Zdeněk Hrabica
14. 11. 2018
„Nechcete přispět na nemocné děti?“ – s takovou otázkou se na kupující obracejí pokladní superprodejen Lidl, denně mám plnou poštovní schránku složenek k odeslání finančního obnosu na – v dannou chvíli 22 charitativním organizacím, existujícím v České republice. „Nechcete přispět na nemocné děti – já sám rozšiřuji – i na nemocné poslance a senátory?“ Z rozhlasu i televize mi vypadávají jako kostlivci ze skříně podobná doporučení.
Jako kluci školou povinní jsme se v naši třídě Komenského školy dělili o svačinu, bohatší s chudšími, štědří s lakotnými. Kluk řezníka Jarda Mašek z ulice U slunce, který to měl do školy coby dup s klukem ze samoty Honzou Popelkou, který chodil do školy dvanáct kilometrů denně.
Prý jsou dneska u nás miliardáři, kteří si nevědí rady, co udělat s pytlem peněz a se svým bohatstvím. Máme dneska méně mecenášů – než bývalo včera.
Což takhle všechny, co na to mají, obléct do bílých trikotů, jaké mají na sobě všechny pokladní před Vánoci v Lidlu a namalovat také jim na záda Havlovo srdce a nápis:
„Chceme a přispíváme na nemocné děti!“
„Jsme připraveni přispět na nemocné poslance a senátory!“
Jimž na život nestačí jejich dosavadní gáže!
A nejde ani zdaleka jenom o ně!
