 |
| Jaroslav Bašta |
24.6.2018 PrvníZprávy
Obávám se, že k základní charakteristice současné světové, evropské i české zahraniční politiky patří ztráta všech dosavadních jistot a mantinelů. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.
Velmi přesně se tyto negativní tendence dají dokumentovat na vývoji názorů amerického politologa Francise Fukuyamy. Ten v roce 1992 v euforii z pádu Železné opony a vzestupu liberálních myšlenek napsal svou nejslavnější knihu Konec dějin a poslední člověk, pojednávající o bezproblémové a světlé budoucnosti lidstva. Jeho optimismus mu nevydržel dlouho, takže již za tři roky poté své názory koriguje v dalším díle vydaném v češtině pod názvem Velký rozvrat.
V roce 2014 vydává stať Amerika v rozkladu, ve které přichází se zajímavým pojmenováním současného stylu vládnutí – vetokracie. Popisuje tak základní rys současného systému, který se brání jakémukoliv pokusu o vylepšení své funkčnosti, dobře si vědom toho, že každou změnou budou ohroženy stávající pozice a vlivové sféry aktuálních držitelů moci. Nekonečný příběh sestavování české vlády po loňských parlamentních volbách dává Fukuyamově termínu poněkud pikantní příchuť.
Historie však zná mnoho příkladů, v nichž zoufalá snaha o udržení systému a obhájení osobních pozic vedla ke katastrofám, ať již v podobě občanské války nebo k velkému ozbrojenému konfliktu. V tom druhém případě jednou z nejspolehlivějších cest, jak rozpoutat válečný požár, je odvádění pozornosti od vnitřních problémů k otázkám zahraniční politiky poukazem na vnějšího nepřítele. Nejnebezpečnějším způsobem, jak to provést, představuje spojení této agendy s poukazem na nevyřešené palčivé historické křivdy.
V letošním roce jsme v rámci Evropské unie mohli zaznamenat dva případy takového odvádění pozornosti od palčivých problémů vnitřní politiky. V březnu britská premiérka Therese Mayová málem aktivovala článek 5 Severoatlantické smlouvy kvůli údajnému ruskému útoku otravným plynem v Salisbury. Po čtvrt roce se zdá, že verze o odvedení pozornosti od těžkostí a komplikací s procesem opuštění EU (Brexitem) může být více než pravděpodobná. Ale budiž, ve svých důsledcích to nakonec jen zhoršilo britsko – ruské vztahy, které v posledních dvaceti letech byly přinejmenším hodně napjaté.
Vyjádření německé kancléřky Angely Merkelové, že pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy neexistovalo morální ani politické oprávnění zcela zřetelně patří ke stejnému typu destabilizujících výroků. Myslím si, že její motivace byla poněkud prvoplánová – dostala se do sporu o uprchlíky se svým ministrem vnitra Horstem Seehoferem z bavorské CSU, který chce stopnout migraci. Přirovnala poválečnou situaci k té dnešní, aby tím oslovila vyhnance, takto kmenové voliče CSU. Že tím zpochybnila mimo jiné také Česko – německou deklaraci z roku 1997 a vnesla nejistotu do vztahů se středoevropskými zeměmi, ji evidentně nijak netrápí.
Přiznám se, že v tomto případě odvedení pozornosti od vnitřních problémů k zahraničně – politickým tématům mě děsí. Zpochybňuje konsenzus, kterého bylo v Evropě dosaženo ohledně výsledků Druhé světové války, otvírá a aktualizuje staré skutečné či domnělé historické křivdy. Když se to v průběhu posledních téměř třiceti let stalo v zemích bývalé Jugoslávie, na Kavkaze a naposledy na Ukrajině, pokaždé to skončilo občanskou válkou.
Statistiky ukazují, že na to stačilo pouhých 5% mužské populace s kriminálními sklony. Obávám se, že migrační vlna v roce 2015 v Německu tuto specifickou kategorii obyvatel obohatila o muže s vojenským výcvikem a (občas) i válečnými zkušenostmi. Ti by mohli morální apely paní kancléřky pochopit po svém. Končí komentář Jaroslav Bašta.
Merkelová poklesla na příčku hloupého demagoga
Kdyby Němci nevyvolali II. světovou válku, nebylo by ani února 1948
