Tereza Spencerová
28.4.2018 Literárky
„Chemický útok v Dúmě“ (a události kolem něj) není ani zdaleka tím nejdůležitějším, co z osvobození Východní Ghúty od džihádu vyplývá.
Po osvobození prvních džihádistických vesnic a měst ve Východní Ghútě u Damašku na tamní frontu 18. března, symbolicky v den sedmého výročí počátku války, zavítal syrský prezident Bašár Asad. Dal si záležet, aby na zveřejněných videích bylo vidět, jak si sám řídí obyčejnou hondu a přitom pro kameru nahlas uvažuje o tom, co vše bude třeba pro tuto poničenou oblast a její zbídačené obyvatelstvo udělat. Příznačným přitom bylo, že svou ochranku nechal stranou a osobně gratuloval a potřásal rukama výhradně příslušníkům vládních Republikánských gard z „Praporu 1421“, který sehrál při osvobozování Východní Ghúty jednu z klíčových rolí a jehož příslušníky jsou výlučně Syřané.
Zcela se přitom vyhnul setkání s bojovníky oddílů podporovaných Íránem, stejně jako třeba s Tiger Force, což je fakticky elitní soukromá armáda některých syrských oligarchických klanů. „Tygři“ měli rovněž lví podíl na osvobození Ghúty, ale oficiální Damašek je nemá zcela pod kontrolou. A Asad se vyhnul setkání nejen s jejich velitelem a „ruským miláčkem“ Suhejlem Hasanem, ale s i desítkami ruských důstojníků, kteří operace ve Východní Ghútě fakticky řídili. Jako by tím chtěl vyslat vzkaz, že hlavní zásluha za úspěch patří syrské armádě a nikoli „žoldákům“, které podporuje Moskva či Teherán. Nejspíš tak svým způsobem i reagoval na syrské sociální sítě, které zhusta kritizují ruské důstojníky, kteří v Ghútě tahali syrskými vojáky po bojišti jako pěšáky po šachovnici a přehlíželi ztráty z řad vojáků i civilistů.
Možná pečlivě propočítaná cesta do Ghúty reagovala i na sílící spekulace, podle nichž se role Bašára Asada v Sýrii neustále zmenšuje a země se mění v ruskou „kolonii“. Podobné úvahy se vyrojily obzvláště poté, co se loni v prosinci na veřejnost dostalo video, na kterém je zřetelně vidět, jak ruští důstojníci na ruské letecké základně v Hmejmímu brání Asadovi, aby k ruským vojákům přistoupil společně s Vladimirem Putinem.
V Rusku se o podstatě vztahu k Bašáru Asadovi ostatně diskutuje už dlouho a otevřeně. Tamní experti připomínají, že Bašár byl — na rozdíl od svého otce Háfize — vždy spíše prozápadní a k Moskvě nikdy blízko neměl. Kdyby nepropukla válka a zahraniční vměšování do Sýrie, nebyla by ruská politika ve vztazích vůči Sýrii natolik aktivní. „Z praktického hlediska by Rusko dávalo přednost zachování sekulárního režimu v Sýrii, který by bylo možné přimět k nezbytným reformám a odvrátit rozšíření radikálního islamistického projektu i do dalších zemí Blízkého východu. Obnova syrského státu by pak Moskvě umožnila upevnit pozice v regionu a získat na středomořském pobřeží infrastrukturu — zejména modernizovanou námořní základnu v Tartúsu pro zásobování a opravy lodí válečného námořnictva a leteckou základnu v Latákii. Tato logika přesvědčivě vysvětluje kroky Ruska v Sýrii, které jsou ale často interpretovány výlučně jako podpora Bašáru Asadovi. Někteří ruští propagandisté bohužel dělají vše možné, jen aby tento chybný soud vtlačily do obecného povědomí,“ shrnuje například už tři roky stará analýza blízkovýchodní expertky z moskevského MGIMO Iriny Zvjagelské. Příkrá je i charakteristika samotného Bašára Asada. „Moskva je s to na něj vyvíjet vliv, ale Bašár Asad je znám svou tvrdohlavostí a odmítáním i těch nejmenších kompromisů. Pro něj je odchod ze scény na konci přechodného období nebo dokonce ještě dříve zcela nepřijatelný. Z jeho hlediska je tmavá budoucnost politického dědictví, které mu odkázal otec, svého druhu osobním traumatem. Jeho rodina řídila Sýrii dlouhé roky a podle všeho je pro Bašára Asada zcela nepřípustné si byť jen představit, že to právě on nedokázal tento systém uchránit.“
„Počkejte na překvapení“
Není zcela jistě bez významu, že renomované ruské analýzy z letošního roku svůj výčet nejvlivnějších lidí v Sýrii otevírají Fírásem Tlasem, synem někdejšího Háfizova dlouholetého ministra obrany Mustafy Tlase. V době po Bašárově nástupu k moci patřil Mustafa Tlas k jeho ochráncům, jakmile ale propukla válka, v roce 2011 i se svými syny emigroval a přešel na stranu opozice. Fírás Tlas byl přitom považován za druhého nejbohatšího muže Sýrie, hned po Bašárově bratranci Ramím Machlúfovi. Ruské „náznaky“, že čerkeský rodový klan Tlasů má nyní šanci na návrat do Sýrie a převzetí nějaké role v poválečném uspořádání, potvrzují i opoziční zdroje, podle nichž právě Fírás Tlas zkouší … …
… …. Celý text najdete ZDE
