jsem si nedávno televizního vystoupení – několik figurek, uvedu – Pilip, Fendrych, Němcová, Kalousek, Špidla, Telička, Horáček, hráčů do mariáše – těch by bylo a těch je – aby do nich husa kopla. Jsou hodně neklidní – ječí na „mlátičku, která na Národní tloukla do mládeže“. A to té mlátičce ještě skoro tehdy nevyrostly vousy na bradě.

Zatím , co oni, hřmotní, si s ničím a s nikým nezadali, byli vždy čistí jako lilie. Nestydí se za to, že zatím, co zde byli takoví, které s odstupem doby nyní nazývají mlátičkami – oni v utajených brlozích tenkrát mastili hazard – a pod dohledem mocných – z něho platili i desátky té moci. Byl jsem toho očitým svědkem.

Živě si vzpomínám, jak jsem běžel v jednom dni, do redakce Světa v obrazech v pražské Pařížské 9, v září 1989; na Staroměstském náměstí se demonstrovalo, v podloubí naproti orloji stáli milicionáři z ústředních úřadů. V přilbách a se štíty a s pendreky. Náhle jsem uslyšel ten zlověstný úšklebek: „Však mi tě jednou pěrestrojčiku taky dostaneme!“

Měli pravdu pravdoucí, dostali mně, dostali nás!

Publikovali jsme tehdy z ruských zdrojů verše Jevtušenka a Vozněsenského ve Feldekově překladu ala Jenom, aby se z toho něco nestalo.

A opravdu se za chvíli něco stalo. A děje se pořád to stejné. Patníky se pořád očůrávají. Záměnou sčítanců se součet nemění. Snad si rozumíme?