KSČM a ČSSD bez programu? Konečná – 4

Radim Valenčík
2.5.2018  blog autora
Před několika dny, 17. dubna jsem byl požádán o stanovisko k “Postkladenskému programu” KSČM. Zpracoval jsem ho, bylo dost kritické a rozpoutala se k němu diskuse. “Prokomunikování” nosného programu je vždy dřina. Pak se stalo něco mnohem horšího. Proběhl mimořádný sjezd KSČM, který měl být sjezdem “nápravným”. Místo toho však proběhl v sobotkovském stylu (podobně jako ten loňský v případě ČSSD). 

Obávám se, že se i KSČM vydala na cestu bezprogramovosti, což by pro tuto – ze své podstaty programovou – stranu znamenalo konečnou. Doufám, že se toto nebezpečí podaří odvrátit a že se podaří vrátit programového ducha i do ČSSD. Výsledkem ignorování problematiky tvorby programu, který by dal odpověď na otázku, o co v současné době jde a co dělat, je totiž to, že se z politiky stává hnojiště, viz:
http://radimvalencik.pise.cz/5662-politika-se-meni-v-hnojiste-a-co-dal.html

Tímto příspěvkem pokračuji v sérii v rámci seriálu o vizi, která těží z dříve naspaných článků, ukáže na problémy přípravy nosného programu a pokusí se dát i některé náměty k řešení akutního problému programové vyprázdněnosti ČSSD a KSČM.

Ještě k Postkladenskému programu KSČM/3
Na články k tzv. Postkladenskému programu” jsem obdržel několik ohlasů. Pokusím se na ně postupně odpovědět, protože jsou vesměs zajímavé a přínosné:

maxim: Je, myslím, pozitivní, že v rámci KSČM probíhají pokusy o zpracování nějaké programové vize.
Zhruba tak před rokem na svém webu návrh programu zveřejnil také pan PhDr.Josef Heller,CSc, viz https://nestalinsky-marxismus.webnode.cz/news/josef-heller-navrh-postkladenskeho-programu-kscm/ .
Je škoda, že diskuse k návrhu zde asi velice rychle skončí kvůli přístupu obou stran. Reakce autora (autorů) programu obsahuje už formulace vůči doc. Valenčíkovi otevřeně urážlivé.
A připadá mi, že i pan doc. Valenčík má na tom svou vinu, když se podle mne k textu postavil příliš bohorovně. Některé jeho odsudky se jeví jako unáhlené, možná i v důsledku nepozorného čtení návrhu (text je hodně dlouhý, takže se to jistě stát může) a podceňování autorů (to už by se stávat nemělo).
Mám za to, pane docente, že některá Vaše tvrzení, která jste v článku uvedl, jsou minimálně sporná. Můžete o daném předmětu s autory polemizovat a snažit se je přesvědčit, ale označit názor autorů přímo za omyl není na místě.
Konkrétně např. Vaše teze, že “neexistuje žádný nepřekonatelný rozpor mezi neomezeností potřeb a omezeními vnějšího světa” je podle mne chybná, pokud tedy máme na mysli materiální potřeby. Negativním důsledkem působení technického pokroku při uspokojování rostoucích potřeb je tragický stav ekosystému planety. To je prostě empirický fakt, který by bylo žádoucí vzít na vědomí, pokud má lidstvo přežít a ještě si přitom zachovat nějakou přijatelnou úroveň života. A expanze lidstva do kosmu, který by poskytl dostatek prostoru pro negativní důsledky lidské činnosti, v nějaké dohledné budoucnosti určitě nehrozí.
Návrh programu jsem prošel jen zběžně.
Je pozitivní, že autoři se snaží vzít na vědomí, jak se mi alespoň zdá, že člověk je výsledkem biologické evoluce a toto dědictví se nějakým způsobem odráží i v jeho chování.
Autoři sice jako cíl vidí socialistickou společnost, ale neuvádějí nějaký model společnosti, který by byl i s takovýmito reálně existujícími lidmi “trvale” udržitelný a neměl by tendenci sklouzávat zpět k, řekněme, kapitalismu, a který by mohl dlouhodobě existovat bez určitých nedostatků předlistopadového reálného socialismu.

K tomu ode mě:

Považuji za nesmírně důležité ujasnit si základní programové otázky. Každé země a menší pak zejména potřebuje, aby se lidé alespoň částečně shodli na pochopení toho, o co jde. Cesta k tomu není snadná, ale každý krůček má velký význam.

Vyjádřím se ke dvěma momentům, kde s MAXIMEM nesouhlasím, což je ovšem přirozené. Názory se slaďují postupně, mj. domnívám se, že v diskusích není potřeba lpět na přílišné diplomacii:

1. K otázce “neomezených potřeb a omezených zdrojů”:

– Současný stav vztahu člověka a přírody, ekologického systému, empiricky doložitelně není radostný. Souhlasím. Je výsledkem setrvačného vývoje, nikoli však přílišného, ale naopak nedostatečného využití technického pokroku. Proto v našem přístupu říkáme, že je nutné změna srovnatelná s průmyslovou revolucí, při které vznikne nové dominantní odvětví, odvětví produktivních služeb, které radikálně zvýší intenzitu inovací, mj. a zejména těch šetřící zdroje. Prostřednictvím nanotechnologií lze s využitím lokálních zdrojů vyrobit kdekoli cokoli (surovinovým zdrojem bude obyčejný odpad, recyklace toho, co se nachází kolem nás). Odpadne 90 % materiálových a energetických nákladů na přepravu kvant výrobků z jednoho konce světa na druhý (třeba kamionová doprava). Nebude to hned, ale je to reálné.

K tomu aktuálně (doplněno): Určitě se podívejte na tento pořad Hyde Park Civilizace na ČT 24: Martin Pumer, světová špička v nanorobotech, vysíláno právě včera, 21. dubna, viz:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/218411058090421/

– Do kosmu není nutné nějakou zásadní expanzi směřovat. Cesta k překonání prostoro časových bariér naší civilizace (které nás omezují zásadně více než surovinové zdroje) vede přes vnitřní struktury reality, tj. přes to, co nazýváme mikrosvět.

2. K otázce “člověka jako výsledku biologické evoluce”: Tady si myslím je potřeby vycházet z Marxova pojetí vývoje člověka a společnosti jako přírodně historického procesu. To je jedna z nejvýznamnějšího a bohužel nejvíce opomenutých částí Marxova odkazu, která má přímou kontinuitu na Hegelův obrat ve filozofii. Nebudu podrobněji rozvádět, jen zdůrazním, že člověk (ale ani vlk či jiné zvíře) není “od přírody” sobec, zlý apod. Tendence k sebeprosazování a tendence k pospolitosti (včetně ochoty se obětovat) apod. jsou přirozenou součástí evoluce. Mnohé z toho dokážeme zrekonstruovat (tedy vysvětlit) i prostřednictvím teorie her. Člověk má přirozenou potřebu “přesahu své existence”, potřebu vztáhnout své aktuální žití k tomu, co tomuto žití dává smysl. Ale není to nutno nijak zvlášť komplikovat – jde o to vidět společnost, o kterou jde, jako společnost, v níž je svobodný rozvoj člověka podmínkou rozvoje všech, přitom tento svobodný rozvoj každého člověka je tím, co nejvíce zvyšuje produktivitu jeho činnosti, včetně té, která osvobozuje člověka od závislosti na kvantech přírodních zdrojů a posléze i prostoročasových omezeních jeho existence.

(Pokračování dalším článkem série)