Radim Valenčík
5. 2. 2018 blog autora
Původně jsem chtěl tento článek zařadit až na příslušné místo seriálu o vize (což také, až nastane čas) udělám. Z hlediska blížícího se sjezdu ČSSD se mně však zdá aktuální. Mj. i proto, že v předsjezdové diskusi se často vyskytují názory typu: “Program máme dobrý, ale neumíme ho dobře marketingově podat.” Takový názor svědčí o naprostém nepochopení toho, o co jde. Strana, která v zaujímá v současném politickém spektru v návaznosti na svůj historický vývoj takové místo jako ČSSD, má dvě možnosti:
– Zůstat v zajetí staré politiky a zaniknout jako nevýznamná.
– Vydat se cestou nové politiky, pokračovat ve stylu politiky, na základě které vznikla, vyrovnat se selháními, kterými v důsledku setrvačného přístupu podlehla.
Jinými slovy: Buď vyklidí politický prostor, který ji nabízí perspektivu, nebo jej obsadí.
Konkrétní příklad politiky založené na podpoře vývoje veřejného vědomí a sebevědomí
Součástí srozumitelného výkladu problematiky, která není jednoduchá k pochopení, protože jednak překračuje rámce setrvačného vidění reality a jednak má řadu vzájemně provázaných aspektů, je její přenesení do polohy konkrétního příkladu. Proto se v následující části pokusíme co nejsrozumitelněji ukázat, jak by to šlo.
Rozdíl “staré” a “nové” politiky
Budeme uvažovat politický subjekt (například politickou stranu, ale mohlo by jím být i politické hnutí nebo názorová platforma v nějaké straně či spojení názorových platforem více stran), který se jako první krok realizace svého komplexně pojatého programu rozhodl získat většinovou společnost pro realizaci plně zásluhové a plně uzavřené nadstavby současného průběžného systému penzijního pojištění. Na tom je založen jeho program pro krátké a střednědobé období; dlouhodobý program pak spočívá v získání veřejnosti pro uskutečnění celého komplexu reforem, které vyústí v přechod ke společnosti založené na produktivních službách, které přispívají k nabývání a uchování lidského kapitálu.
V programu politického subjektu “starého typu” by orientace na zavedení postgraduální nadstavby byla formulována jako jedna z priorit (závazků vůči voličům, slibů) přibližně takto:
“Podpoříme změny v oblasti využití možností dobrovolného prodloužení doby výdělečného člověka, odstraníme stávající nedostatky. Umožníme, aby se každému, kdo oproti hranici 65 pracuje déle a případně na základě vlastního rozhodnutí nepobírá plný důchod, odváděl prostředky zpět do penzijního systému, zvedl důchod dle očekávané délky dožití o takovou částku, jakou do systému přispěl, s výjimkou odvodu na solidární základ systému. Tj. zavedeme takovou nadstavbu nad současným systémem penzijního pojištění, ve které vše, čím do ní člověk přispěje na základě toho, že bude vykonávat výdělečnou činnost, dostane po odvodu částky určené k posílení solidárního základu systému dle pojistné matematiky zpět formou doživotní renty. Tím zajistíme dlouhodobou stabilitu celého penzijního systému a otevřeme cestu k jeho postupné reformě, která podpoří člověka v tom, aby na základě racionální volby své celoživotní dráhy měl základní jistotu ve své práci, aby ji mohl vykonávat v souladu se svými zájmy a aby mu k prodloužení jeho plnohodnotného života pomáhal systém kvalitní zdravotní péče.”
K tomu by mohla být přiložena tabulka propočtů, objasněny některé detaily, například:
– jak to souvisí s možností zvýšení kvality zdravotní péče, proč by její poskytovatelé (resp. zprostředkovatelé zdravotních služeb) byli motivováni k tomu, aby se člověk mohl co nejdlouhodoběji uplatňovat na profesních trzích;
– jakou podporu a od koho by měl člověk při projektování své dráhy celoživotního uplatnění v různých fázích svého života,
– jak to souvisí s kvalitou vzdělání a celoživotního vzdělání,
– jak velký by byl odvod na posílení solidárního základu a proč je tento odvod významný i potřebný pro všechny účastníky systému.
Takto by to vyznělo v rámci “staré politiky”, v případě “politického subjektu starého typu”. Politický subjekt nového typu by v dané oblasti postupoval zcela jiným způsobem:
1. Oslovil by ty, kteří alespoň částečně chápou, o jak významný krok při prosazení nadstavby nad současným penzijním systémem přibližně takto: “Nebude to jednoduché, ale s naší podporou nezbytnou úpravu, tedy vytvoření funkční nadstavby současného penzijního systému, společně prosadíme. K tomu, abychom všechny ty, kteří chápou, o co v dané oblasti jde, jsme připraveni vyvíjet nezbytné aktivity.”
2. Provozoval by webové stránky, kde o dané problematice a jejím širším významu, i všem co s touto problematikou souvisí, informuje. Stránky jsou otevřené přehledně vedené a vše obecně dostupné veřejné diskusi.
3. Každému, kdo by přístup k výše tematizované reformy podpořil, by pomohl aktivně se zapojit k jejímu objasňování a podpoře s ohledem na jeho znalosti, míru zájmu, místo, kde působí.
4. Sledoval by aktuální dění, reakce institucionálního systému, politických subjektů, veřejnosti, zahraničí na aktivity, které vyvíjí, vyhodnocoval by je a informoval o svých aktivitách veřejnost.
5. Upozorňoval by na širší kontext dané problematiky, na jeho “zlomový význam”, předpovídal by snahy o zablokování jak nezbytných změn, tak i diskuse k možnostem, které se těmito změnami otevírají. Identifikoval by příčiny těchto snah a přesvědčivě předvídal další vývoj. Vše tak, aby co nejvíce napomohl probouzení, zrání a dozrávaní veřejného vědomí a povědomí jako nejvyšší hodnotě, kterou ta či ona země disponuje.
6. Trvale by se snažil o co nejužší spolupráci s odbornou sférou (tedy těmi, kteří si osvojili skutečné řemeslo dělání teorie v dané oblasti či oblasti, která s ní souvisí).
7. Trpělivě by hledal spojence v politické oblasti.
8. Trpělivě by komunikoval s institucionální sférou zodpovědnou za správu a změny systému penzijního pojištění, identifikoval by případní selhání této sféry, resp. konkrétních zodpovědných osob a informoval o nich veřejnost.
9. Rovněž tak by hledal možnosti odborné a politické spolupráce v zahraničí, a to zejména v těch zemích, s nimiž máme obdobnou historii a ke kterým máme blízko jak ve smyslu vzdálenosti, tak ve smyslu kulturním, historických tradic, zeměmi, které řeší obdobné problémy jako naše země.
Poznámka pod čarou (4. 2. 2018):
Po rutinérech staré politiky patrně nelze očekávat pochopení toho, o co jde. Dál budou usilovat o “osvícenější” politiku starého typu založenou na čachrářství a handlování s očekáváními, které do nich v nouzi výběru nejlepší z nejhorších variant občané vložili. Proto také sjezd ČSSD 18. 2. 2018 nic nevyřeší, bude překryt Zemanovou hrou, od které si nic moc přínosného neslibuji. V lepším případě to skončí jen menším zklamáním. Veřejnost má staré politiky dost a ani Zeman svou autoritou není schopen oživit trup, kterému chybí duch.
Odlišnost staré a nové politiky je zcela zásadní v následujícím:
– Stará politika něco nabídne jako lákadlo pro voliče, zpravidla až tehdy, když se blíží volby. A doufá, že na politickém trhu na základě dobrého “marketingové zpracování” lákadla získá hlasy, s nimiž pak její rutinéři mohou handlovat. Proto má zájem jen o to, co je líbivé a co si nevyžaduje podrobnější výklad, přesvědčování těch, kteří chtějí jednoduchá řešení. A také nikdy nenarazí na konflikty s prosazováním toho, o co jde. Proto šíbři staré politiky nikdy nepochopí, o co ve společnosti jde. Nikdy se nesetkají s odporem institucionálního systému v prosazování správného a perspektivního, protože se k tomu ani nikdy nedostanou. Z nevážně míněných slibů se snadno ustupuje a zdůvodnění se vždy najde.
– Nová politika od samotného počátku, nezávisle na volbách, vidí jako svou prioritu probouzení, zrání a dozrávání veřejného vědomí a sebevědomí. Ti, kteří se na ni podílejí, se také od počátku setkávají s bariérami jak prosazení toho, co se navrhuje, tak i samotného procesu objasňování toho o co jde. To těm, kteří dělají nov ou politiku, umožňuje identifikovat příčiny bariér a postupně odhalovat to, o co ve společnosti jde, jaké jsou příčiny současných problémů.
Stará politika, tím, že se nesnaží to, o co jde prosazovat, nezávisle na výsledku voleb, se vůbec nedostává do kontaktu s příčinami současných problémů. Nevidí je a nechápe je. Nová politika naopak začíná vrstvu po vrstvě odhalovat, jak jsou problémy provázány a jaké síly působí proti změnám. Tyto příčiny lze rozlišit přibližně na dva typy:
– Pasivní, resp. prvotní bariéry, které jsou dány setrvačným viděním reality, neschopností překročit meze vžitého a zažité, dané životními stereotypy, skepsí vyplývající z mnohonásobných životních zklamání.
– Aktivní, resp. indikované bariéry, které jsou spojeny s ochranou stávajících forem parazitování na neřešení problémů, na selhávání institucionálního i politického systému společnosti. Ti, kteří získali výsadní postavení právě tím, že zneužívají selhávání společenského systému, zpravidla velmi dobře cítí, co je ohrožuje. Proto i zdánlivě nevinné kroky, to, co je ve své podstatě pozitivním příspěvkem k řešení problémů, rozpoznají a jsou schopni aktivně bránit jeho prosazení. Tím ovšem obnažují celý zájmový propletenec toho, o co dnes jde, Proto jen vytrvalá politická síla může takové bariéry prolomit, musí se ovšem opírat o proces vyzrávání společenského vědomí a sebevědomí a současně tento proces podporovat jako hlavní oblast svého politického působení.
