Historie cenzury a cenzura historie

Avatar
Původní autoři

Jiří Jírovec
18.7.2018 LUK
Cenzura je nástroj, potlačující myšlenky, které by mohly ohrožovat moc a zájmy různých skupin.
O cenzuře v demokratické první republice se příliš nemluví. Měli s ní svoji zkušenost V+W, zakazován byl například i Švejk.
Zcela paradoxně to bylo až komunistické Československo, které v roce 1968 zrušilo státem provozovanou cenzuru, tedy Úřad pro tiskový dozor.


Pravda je, že se později cenzura zčásti obnovila pomocí triku, který (politickou) odpovědnost přenesl na autora a šéfredaktora. Tato změna přidala redakcím vrásky, protože přišli o krytí cenzorovým razítkem.

Rok 1968 byl pozoruhodný i tím, že tehdejší ministr vnitra Josef Pavel veřejně prohlásil, že skončila éra anonymních dopisů. Jan Werich tehdy poznamenal, že to pravděpodobně byl první ministr v historii, který tak učinil.

Není to daleko od věci, protože anonymní protest může vést k zablokování sociálních médií. Například performerovi Milanu Kohoutovi byl péčí anonyma zablokován jeho účet na YouTube.

Poúnorová cenzura byla zaměřena na ochranu systému vlády jedné strany. Byla, dá se říct, monotematická. Její hloubka byla do určité míry dána obecnou blbostí, která je přítomna v každém politickém systému. A rovněž relativní silou odpovědných činitelů.

V Mladém světě byla dvacet let šéfredaktorkou Olga Čermáková. Její manžel byl šéfem Úřadu pro tisk a informace a tak si mohla leccos dovolit. V roce 1989 ji „odstranili“ a druhdy vynikající Mladý svět v roce 2005 po 46 letech existence zanikl.

Cenzura po roce 1989 zůstala po nějaký čas monotematická. Václav Havel byl nedotknutelný stejně jako ekonomické změny společnosti. V mediích se nemohla objevit jeho přezdívka „chrchla“ nebo „Veškrna“, ani kritika jeho vládnutí.

Pak ale přišel Paroubek s bradavicí ve tváři a tehdy tučným podbradkem. A vylíhla se přezdívka „bradavičnaté prase“. A lítala rajčata a vajíčka. A s nimi i nadávky.

Česká společnost se začala štěpit a souběžně s tím se politicky profilovala i média. Tento proces zintensivněl po zvolení Zemana prezidentem, událostmi na Ukrajině a vyvrcholil přílivem uprchlíků do Evropy.

S tím se měnil i charakter cenzury. Postupně začala éra odmítání „nepřátelských“ názorů.

ČT tuto metodu přivedla k dokonalosti pečlivým výběrem „expertů“. Do vysílání se nositelé nepříjemných názorů nedostanou. Ledaže jde o to, hosta a jeho názory diskreditovat.

Za jistou formu cenzury lze považovat způsob vedení rozhovorů, kdy moderátor podsouvá odpověď do položené otázky.

Do stejné kategorie patří i neochota klást politikům otázky. Jestliže si třeba premiér natřásá peříčka, jak zašpérování hranic řeší situaci s uprchlíky, mohly by následovat otázky: Co se ale stane s těmi šesti nebo osmi miliony syrských uprchlíků, kteří jsou v Turecku, Libanonu a Jordánsku? Kam je budeme vracet? Kolik bude stát obnova Sýrie? Bude se naše solidarita v rámci EU vztahovat na financování obnovy této země? Má pravdu Zaorálek, když tvrdí, že rozvrat Sýrie má cenovku asi 100 miliard euro? Budeme se i nadále podílet na geopolitických hrátkách USA a NATO?

S cenzurou se v určité míře setkávám i jako autor.

V letech 1997-2014 jsem publikoval převážně v Britských listech. Po rozchodu s nimi pak v Parlamentních listech, příloze Haló novin, LUKu, Nové republice Ivana Davida a malém serveru Poznámky pana Bavora.

Během svého pobytu v Kanadě jsem byl dva roky členem ediční rady týdeníku The North Renfrew Times, který vychází v městečku Deep River.

Autor mého typu jen zřídka spolupracuje s editorem a není přímo vystaven tlaku upravit nebo vynechat v textu to či ono.

Výjimkou byla práce v ediční radě The North Renfrew Times. Tam jsem musel jednou za šest týdnů napsat editorial, který procházel schvalovacím procesem (aby se nenarazilo). Moje editorialy připadaly radě příliš kritické a tak existoval tlak, abych to či ono změkčil.

Britské listy byly původně velmi otevřené a zásahy do článků se omezovaly na příležitostné poznámky, které jejich šéfredaktor připojoval pod článek.

Britské listy postupně ztratily svůj původní charakter. Začaly přetlumočovat názory deníku The Guardien a prostřednictvím redaktora Dolejšího nastoupily tvrdě rusofobní kurs. Přestal to být „Deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví“. V logu BL se objevilo pružnější heslo: „Skutečnost je vždy složitější.“ Chybí k němu dodatek, že „redaktoři BL vědí přesně, jak to všechno je“.

Britské listy začaly provádět cenzuru odmítáním. Tím se připravily o řadu autorů a s nimi odešli i jejich čtenáři.

Moje spolupráce s nimi skončila v okamžiku, kdy mi šéfredaktor vrátil během patnácti minut asi čtyřstránkový článek (založený výhradně na západních zdrojích) s tím, že by „vypadali jako blbci, kdyby ho otiskli“. Byla k tomu připlácnutá nálepka, která mě označila za „příslušníka fašizující levice“.

Cenzuru odmítáním (bič) změkčily BL cukrem, tedy honorováním některých autorů. Je ale spojeno s podmínkou, že nebudou publikovat v Parlamentních listech. Takhle přetáhly například Daniela Veselého, ale ztratily ekonomku Švihlíkovou.

U některých serverů dochází k odmítnutí „kontroverzního textu“, aby nepopudil jejich čtenáře.

Byl jsem například požádán, abych z článku vyjmul odkaz na názor novináře českého původu André Vltcheka. Stal se nevhodným, protože poukazoval na to, že proud uprchlíků z bídy a války za lepším je vyvážen lidmi, kteří odcházejí z bohatších do pro ně levnějších zemí.

Média podporující sociální demokracii a případně prezidenta Zemana nebudou publikovat kritický článek, pokud se domnívají, že by mohl posílit opozici.

Z hlediska cenzury jsou pozoruhodné Parlamentní listy.

Jde o komerční projekt, který musí přinášet zisk. Je tomu podřízena forma, zejména posun titulků směrem k bulváru. Názorové spektrum Parlamentních listů je ale tak široké, že to samo o sobě vylučuje cenzurování příspěvků.

Obecným cílem cenzury je zamezit, aby si občan utvořil nevhodný názor. V Česku k tomu napomáhá zákon, který v podstatě zakazuje říct cokoli pozitivního o období 1948-89. V tomto smyslu lze za cenzurní považovat i činnost Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jiří Suchý v jedné hře prohlásil, že je nebezpečné domnívat se cokoli.

V české společnosti je nebezpečné nejen domnívání se, ale i vyslovení čehokoli. O tom se přesvědčila „kontroverzní“ komunistka Marta Semelová. Je souzena za to, že se domnívá, že si může myslet své třeba o Miladě Horákové, StB, invazi v roce 1968 a Vasilu Bilakovi.

Dovolím si citovat výrok soudu a vysvětlení práce policie, tak jak jsem je převzal z médií. Jistě vám budou povědomé.

Soudce: „[…] i je-li škoda nejasná, samotný fakt, že informace byly vůbec předávány, je závažným zločinem […] společnost je právem rozhořčena nad takovou zradou.“

Prokurátorka: „Jde o zastrašení a rozsudek dává jasnou výstrahu.“

A k práci policie:

„Nepřátelské ideologie, proklamované jednotlivci nebo skupinami jsou v rozporu se statutem quo a současným rozložením moci v naší společnosti.“

„Při akci, zaměřené na ochranu politického jednání na nejvyšší úrovni, byli mezi disidenty nasazeni tajní policisté, udavači a 500 narychlo najatých špiclů. Jejich informace zaplnily 70 000 stránek. Sedmnáct nejnebezpečnějších disidentů mělo být souzeno.“

Dopustil jsem se drobné mystifikace. První dva výroky se vůbec netýkají Horákové, ale odsouzení kanadského důstojníka Delisla. Ten dostal v roce 2013 20 let za to, že poskytl jakési informace Rusku.

Argumentace soudce je hodná Urválka. Roli hrálo to „že“, a ne „co“ bylo předáno. Prokurátorka se podobala Ludmile Brožové-Polednové. Až na to, že Češka do svého projevu v procesu s Horákovou ještě přidala světový mír.

Druhý citát se netýká StB, ale ochrany papalášů během schůzky G20 v Torontu v roce 2010.

Když víte, co se děje jinde, můžete si vskutku myslet cokoli, třeba i o Horákové.

V souhrnu lze říct, že cenzura v českých médiích stále existuje.

V internetových médiích jde zejména o odmítání článků.

K tomuto stavu přispívá rozštěpení společnosti po porážce knížete v prezidentských volbách, kterou jeho příznivci nedokázali strávit, a v poslední době i uprchlická krize.

ČT lze uvést jako příklad provádění cenzury výběrem osvědčených „expertů“. ČT je velmi úspěšná i v nepokládání otázek.

Místní cenzura bude postupně slábnout, ledaže se podaří cenzurovat internet.

Daleko nejhorší dopad než jakákoli přímá cenzura má v Česku svérázná interpretace českých dějin pseudohistorickým ústavem. Zaměřuje se totiž na nejmladší generaci a to již na děti předškolního věku (viz reportáž ČT, v níž učitelka mateřské školy říká dětem na výletě: „Tady mučili ty vězně, jak jsem vám o tom vyprávěla ve třídě.“) Jiná učitelka pak u Jílkové tlumočí vzkaz svých čtvrťáků: „Ať již nikdy není komunismus.“

Až tahle generace s vymytými mozky dospěje, nebude cenzura zapotřebí. To je skoro jisté.

Předneseno na konferenci Unie českých spisovatelů, konané na téma Rozměr svobody a cenzury v kultuře v roce 2016.