Geo
16. 3. 2018 Eurasia24
Odhalení existence nových zbraňových systémů ruským prezidentem Vladimirem Putinem má zásadní význam nejen pro obranyschopnost jeho země, ale i pro udržení míru v našich končinách.
Současný svět do značné míry připomíná svět let 1914 i 1939. Zdravý rozum rychle mizí, zato se objevuje stále více „silných vůdců“, kteří to evidentně nemají v hlavě v pořádku. Západní centra světového kapitalismu sice procházejí zdánlivou „konjunkturou“ po další prodělané krizi, ale za cenu astronomických dluhů a stimulování nadspotřeby, kterou planeta nemůže unést. Obchodní válka nepropuká jen mezi Spojenými státy a Čínou, ale už i mezi břehy severního Atlantiku. Svět je doslova zaplaven zbraněmi a municí všech kategorií a jejich rostoucí produkce drží nad vodou ekonomiku a zaměstnanost ve Spojených státech, podobně jako tomu bylo v předválečném fašistickém Německu. Přibývá falešných záminek, lží, obviňování a tlaku. Mezinárodní právo se naprosto míjí účinkem.
Když se před druhou světovou válkou začal rozpadat versailleský smluvní pilíř uspořádání Evropy po první světové válce, mnozí tušili, že je zle. Právě teď se rozpadá jaltsko-postupimský systém, přitom i v naší zemi, které nejhorší konflikt v dějinách lidstva vzal 360 tisíc lidí, všechny parlamentní strany s výjimkou jediné donekonečna papouškují mantru o tom, že „musíme zůstat pevně ukotveni v euroatlantických strukturách“.
Prvořadým cíle těchto „struktur“ je oslabovat a vykrádat bohaté Rusko a posléze paralyzovat Čínu. Za jakoukoliv cenu.
Obkličování Ruska podle geografického klíče pokračuje rychlým tempem, přičemž reálné nebezpečí opět není vzdáleno naším hranicím: číhá z kanónů obrovského množství nahromaděné techniky v Polsku, v Německu, v Pobaltí, v Rumunsku i jinde. Je otázkou dnů, kdy první americký Javelin v rukou ukrajinského vojáka vystřelí na (pro)ruský cíl u Doněcka.
Šílenec Churchill už v létě 1945 plánoval agresi proti sovětskému Rusku a jistě tehdy nebyl sám. Naštěstí (jmenovitě pro Československo) se neodvážil, a když se stal SSSR o čtyři roky později jadernou velmocí, žádný chorý mozek se po mnohá desetiletí nepokusil uskutečnit podobné úvahy. Sedmdesát let žijeme v míru.
V posledních deseti letech začal Západ s přípravou na další válku v Evropě spěchat. „Musí“ dosáhnout výše uvedených cílů ještě před příchodem nové globální krize, která nastartuje procesy docela jiného, sociálního charakteru, a současně si nemůže dovolit zahájit střet s Ruskem a Čínou až ve stavu, kdy tyto mocnosti plně vyrovnají vojenskou moc Západu.
Kdyby SSSR pokračoval…
Vojenská síla Západu ve světě jednoznačně dominovala po rozbití východního bloku a zejména SSSR, který před třiceti lety nejenže držel v obranné oblasti technologický krok s USA, ale v 80. letech Spojené státy v řadě oborů překonával. Nebýt intenzivního úsilí, které nakonec vedlo k jeho rozpadu, byl by to Sovětský svaz, kdo by oněch třicet let představoval dominantní vojenskou sílu, disponující nepřekonanými vojenskými technologiemi.
Argumentem tohoto předpokladu budiž sovětské projekty ze sklonku 80. let, které měly už poměrně blízko k rozpracování do sériové podoby, ať už je řeč o vyvíjených operačně taktických i strategických balistických zbraních, ponorkách, hypersonických prostředcích s plochou dráhou letu (Ch-90/GELA), kosmických zbraních (17F19DM Poljus), extrémně výkonných bojových letadlech (Mikojan 1.42/1.44; konstrukce tohoto unikátního stroje, koncepčně velmi vzdáleného americkým projektům 5. generace, měla umožňovat použití ionizačních generátorů pro úplné pohlcení elektromagnetického záření a současně měl nový MiG sloužit jako dostatečně výkonná platforma pro instalaci palubních bojových laserů), letounech s negativní geometrií křídla či kolmostartujících supersonicích, bezvěžových tancích s kanony ráže 152 mm (Objekt 195) a dlouhé řadě dalších projektů určených pro všechny druhy vojsk SSSR.
Nešlo přitom o žádné fiktivní, „papírové“ projekty, ale o mimořádně inovativní zbraňové systémy, které byly v 80. nebo 90. letech zhmotněny i úspěšně testovány a které – v dané fází vývoje – zkrátka neměly analogy ve Spojených státech ani jinde ve světě.
Tehdy se však Západu na čele s USA podařilo rozbít sovětskou vojenskou sílu včas, a to s využitím praktik hybridní války, v jejichž důsledcích zahynuly na území bývalého SSSR miliony lidí. Nešlo pouze o oběti pečlivě rozdmýchaných konfliktů národnostního a etnického charakteru (které s výjimkou Pobaltí, Běloruska, Kazachstánu a Turkmenistánu postihly všechny země bývalého SSSR včetně samotného Ruska), ale také o následky ekonomické a sociální diverze, drogových epidemií a podobně.
PRO a PGS
Po rozpadu SSSR a bezprostředně po faktickém krachu Ruské federace na konci 90. let začaly Spojené státy na základě zákona z roku 1999 budovat systém protiraketové obrany (PRO) – „obrannou pojistku“ pro případ „posledního odporu“ ze strany tehdy mimořádně nestabilního a nepředvídatelného Ruska.
K zintenzivnění prací na PRO došlo poté, co američtí stratégové počátkem tisíciletí správě identifikovali skutečné politické schopnosti Vladimira Putina. Rusku byla určena role levného a v podstatě bezedného surovinového přílepku rozvinutého Západu, podobně jako například Brazílii, s odpovídajícími předpoklady pro ekonomický a sociální „rozvoj“. Byl (a je) to právě Vladimir Putin, kdo tuto roli pro svoji zemi kategoricky odmítl a nakročil nejen k obnově suverenity těžce zkoušeného Ruska, ale i k obnově jeho vojenské síly a vlivu ve světě.
Paralelně s vývojem PRO se proto ve Spojených státech začal rodit koncept útočný, zvaný Prompt Global Strike (PGS). Jedná se o kombinaci balistických zbraní, hypersonických prostředků s plochou dráhou letu a tzv. kinetických zbraní, které by měly díky své rychlosti, přesnosti a ničivým účinkům způsobit nepříteli škody fatálního rozsahu.
Plánovači v Pentagonu spoléhali na to, že Rusko bude udržovat a rozvíjet svůj mohutný jaderný arzenál, jehož eliminaci měla zabezpečit globální PRO, a současně – v podmínkách velmi omezeného státního rozpočtu Ruska – tratit značné prostředky za vývoj a produkci konvenčních zbraní.
Ze dna propasti…
Skutečnost je taková, že postsovětské Rusko si po pádu do ekonomické a sociální propasti v 90. letech, po rozpadu dodavatelské sítě napříč SSSR, po „privatizaci“ řady podniků s obrannou výrobou a likvidaci množství „neefektivních“ vědeckovýzkumných institutů nemůže dovolit tak velkorysé zbrojní programy jako v časech SSSR, a to technologicky i kvantitativně.
Přestože nejnovější ruské zbraně představují absolutní světovou špičku, zcela nových typů (platforem) konvenčních zbraňových systémů bylo v RF vyvinuto jen velmi málo. Rusko (na rozdíl od ČLR) jen obtížně dává dohromady zdroje na spuštění jejich velkosériové výroby, zatímco v řadě druhů výzbroje dostává přednost modernizace osvědčených zbraní vyvinutých v dobách SSSR.
Neúprosnou skutečnost ilustruje situace v oblasti vrtulníků: za celou dobu existence Ruské federace nebyl v Rusku vyvinut ani jeden zcela nový typ (s výjimkou některých lehkých typů, které ale v objemu produkce představují spíše nicotnost). Přitom za stejnou dobu, jež uplynula od rozpadu SSSR, dokázal Sovětský svaz vyrábět nebo projekčně rozpracovat do pokročilého stadia vývoje šest nových typů střední a těžké hmotnostní kategorie pro vojenské i civilní využití (Ka-27/29/32, Ka-50, Ka-60, Mi-28, Mi-38, Mi-26).
…k asymetrické odpovědi
Vedení Ruské federace v čele s Vladimirem Putinem si bylo těchto hendikepů velmi dobře vědomo. Vědělo, že oslabené Rusko nemá šanci přečíslit armády NATO v konvenční výzbroji, že si nemůže dovolit vybudovat v odpovídajících počtech flotilu plavidel analogických americkým torpédoborcům s protiraketovým systémem Aegis.
Proto ruský prezident nesčetněkrát opakoval, že nenechá svoji zemi zatáhnout do nových závodů ve zbrojení, ale že odpoví „asymetricky“, zbraněmi „schopnými překonat jakoukoliv protiraketovou obranu“. Co myslel onou „asymetrickou“ odpovědí, před níž varoval už čtyři roky po své první inauguraci, konečně odhalil 1. března letošního roku.
Tato odpověď je skutečně asymetrická pokud jde o očekávání Západu, nicméně tato „asymetričnost“ spočívá i v tom, že Rusko odpovědělo v podstatě symetricky na koncept Prompt Global Strike: vybudovalo komplex prostředků rychlého globálního úderu, ovšem mnohem propracovanější nejen co se týče technologií, ale i způsobů použití.
Nejmodernější balistické zbraně s klamnými a manévrujícími bloky, hypersonické zbraně nesené mezikontinentálními raketovými nosiči i vysokorychlostními přepadovými letouny doplňují zbraně „soudného dne“: jaderně poháněné rakety s plochou dráhou letu i podmořské „střely“ neomezeného dosahu mohou nepozorovaně – v téměř přízemní výšce nebo pod hladinou moře – číhat v bezprostřední blízkosti strategicky významného cíle a v libovolném okamžiku jej zničit přesným zásahem jadernou nebo konvenční náloží.
Takovou schopnost podle všeho nemá žádný jiný stát na světě a soudě z nebývale podrážděných prohlášení z Washingtonu, Londýna, Bruselu i Berlína na Západě skutečně neexistuje a dlouho nebude existovat adekvátní odpověď na nové ruské zbraně.
Dobrá zpráva pro nás všechny
Výše uvedené je dobrou zprávou pro tu část světa, která nikdy nerozpoutala světovou válku, nikdy nepoužila jadernou zbraň, nikdy neprováděla genocidu nevinných lidí s pomocí napalmu nebo herbicidního svinstva zvaného Agent Orange.
V daném kontextu nemůže být cynickým konstatování, že nenovější ruské zbraňové systémy, podobně jako třeba čínské elektromagnetické dělo, jsou zárukou udržení míru na Zemi a brzkého nepropuknutí třetího horkého konfliktu globálního rozměru.
Pokud někdo spojuje načasování jejich představení s ruskými prezidentskými volbami, má svatou pravdu. Jak je samozřejmou součástí každé předvolební kampaně prezentace úspěchů kandidáta, v případě ruského předvolebního klání je vždy samozřejmou i snaha o destabilizaci země a zpochybnění legitimity jejího vedení jakýmikoliv prostředky a s jakýmikoliv oběťmi (jak ukazuje otrávení přeběhlého agenta Skripala a jeho dcery).
Právě v tomto čase, kdy se spolu s pokusy o destabilizaci situace v Rusku zřetelné objevují synchronizované pokusy o destabilizaci Slovenska (s „proruským“ premiérem) i České republiky (s „proruským“ prezidentem) je také pro nás mimořádně důležité cokoliv, co udrží svět v míru. Pevné a silné Rusko s nanejvýš důvěryhodným lídrem je toho základním předpokladem.
