Češi nebyli a nejsou rasisti

Avatar
Původní autoři

Stanislava Kučerová
29. 4. 2018
/Kdo zpívá „Cikánský baron jsem já“, je rasista. Jen „Romský baron“ by bylo správně…/
Pozoruhodná etnická skupina asi v 9. století opustila severozápadní Indii a putovala přes Persii do Byzance a na Balkán. V Malé Asii označili nově příchozí slovem (A)thinganoi (z řeckého slovesa thinganó = dotýkati se), snad proto, že v Indii patřili k nejnižší kastě, k nedotknutelným, anebo že se podobně jako jedna křesťanská sekta zabývali magií a věštěním, dotýkali se jevů obvykle skrytých. 


Z Balkánu se dvěma proudy (jeden vedl přes Sinaj do severní Afriky a na Pyrenejský poloostrov) rozšířili do všech koutů Evropy. U nás je jejich přítomnost doložena r. 1399. Ve střední a východní Evropě se jim říkalo podle původního označení Thinganoi – Cikáni (něm Zigeuner), ve Francii Bohémes, Bohemiens (přišli z Čech), v západní Evropě Gitanos (ve Španělsku) nebo Gypsies (v Anglii), tady na základě domněnky, že přišli z Egypta.

Zpočátku byli v Evropě tolerováni, později obviňováni z čarodějnictví, pohanství, zlodějství. Koncem 18. století se původní kočovníci zčásti usadili a přizpůsobili kultuře a náboženství země, kterou obývali. Zčásti však odmítali podrobit se společenské organizaci a vést usedlý způsob života. Bránili se upadnout do jakékoli závislosti, nikdy se nestali nevolníky nebo otroky. Jako svobodným umělcům a řemeslníkům – hudebníkům, kejklířům, hadačům, kovářům a podkovářům, chovatelům a krotitelům koní a obchodníkům s koňmi, kotlářům, drátařům a košíkářům – stále na cestách – dařilo se jim po celá staletí unikat civilizačním poutům. Evropský romantismus v nich dokonce objevil ztělesnění ideálu svobodného člověka, přirozeného citu a nespoutanosti. Cikáni se stali nositeli uměleckých idejí a záměrů řady umělců.

Připomeňme nejznámější: V.Hugo, A.S.Puškin, K.H.Mácha, G.Bizet -P. Mérimé. Heydukovy verše „Cigánské melodie“ zhudebnil K. Bendl i A. Dvořák. L. Janáček převedl lásku selského chlapce k cikánské dívce v „Zápisníku zmizelého“. A vzpomeňme na laskavé obrázky Cikánů u M. Alše nebo J. Lady. A z populární hudby – J. Strauss má operetu „Cikánský baron“ a my máme oblíbené cikánské taneční písně v rytmu tanga. Před válkou se zpívalo o Cikánce krásné, leč nevěrné, po válce o Cikánu černém, naopak zase věrném. Uvádím tyto příklady jako doklad toho, že Cikáni byli vnímáni jako svérázní, ale rovnocenní souputníci lidských osudů. Často s vynikajícími morálními vlastnostmi. Např. hrdinka Hugova románu „Chrám Matky Boží v Paříži“, Esmeralda, je mladičká půvabná Cikánka čistého nefalšovaného citu nebo hrdina Verdiho opery „Trubadúr“ je šlechetný rytíř a potulný pěvec, vášnivec, který je ochoten raději zemřít, než by opustil lásku, lidskost, soudržnou věrnost svým lidem. A také cikánská hudba má své nezanedbatelné místo mezi klenoty umělecké kultury.

Česká vesnice před 2. světovou válkou rozlišovala dva druhy Cikánů. Skupiny bezcílných nenechavých tuláků a skupiny kočujících dovedných řemeslníků. Když se někde na obzoru objevili ti první, přibíhaly děvečky z pole a volaly na hospodyně, aby honem uklidily do stavení peřiny, které se větraly na plotě a aby pozavíraly kurníky a ukryly drobné zvířectvo ze dvora. Když přijížděl vůz s těmi druhými, hospodáři otvírali kůlny a chystali polní a zahradní nářadí, které potřebovalo opravit. Hospodyně někdy přidaly něco rozbitého nádobí i z kuchyně. A všechno bylo hbitě, zručně a obratně spraveno. Cikáni dostali za to výslužku a sjednanou peněžitou odměnu. Spokojenost na obou stranách. Až nacismus jakýkoli rozdíl mezi Cikány smazal a ničil je všechny bez rozdílu jako rasu, kterou pokládal za nežádoucí.

Po 2. světové válce usiloval stát o trvalé usídlení Cikánů a o jejich začlenění do pracovního procesu. Sama pamatuji jednoho mladého Cikána jménem Gaži, který byl houslista a spolehlivý člen učitelského sboru. Proces asimilace Cikánů ovšem nebyl tehdy ještě dokončen.

Polistopadový vývoj nás překvapil. Jméno Cikán (označení zvnějšku) bylo nahrazeno jménem Rom (sebeoznačení). Ztratila se návaznost na historii a kulturu. Vzrostlo napětí mezi skupinami romského etnika a ostatní společností. Pokles výroby a zánik některých odvětví a růst konkurence na trhu práce zostřily životní zápas a ztížily možnost obživy. Část Romů se octla na okraji společnosti. Vinu na tom nemá „český rasismus“, ale souvislost se světovým společensko-ekonomickým děním. S tak zvanou globalizací. Ta ničí a rozvrací pravé soustavy hodnot kultury ducha a srdce pod falešnými, jen zdánlivě humánními hesly.