Zdeněk Jemelík: Co nám zanechaly tanky v justici

Avatar
Původní autoři
Zdeněk Jemelík

Zdeněk Jemelík
23.8.2018 blog autoraChamurappiCz

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa dne 21.srpna 1968 je tak strašná událost, že nestačí pronést pár slavnostních projevů ve výroční den, a pak už ji vytěsnit z myslí. Naopak vědomí o ní by mělo být trvalým mementem, k němuž bychom se měli stále vracet.

Byla to větší podlost než nacistická okupace, protože přišla ze strany spojenců. Vzpomínajíce na ni mluvíme o popření naší suverenity, národním ponížení, ztrátách na životě, uzavření cesty k reformám. Stranou pozornosti zůstává skutečnost, že výsledkem intervence bylo nastolení vlastizrádné kolaborantské vlády, čistky v KSČ i v různých společenských organizacích, vyhazování lidí z práce, někdy i nucené přestěhování.

Kdo se chtěl udržet na nomenklaturním místě, musel v sobě potlačit odpor k označení „kolaborant“, uznat opodstatněnost národní potupy vojenským zásahem a prokázat loajalitu ke kolaborantskému režimu, a to bez ohledu na to, co si myslel v hloubi duše. Stejně se museli chovat všichni, kdo se nestyděli tlačit se na čistkami uvolněná místa. Také všichni, kdo dospívali během okupace a vstupovali do škol nebo do svého prvního zaměstnání. Nastoupila obecná devastace mravních hodnot, která dosud trvá.

Specificky zhoubné byly následky nastolení kolaborantského režimu v soudnictví a na prokuratuře: právnicky vzdělaní lidé, kteří museli vědět, že se režimní orgány dopouštějí nezákonností, se přesto propůjčili k potlačování práv svých spoluobčanů vždy, když „strana a vláda“ zavelela.

Invazní vojska odjela, ale zůstaly zde okupační posádky, které byly pro běžné občany téměř neviditelné, neboť řadoví vojáci se s občany podmaněné země nesměli stýkat. Když nakonec okupační jednotky odtáhly, neodvezly s sebou pohrobky normalizace, kteří infiltrovali nové mocenské orgány.

Smírné předání předání vlády z rukou kolaborantské moci novým polistopadový vládcům způsobilo, že nedošlo k odplatě za posrpnové čistky a násilnosti a převážná část soudců a prokurátorů zůstala na svých místech, nebo se jen trochu posunula. Postavení si uhájili i bývalí vojenští soudci a prokurátoři. Pouze bývalí soudci a prokurátoři, kteří si zadali s StB, museli odejít. Našli se slušní lidé, kteří s pokorou vzali na vědomí změnu politických poměrů a s vědomím nepatřičnosti jejich setrvání v mocenských orgánech odešli dobrovolně ze státní služby. Zaslouží si za to úctu.

Naproti tomu nositelé hroších kůží se bezohledně drali o své místo na slunci. Někteří dodnes zastávají vysoké funkce s obrovskou mocí. Že jejich myšlení může nést stopy předlistopadové indoktrinace a neblaze ovlivňovat jejich činnost, připustil i Ústavní soud v ústavním nálezu z 15.listopadu 2010 č.j. I. ÚS 517/10. Přesto není naděje, že by přišli o moc dříve a jinak než přirozenou biologickou cestou, protože jsou pouze jednou z více ošklivých skvrn resortu spravedlnosti, který politické pseudoelity nijak zvlášť nezajímá a o jeho očistu proto neusilují.

Cinkání klíči na náměstích v listopadu r. 1989 se z pohledu poměrů v resortu spravedlnosti jeví jako naivní počínání. Tanky odjely, ale pach jejich výfuků zde dosud zcela nevyvanul.

– – –