Jenom si nejsem jist jestli by politici osvědčili tolik profesionality jako herci, kteří s koncem představení odhodí i své role. Ještě k těm atlantickým hodnotám. Vůbec si nemyslím, že máme stejný hodnotový žebříček jako na druhé straně oceánu. Pamatuji se, jak s námi otřáslo, že Američané pili neodfiltrovanou kávu (dnes se tomu říká turek) a do sandálů, ale často i do jiných bot s fixovanou patou si nebrali ponožky.
Tenkrát nám obojí přišlo poněkud buranské. Dnes zase složitě rozdýcháváme jejich zdravotnictví, které k nám chtěli pod patronací největší americké zdravotní pojišťovny Kaiser Permanente zavést MUDr. Julínek a MUDr. Hroboň jako vzor.
Levicové proudy v politice Demokratické strany USA nám připadají jako vlhký sen těch nejbezohlednějších evropských kapitalistů. Vždyť podle jejich měřítek jsou levicoví i bratři Charles a David Kochovi nebo George Soros. Snad i proto si vždy rád poslechnu, co kdo považuje za ty evropské hodnoty. Na konferenci Evropské hodnoty a identita pro 21. století (téměř na den přesně před dvanácti lety) jmenoval Alexandr Tomský evropský hodnotový systém takto:
Liberální demokracie, vláda zákona, lidská práva, tolerance, kulturní pluralismus, tržní hospodářství, sociální stát i důraz na svobodu vědy a umění spolu s mnoha křesťanskými ctnostmi, které vešly do oběhu společnosti jako soucit, milosrdenství či respekt vůči lidskému životu a lidské důstojnosti.
Stále nemohu pochopit, proč se v oficiálních pramenech musí spojovat pojem demokracie s nějakým adjektivem. Existuje snad nějaká neliberální demokracie?
Zkusme to česky. Nesvobodomyslná demokracie? Pak to ale, u všech čertů, není demokracie! Vždyť demokracie je forma vlády, na které se všichni občané svobodně podílejí a která tuto svobodu účinně podporuje, že všechny tři atributy státní moci důsledně odděluje. Jak moc zákonodárnou, tak moc výkonnou a samozřejmě soudní.
To je tak, když používáme pojmy a nepřemýšlíme v jakém kontextu mají svoji platnost. Už jsem jednou napsal článek Jen tak kecáme…
Nebo lidská práva. Po dnes už jen těžko představitelných hrůzách druhé světové války Valné shromáždění OSN 10. prosince 1948 odsouhlasilo Všeobecnou deklaraci lidských práv jako nezávazný dokument obsahující nejznámější katalog těchto práv. Letos to tedy bude 70 let. Čas oponou trhnul a znění například naší Listiny základních práv a svobod se přece jenom od původního vzoru odlišuje.
Jednak proto, že 1. srpna 1975 byl všemi 35 evropskými zeměmi a USA s Kanadou přijat Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Dokument obsahoval tři „koše“ problémů. První se týkal evropské bezpečnosti. Jednotlivé země se zde zřekly použití síly při řešení mezinárodních problémů, byla zde konstatována neměnnost hranic a nezasahování do vnitřních záležitostí jiných států. Druhý koš se věnoval otázkám spolupráce v oblastech kultury, hospodářství, vědy, nových technologií a životního prostředí a třetí koš se věnoval otázkám humanitárním, volné výměny informací a problematice redefinovaných lidských práv. To proto, aby se z lidských práv stal významný politický klacek.
Vždyť odporoval principu nezasahování do vnitřních záležitostí v prvním koši.
Ve společnosti jejímž nejvyšším cílem je slast z konzumu prochází podobnou mutací i pojetí individualismu, svobody a tolerance, kterým se Evropa vymezovala proti kolektivistickému světu. Stát by měl individuální svobodu omezovat co nejméně, avšak prvořadou potřebou každé společnosti je nutnost klást meze emocím a vášním. Svoboda bez morálky, bez ctností, je dokonce ještě větší tragédií než tolerance agresivní hlouposti.
Ve jménu evropských hodnot často dochází k jejich faktickému zpochybňování a oslabování. Hodnota rovnosti může být pomocí manipulativní rétoriky zneužita k oprávnění čehokoliv. Sociálním utopistům anebo zločincům (například francouzská nezisková organizace SOS Méditerranée, která vlastní loď Aquarius podílející se na pašování migrantů) pak koncept poskytuje výhody, které jim usnadňují ohrožovat zachování evropských hodnot. Proto se zdá, že je na čase celý koncept základních lidských práv vyhodnotit a možná i opravit. Vnucuje se totiž otázka – jak jsem už psal jinde – proč v 21. století neexistuje základní lidské právo dýchat čistý vzduch? Nebo mít střechu nad hlavou? Nebo proč byl opuštěn článek 1 této deklarace?
Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.
Neboli zásada rovného startu. Zbývá jenom ta bolestná otázka PROČ? Protože … jen tak kecáme…
… Vládnoucí vrstvy často zneužívají značku „evropské hodnoty“ ve svůj prospěch. Ve skutečnosti chtějí jenom jedno: Nerušeně vykonávat moc a hodnoty jim přitom slouží pouze jako marketingové „krytí“ pro poručníkování většinové společnosti. Připomínám třeba vydírání, které Německo a jiné státy používají vůči nám pod záminkou povinné „solidarity.“ A proto je velmi důležité uvědomit si, že evropská integrace není žádná evropská hodnota. Je to pouze představa o jednom z možných scénářů vývoje na našem kontinentu…(Konec citátu)
Vlastním pramenem toho, co nazýváme evropskými hodnotami je antická filosofie a z ní pramenící tradice rozumu, vzdělanosti a důrazu na racionální argumentaci fakty. Antická nenasytná touha po vědění spolu s křesťanskou rovností a spiritualismem a s římským právem jsou ty skutečné hodnoty, na kterých vyrostla Evropa.
Všechno ostatní, co z toho pramene vyrašilo je výhonek z kmene a jenom naše omezenost může některé z těchto výhonků preferovat a jiné zase omezovat. Příklad? Autorské právo už dlouhá léta není autorským, protože největší finanční prospěch z něj mají organizace, které jej spravují.
Vlastně si tyto organizace přisvojily právo monopolu na kopírování díla.
Dlouhých sedmdesát let po smrti autora. Jestli jste toho názoru, že tato (původně americká variace) podoba autorského zákona podporuje vědění, sdílení a jeho vývoj, tak jste v rozporu s elementární logikou. Je to bezohledně kořistnická úchylka vyrostlá původně zpoza Atlantiku.
Dnes už ovšem i v Bruselu. Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, kterou má Evropský parlament odhlasovat 20. června, si vlastně ve svém důsledku činí právo i na jednotlivé myšlenky. Je to ještě brutálnější zásah než byl u nás známý případ Bauhausu, který byl pokutován částkou 200 000 Kč, že ve své reklamě použil text: „upeč…třeba zeď.“ Žalujícím byl Zdeněk Svěrák, který poukázal na zneužití jeho písně kde je text: „upeč třeba chleba, postav třeba zeď.“
Z Bruselu se ozval předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, který takový pohled odmítl. Tvrdí, že chce, aby „novináři, vydavatelé a autoři byli spravedlivě placeni za svou práci. Za našimi návrhy týkajícími se autorských práv stojí myšlenka, aby si lidé byli schopni vydělat na živobytí svými kreativními nápady. Návrhy na modernizaci ustanovení o autorských právech EU nepoškodí svobodu projevu na internetu.“
Ale chránit myšlenku, když ji sdělím? Když jí vypustím do světa?
Vždyť každý jedinec mohl dopsat svému europoslanci žádost, aby hlasoval proti. Komu se to zdálo být příliš pracné mohl na adrese: https://saveyourinternet.eu/#newmode-embed-4348-4465 klepnout myší na Email your MEP, vyplnit svůj mail a Česko a portál zařídil ostatní.
Vlastně není ani divu, že se toho chopilo jenom několik jednotlivců z ČR. Novinky, které zprávu přinesly mají také svojí „diskusi.“ Proč v uvozovkách? Protože nejde o diskusi, ale o komentáře.
A tady je zakopaný bludný kořen. Komentující nerozumějí článku a komentují nikoliv článek, ale svoji domněnku. Naprostá většina se domnívá, že se jedná „jenom“ o prostou cenzuru. Dosah toho případného počinu jim uniká. To je přesně to, o co stojí naše vládnoucí „elity.“ Je zbytečné, aby tomu lidé rozuměli. Ještě by mohli roznítit nepokoje.
Již několikrát jsem psal, že ač se píše o nebezpečí „Orwellizace“ našeho světa, spíše jsem nakloněn tomu, že to byl Aldous Huxley, který to nebezpečí vystihl lépe i když Orwellův „Velký bratr“ také nepřijde zkrátka. Dovolím si citovat malý kousek ze 16. kapitoly:
…„Mustafa Mond se usmál. „Můžete to označit jako pokus s přeléváním lahví. Začal roku 473 po F. Inspektoři nechali vystěhovat z ostrova Kypru všechny obyvatele, kteří tam tehdy žili, a znovu jej kolonizovali speciálně připravenou skupinou alf. Dostali veškeré zemědělské a průmyslové zařízení a byli ponecháni sami sobě. Výsledek přesně splnil všechny teoretické předpovědi. Půda nebyla náležitě obdělávána, ve všech továrnách vypukly stávky. Porušovaly se zákony, neplnily se příkazy. Všichni lidé, kteří byli přiděleni na určitou dobu k podřízeným pracím, neustále kuli pikle, aby se dostali nahoru, a ti nahoře se zase snažili za každou cenu zůstat tam, kde byli.
Během šesti let tam měli prvotřídní občanskou válku. Když už jich devatenáct tisíc z dvaadvaceti bylo vybito, požádali ti, kteří to přežili, jednomyslně světové inspektory, aby se znovu ujali vlády nad ostrovem. Což se též stalo. A to byl také konec jediné společnosti alf, kterou svět kdy poznal.“ Divoch si hluboce povzdechl.
„Optimální populace,“ pravil Mustafa Mond, „je modelována podle vzoru ledovce – osm devítin pod vodou, jedna devítina nad ní.“ „A ti, co jsou pod vodou, jsou šťastni?“ „Šťastnější než ti, co jsou nad ní. Šťastnější než například tito vaši přátelé,“ a ukázal rukou. „I přes to, že konají tak hroznou práci?“ „Hroznou? Jim se nezdá hrozná. Naopak, mají ji rádi. Je lehká, je dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka somy a hry a neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát?
Na tuto část jsem si vzpomněl, když Saša Uhlová uveřejnila svůj cyklus investigativních reportáží Hrdinové kapitalistické práce. Původní záměr byl takový, že v každé z prací zůstane několik týdnů, ideálně jeden měsíc, a vystřídá jich alespoň šest. Nakonec jich prošla – s výjimkou krátké epizody v továrně na sladidla – jen pět. Pracovala v nemocniční prádelně, v drůbežárně, za pokladnou v obchodním řetězci, v továrně na výrobu holicích strojků a v třídírně odpadu. Poznamenala, že je spousta pracujících, kteří jsou zavření v halách bez oken, často v prostorách, kde je navíc hrozná zima, anebo naopak vedro, a nikdo je nevidí. Svými reportážemi chce přispět k tomu, aby „vidět“ byli. V reportáži z nemocniční prádelny píše:
Jedna si vydělává tak málo, že vychází jen s obtížemi. Celé dny se navíc bojí o svého muže, který nemůže chodit a je doma sám. Druhá chodí do práce ráda, s penězi vyjde, ale nemůže si ani vzít dovolenou, když je nemocná, a tak si dál ničí své chatrné zdraví. Poznala jsem v prádelně skvělé lidi a vstřícný kolektiv. Navíc to byla krásná a užitečná práce, kterou bych dokázala dělat, i když byla fyzicky náročná. Za tři týdny práce jsem si vydělala 8106 korun čistého, pro které jsem si musela přijít osobně, protože Nataša mi řekla, že mzdy nezasílají na účet, vyplácejí je pouze v hotovosti[…] Hela se v sociálním systému nevyzná. Neví ani, jestli má nárok na nějakou pomoc. Jenom za manželovy léky platí měsíčně tři tisíce korun. Vycházejí jen s obtížemi. Do důchodu jí zbývá šest let. Nevěří však, že důchod vůbec někdy bude brát. „Oni to do tý doby stejně změněj, anebo se ani nedožiju,“ usmívá se smutně, bez hořkosti, ale i bez ironie.
Vzpomněl jsem si Aldouse Huxleye, ale také na Petra Koláře, který v Broumovských diskusích tak horoval pro atlantické hodnoty a lidská práva obzvlášť, protože vidí jenom sebe a okolí, které je na vyšší úrovni nebo se mu rovná. O ostatních – o těch osmi devítinách – se nezmiňuje. Jsou pod vodou. Jsou na úrovni anglického kapitalismu 19. století. Více než 830 000 lidí v exekuci, to je taková hora neštěstí, že je poměřitelná s vězením pro dlužníky. Lze se domnívat, že tyto skutečnosti jsou v souladu s lidskou důstojností?
Kde je nějaká nová Charta 77 – tedy spíše Charta 2018? Jen tak kecáme…
– – –
Leo K.