Stanislav A. Hošek
27. 3. 2018
Většina odborníků, čti filosofů politiky, považuje liberalismus a federalismus za dva pojmy, které jsou prakticky nedefinovatelné. O nic lépe proto na tom nejsou ani další, od liberalismu odvozené termíny, jako kupříkladu politický liberalismus, čili jakýsi pokus svazující do společného katechismu liberální ekonomii a liberální filosofii, který slouží coby ideologie liberálním politickým stranám v soutěži o hlasy voličů. V politické realitě mne zajímá proto jen liberální demokracie, jejímiž synonymy jsou, mimo jiné, zastupitelská ústavní demokracie, konstituční demokracie, Západní demokracie, atlantská demokracie a dokonce v hantýrce západních politiků jenom zkráceně – demokracie. V dalším textu budu užívat zkratku LD.
Definice, či spíše hlavní rysy
Klasičtí filosofové liberalismus nemluvili o demokracii, protože ji naopak považovali za protiklad liberalismu. I dnešní poctiví liberálové tvrdí, že v liberální demokracii je skryto napětí mezi demokracií, čili vládou lidu a samotným liberalismem, což je podle nich vláda zákona. Locke, vydávaný za otce liberalismu, sice za jeden z jeho rysů označil i rovnost možností, ale taková rovnost v sobě skrývá, mimo jiné, i ono známé rozvírání sociálních nůžek, takže prakticky rovností vůbec není. Klasičtí, liberální, praktičtí politici, jako kupříkladu otcové zakladatelé USA, rovněž nikde nehovořili o demokracii. Dali novému státu do vínku Ústavu politického systému, který označili za Res Publica, v pozdějším pojetí republiku. Doplnili tím ideu liberálního státu o republikánství definované konkrétní ústavou.
Klasická definice liberálního státu se dá shrnout do následujících pravidel. Jde o stát, v němž:
-probíhají svobodné volby,
-existuje soutěž politických subjektů o politickou moc,
-z voleb se vygeneruje státní moc zákonodárná, výkonná a soudní.
Zásluhou dlouhodobých sociálních bojů se liberální pojetí státu postupně obohatilo o:
-kodifikaci Ústavy, ve které byly více, či méně přítomné prvky demokratismu,
-vytvoření soustavy kodexů právního řádu a tím základny pro vládu zákona.
– zajištění ochrany individuálních práv občanů a menšin.
– vytváření institucí občanské společnosti, která má sloužit jako protiváha státní moci a zároveň prostředí, v němž se tvoří občanské ctnosti.
Stát s těmito rysy je až dosud vydáván za liberálně demokratický, v němž ovšem nikdy nešlo o přímou demokracii, nýbrž pouze o zastupitelskou. Vzletně řečeno“ „Lid vládne prostřednictvím svých zastupitelů“. První to zádrhel všech konkrétních LD.
K uvedeným definičním rysům mám úvodní poznámku. Jsou sice dostačující k tomu, aby stát byl mezinárodní komunitou i vlastními občany považován za LD, ale všichni jeho občané při tom nemusí uznávat, že tomu tak skutečně je.
Politický režim každé konkrétní LD se totiž musí snažit spojit v reálném životě fakticky nespojitelné, jak jsem již zmínil. Snaží se skloubit dva protichůdné jevy: demokracii coby projekt do jisté míry kolektivistický a liberalismus coby projekt ryze individualistický, zdůrazňující roli jedince a jeho svobody. Nejčastěji řeší problém tak, že kolektivismu dává příležitost pouze v pravidelně projevované vůli většiny formou voleb. Což se v současnosti začíná ve veřejnosti považovat za naprosto nedostačující. Z uvedeného, fundamentálního rozporu uvnitř každé konkrétní LD vzniká napětí, které musí být politickým silami neustále řešeno. A právě ve způsobech řešení tohoto rozporu, alespoň podle mého názoru, spočívá spokojenost občanů s politickou atmosférou ve svém státě a vytváří se důvěra občanů v politiku, politiky a celý systém LD.
Vznikání liberální demokracie
Již jsem naznačil, že původní pojetí liberálního státu obsahovalo velice málo demokratických prvků. Teoretický tvůrce ústavního liberalismu, John Stuart Mill ve svém díle Úvahy o vládě ústavní jednoznačně hovoří o svobodě, coby nejvyšší hodnotě a o státu, který má svobodu svých občanů všemožně podporovat a chránit. Mill byl sice pro účast občanů na veřejné správě, ale další rozšíření této účasti spojoval s rozvojem schopností a znalostí lidí.
Kritéria kvalitní vlády viděl v:
-schopnosti chránit zájmy občanů a obecný zájem
-schopnosti zlepšovat a vychovávat.
Pro účast občanů na vládnutí preferoval dva principy:
-princip účasti – občané se mají účastnit jak ochrany zájmů, tak zlepšování a výchovy
-princip kompetence – vliv kvalifikovaných občanů má být největší jak ve sféře ochranné, tak výchovné.
Jinými slovy řečeno. Teoretik liberálního státu dokázal ho vnímat pouze jako převzetí politické moci z rukou monarchy a šlechty do rukou „kvalifikovaných“ občanů. O lidu, jako zdroji veškeré moci, čili o demokracii nepsal.
Každý, kdo dneska prosazuje liberální demokracii, si musí v prvé řadě uvědomovat její historické kořeny. Nikde a nikdy nevznikala jako liberální demokracie, ale vždycky jako čistě liberální stát. Z toho především vyplynulo, že již samotná Ústava, základní to definice takového státu, byla tvořena zastánci, prosazovateli, ba až dogmatiky pojímání svobody, coby hodnoty nadřazené všem ostatním hodnotám. Jinými slovy, už v základním zákoně liberálních států byla především uzákoněna i svoboda ničím neregulovaného hromadění majetku a od něho odvozené moci. Z čehož v praxi vyplývalo, že nemohlo jít o demokracii.
Nejen Ústava, ale následně celý tak zvaný právní řád byl výsostně liberální, čili kupříkladu už volební zákon byl koncipován tak, aby zvýhodňoval, byť skrytě, bohatství, vliv a již existující politickou moc. Je nabíledni, že všechny zákony pak byly nutně koncipovány ve prospěch nejvyšší občanské vrstvy, o což se až dodneška starají celé šiky jejich lobbistů.
Za rys demokratizace původního, strohého liberalismu, se v průběhu sociálních střetů považovalo rozšiřování zmíněných zvýhodňujících pravidel na širší společenství, čímž se postupně vytvářela tak zvaná střední třída. A ze stroze liberálního státu se tak vytvářel režim, dneska označovaný liberální demokracií.
Reálná vláda zákona v liberální demokracii dneška
Teoretici i praktikující politici tvrdí, že současná LD je oproti svým předchůdkyním charakteristická vládou zákona a ochranou široké palety lidských práv a občanských svobod. Ještě jinak bychom mohli liberální demokracii prý definovat i tak, že není jen vládou lidí nad lidmi, ale především vládou zákona nad lidmi.
Nic není méně pravdou, než toto tvrzení a pak z něho odvozené: „Občané si jsou před zákonem rovni“. Lidé si možná někdy jsou před zákonem rovni, ale už samotný zákon je „nerovný“. Jak jsem již uvedl, původ Ústavy, základních právních kodexů, jakými jsou občanský, obchodní, trestní zákon, či někde i pracovní, jsou svými kořeny hluboce zakotveny v původních liberálních politických systémech, ba někdy až v konstitučních monarchiích. Již z toho pramení, že obsahují, mnohdy dobře skrytá privilegia. Jen pro příklad si uveďme třeba kauci, kterou může bohatý zaplatit, aby neseděl v base při vyšetřování svého obvinění. Nemluvě třeba o institutu tak zvaného soudního vyrovnání. Za dokonale zvrhlé totiž považuji, že ho lze uplatnit i při zabití, třeba v silničním provozu. Když usmrtí boháč chudáka, tak jeho pozůstalí se spokojí s nicotnou částkou v poměru k majetku viníka. Když je to opačně a chudák zaviní smrt boháče, tak půjde do vězení v každém případě. Jinými slovy, chudák bude vždycky v takovém případě uvězněn, zatím co boháč se může vykoupit.
Při tom zastánci LD opírají své tvrzení o právním systému především na tezi, že lze Ústavu velmi obtížně změnit. Kdo si uvědomí, že právě ona je plodem někdy až monarchistické moci, ale vždy předešlých státních systémů, tak si o její demokratičnosti může nechat jen zdát. To prosím platí v plné míře i o Ústavě ČR, která je pouhopouhým přepisem ústav zavedených západních demokracií a má proto v sobě prvky privilegií jejich mocných.
Skoro v každém zákoně se najde nějaká chytrá formulace, která zvýhodní určitou skupinu. A to nemluvím o tom, že kupříkladu náš právní systém už je tak složitý, že i Ústavní soud tento stav kritizuje, ba dokonce vyjadřuje první varování, že je tím ohrožován samotný princip právního státu. Z čehož navíc plyne, že kdo má dost peněz na nejkvalitnější advokáty, tak má před zákonem větší šanci.
Za mnohem tragičtější pro demokratický charakter liberální demokracie považuji samotné reálné zákonodárství. Naprostá většina zákonů je tvořena vládou a parlament je vesměs s malou úpravou schválí. To je první zádrhel. Vůči byrokratům vlády i vůči poslaneckým klubům povoluje náš systém tak zvanou „informační“ práci lobbistů, což je další nedemokratický prvek. Je totiž nasnadě, kdo si je může dovolit platit. V mých očích jde o jednoznačné popření demokratismu, protože na lobování mají prostředky pouze nepočetné skupiny, takže mnoho zákonů pak odráží jejich výsostné zájmy.
Jen z těchto několik skutečností vyvozuji, že zastánci LD nemají pravdu, když tvrdí, že tento politický režim je vládou zákona a ne vládou lidí nad lidmi. A samozřejmě je spíše popřením demokracie, než rysem demokratičnosti celého režimu.
Doktrína lidských práv a občanských svobod
Podle názorů obhájců LD jde o nejnovější náplň jimi prosazovaného politického systému, která je vydávána za vysoce demokratizující projekt současných států Západu. Vychází ale opět z liberální filosofické představy, že člověk má jakási práva, která jsou tak zvaně přirozená. Žádná moc by je proto, neměla popírat a naopak by měla státní moc zajistit, aby byla každému jedinci zaručena.
Odmítám tuto teorii, protože tvrdím, že jediným právem člověka je právo na existenci a od toho se odvíjející právo na co nejkvalitnější existenci danou stupněm poznání a hospodářské vyspělosti konkrétní společnosti. Dále tvrdím, že člověk je pouze a jenom tvor společenský, neschopný samostatné existence kdysi, a dneska už vůbec ne. Což je absolutní popírání liberálního dogmatu, že společnost neexistuje.
Z pozice člověka, jako čistě společnostního tvora proto platí, že všechna dosud deklarovaná, tak zvaná lidská práva, jsou fakticky pouhá obyvatelská práva, vzniklá z toho důvodu, že lidé byli sdružováni mocnými, často ne se svým svolením do států, ať již dynastických, či později národních. Bylo proto výsostnou povinností mocných svým poddaným a později obyvatelům, zajišťovat ve svých státech určitou svébytnost. Což podle mne nemá s demokracií vůbec nic společného. Teprve tehdy, když začali mocní všem obyvatelům, či alespoň občanům, poskytovat podíl na vládnutí, mohlo by se začít hovořit o demokracii. Zatím v naprosté většině jsou proto tak zvaná lidská práva pouze obyvatelskými svobodami, čili jakousi právně zaručenou ochranou každého jedince i etnických a jiných skupin před zvůlí ze strany státní moci, ale i ostatních obyvatel země. Nejde tedy opět o výsostně demokratický rys.
K pojetí občanské společnosti v LD
Podle odborníků má být občanskou společností síť různorodých občanských spolků, včetně jednorázových iniciativ, které dohromady tvoří jakýsi organismus. Jeho zásadním rysem ale je, že je nepolitický. Což, podle mne, v sobě skrývá paradox. Pokud jsou spolky, či iniciativy ryze nepolitické, nemají s demokracií státního zřízení nic společného. Když jsou na druhé straně občanské iniciativy politické, pak jsou z podstaty vždycky nedemokratické, pokud se nezapojují do legální soutěže o státní moc. Takže pro své politické fungování mají velmi omezený prostor, takže nikterak neposilují demokratický charakter země.
Pokud přesto apologeti LD tvrdí, že občanská společnost má sloužit jako protiváha politické moci, pak to v praxi znamená doslova absurdnost. Nepolitické spolky přece mohou pouze vyplňovat prostor, do něhož stát liberálního režimu nesmí zasahovat. Takže jak mohou vytvářet protiváhu stávající politické moci? Teoreticky jen vzděláváním a výchovou svých členů v občanských právech, svobodách a dalších liberálních ctnostech, čímž některé připravují na vstup do soutěže o státní moc.
Praxe je ovšem naprosto jiná. V LD existuje široká paleta aktivit odporu proti státní moci. Manifestace, demonstrace, stávky všeho druhu, či pasivní rezistence ještě rozmanitějších způsobů. Nikde neexistují přesné normy, které uvedené jevy považují ještě za projev demokratičnosti, čili moci „lidu“, nebo už zvůle v boji o politickou moc. V každém konkrétním státě se časem vytvoří jakési zvyklosti, podle kterých státní moc ještě určité jevy toleruje a jiné už mírněji, či silněji sankcionuje.
Tvrzení o tom, že občanská společnost je demokratizačním prvkem LD, je proto z mnohých důvodů dosti problematické.
Teorie o nutné existenci některých nezávislých institucí pro fungování LD
Všeobecně se uznává, že v politických systémech LD musí být respektována nezávislost některých institucí na politických většinách, které jsou k moci vynášeny demokratickými volbami. V té souvislosti jsou obvykle jmenovány nezávislé soudy, centrální banka, Nejvyšší kontrolní úřad a v posledním období i veřejnoprávní média.
Už samotná dikce o nezávislosti je mně silně podezřelá. Na čem, přesněji na kom, jsou vlastně nezávislé, ony vyjmenované instituce? Podle zastánců LD na státní moci. Jenže ono je to poněkud jinak. Osoby jmenované do funkcí uvedených institucí jsou jmenovány státní mocí, načež se jí ale ze svého chování neodpovídají. Takže tak zvaná jejich nezávislost znamená, že osoby, vybrané státní mocí jsou obdařeny určitými elitářskými pozicemi a privilegii, čili fakticky se vytváří další komplikace celé demokratičnosti státního systému s označením LD.
Pro mne je naprosto nepřijatelné, aby centrální banka byla nezávislou institucí. Obzvlášť proto, že v některých zemích ji tvoří soukromé obchodní organizace, čili bankéřské klany. Pokud tomu tak je, tak už jenom tento fakt je pro mne dostatečným důvodem k prohlášení, že daný stát není v žádném případě demokratickým. Jeho fundamentální životodárné médium je totiž v soukromých rukou té nejužší sociální skupiny.
Rovněž je v mých očích poněkud problematickou i nezávislost soudů. Nikdo nemůže být z principu nezávislý na vůli jediného zdroje veškeré státní moci. Zatím uznávám, že u tohoto institutu bude uplatňování vyššího stupně demokratizace velice obtížné. Ovšem alespoň pro začátek jsem pro odstranění privilegia soudců spočívajícího v jejich jmenování na doživotí. Nevidím k tomu vůbec žádný reálný důvod.
Podivnou je rovněž nezávislost NKÚ. V praxi našeho státu to totiž vypadá tak, že si jeho kontrolními zprávami může každá státní instituce tapetovat kanceláře. Myslím, že tady je zanedbána role Nejvyššího správního soudu, který by měl rozhodovat spory mezi NKÚ a příslušnou státní institucí, aby byly nálezy NKÚ vůbec realizovány a získaly tak potřebnou vážnost.
Nejnovější institucí, jejíž nezávislost na státní moci se v systému LD prosazuje, jsou veřejnoprávní média. Při tom ta jsou jednoznačně státní moci, konkrétně její zákonodárné části, plně podřízena. Dovoluji si proto tvrdit, že v současných LD není institucí nezávislých na státní moci. To za prvé a za druhé právě ona jejich relativní nezávislost je privilegiem narušujícím demokratický charakter státu.
Závěrem
Dovoluji si tvrdit, že politický režim tak zvané liberální demokracie, svým zakotvením v liberalismu, nebyl původně demokratický vůbec a jen velice zvolna se demokratizoval proti odporu široké škály politicky privilegovaných skupin a dokonce jednotlivců.
Přes všechno snažení o demokratizaci, LD zachovala široká privilegia reálně mocných a vlivných. Navíc i v současnosti vydávané zákony vyhlašuj „zastupitelé lidu“, kteří je často nevytváří v zájmu většiny. Ba naopak bohatstvím privilegované skupiny si mohou legálně u exekutivy i zákonodárců prosazovat své zájmy. Všechno zmíněné je pro mne dostatečným důvodem, abych LD nepovažoval za demokracii.
Navíc ale všechno, co jsem až dosud popsal je fakticky už minulostí, protože to platilo pro národní státy. Národní stát, který dal liberální demokracii vzniknout, se ale ocitá pod stále větším náporem, přičemž není zatím úplně jasné, do jaké míry lze principy LD vůbec transplantovat z úrovně národních států na úroveň nadnárodní integrace.
V nadnárodním prostředí totiž zatím prokazatelně:
– upadá role politických stran, volit chodí stále méně lidí. Roste role expertních byrokracií, především právě těch nadnárodních.
– Stále je více komplikovaný vztah mezi médii a politikou. Televize se dokonce stává spoluhráčem na politické scéně a drze se vydává za hlas lidu. Média mnohdy nastolují politickou agendu, při tom skoro vždy v soukromých zájmech.
– Mizí i tak zvaný veřejný prostor, v němž operovaly instituce občanské společnosti. Ten je kolonizován virtuálními technologiemi, které jsou neprůhledné, leč s o to větším manipulačním potenciálem, jelikož si informace lze stále hůře ověřovat.
– Doktrína lidských práv a občanských svobod je v globálním světě kodifikována tak nejasně, že ji lze účelově zneužívat.
– Rozpadá se mezinárodní právní systém a stále častěji v mezinárodních vztazích rozhoduje síla.
Je toho podle mého posouzení dost, abych odpovědně tvrdil, že slovní spojení „liberální demokracie“ je oxymóron, něco jako „suchý hadr na dně mořském“.
Liberální demokracie rovněž není ani jakýsi kočkopes. Je to víc jak před dvěma staletími zasazená a po celou tu dobu až do dneška pečlivě ošetřovaná lež.
