Provokace v Kerčské úžině: příčiny a důsledky

Avatar
Původní autoři

Rostislav Iščenko
26. 11. 2018     ukraina.ru
Když v létě propluly dvě lodě ukrajinského námořnictva přes Kerčskou úžinu, pokusil se Kyjev přesvědčit všechny, že se konal “hrdinský průnik”. Je pravda, že se rychle ukázalo, že “hrdinové” v plném souladu s ruskými požadavky a pravidly předem informovali o průchodu, žádali o povolení a lodivodi se celkově chovali mimořádně opatrně. Tehdy se “vítězství” nekonalo. Ale to neznamená, že se myšlenky zřekli. Nyní, v listopadu, přistoupilo ukrajinské námořnictvo k reálnému průniku.


V čem spočívá idea ukrajinských provokací?

Za prvé, Kyjev chce vytvořit precedens volného, bez povolení Ruska, průchodu svých válečných lodí přes Kerčskou úžinu, což by potvrdilo údajně stávající práva Ukrajiny k těmto vodám a současně by to potvrdilo její požadavky na Krym. Vždyť Ukrajina může mít právo na volné plavení v úžině pouze v případě, že Krym patří jí.

Za druhé, Kyjev vede v patrnosti, že Rusko může klást odpor průchodu jeho lodí. Při této verzi je něj žádoucí ozbrojený konflikt. V takovém případě může Ukrajina apelovat na světové společenství a poukazovat na “agresi Ruska”, jejíž “nevinnými oběťmi” se staly její lodě a námořníci.

K čemu to Kyjev potřebuje?

Ukrajina potřebuje internacionalizovat konflikt v Azovském moři. Ztrácí náskok, započtý útokem ukrajinských námořních pirátů na rybářskou loď Nord. Současně, navzdory nadějím oficiálního Kyjeva, působí Rusko ryze v souladu s mezinárodním právem. To znamená, že v současné situaci nemají ani USA, ani EU formální důvod do konfliktu zasáhnout. Proto zní všechna jejich tvrzení jako varování před další eskalací? Právě proto Rusko nepotřebuje další eskalaci, potřebuje ji však Ukrajina. Kyjev, který prohrál azovskou krizi, potřebuje mezinárodní intervenci. Střelba, potopené lodě, mrtví námořníci – to je to, co je zapotřebí, aby byl důvod k intervenci. Současné normy mezinárodního práva legalizují zásah libovolné země s cílem zabránit nebo zastavit vojenský konflikt. S trochou krve svých námořníků chce Ukrajina získat výhodnou politickou pozici. Lidi Kyjev už dlouho nelituje.

Za třetí, vzhledem k tomu, že Rusko jako první nepoužije zbraně proti tomu, co Ukrajina s patosem nazývá svým námořnictvem, se Kyjev pokouší obvinit Moskvu z porušování mezinárodního námořního práva.

Konvence o mořském právu ve skutečnosti předpokládá právo průchodu vojenských lodí přes teritoriální vody jiného státu. Říká se tomu “právo průchodu” a k jeho realizaci stačí obyčejné upozornění. Zdálo by se, že Ukrajina má pravdu. Ve skutečnosti však stejná úmluva stanoví právo jakéhokoli státu uzavřít své územní vody, jakoukoli jejich část, dočasně nebo trvale k “volnému průchodu” nebo zavést jiná omezení tohoto režimu. A to je přesně to, co učinilo Rusko v Kerčské úžině, přičemž vycházelo z bezpečnostního hlediska jak ohledně loďstva, tak i Kerčského mostu, který právě ukrajinské oficiální i polooficiální osoby nejednou hrozily zničit. Mimochodem, USA se svého času pokoušely vstoupit do teritoriálních vod SSSR v oblasti Sevastopolu a také zdůvodňovaly své konání “právem volného průchodu”. Tehdy případ skončil taranem sovětského strážního plavidla na americkou válečnou loď. Takže již existují precedenty.

V této situaci právě letní průchod ukrajinských lodí přes Kerčskou úžinu v souladu se všemi pravidly oslabuje postavení oficiálního Kyjeva. Ve skutečnosti samotná Ukrajina uznala právo Ruska uvalit omezení na průchod lodí a plavidel přes Kerčskou úžinu, když se v létě podřídila těmto pravidlům. Proto její dnešní hysterie ohledně toho, že od ní bylo znovu požadováno dodržení stejných pravidel, je nepřesvědčivá.

Ale oficiální Kyjev, a konkrétně Porošenko, bez jehož přímého rozkazu by tato provokace neměla šanci být provedena, nepotřebuje zdůvodňovat svou pozici. Potřebuje, aby Rusko jako první použilo zbraně proti jeho námořnictvu. Pouze to dává možnost obrátit se na mezinárodní společenství s žádostí o ochranu před agresí.

Mimochodem, prohlášení Mogheriniové, která přímo vyhrožovala Moskvě sankcemi v případě zhoršení situace v oblasti azovských vod, muselo Porošenkovi dodat sebevědomí. Situace bolestně připomíná srpen 2008 v Jižní Osetii. Tehdy Condoleezza Riceová také naznačovala podporu Saakašviliho režimu v případě války s Ruskem. Mimochodem, nemyslím si, že Američané lhali. Jednoduše “skvělý Gruzínec” nebyl s to dokázat útok Ruska, jehož armáda vstoupila na území Jižní Osetie a zahájila “nucení k míru” den poté, co Gruzínci zahájili vojenské operace proti osetské domobraně a ruským mírovým jednotkám. Zpitomělí úplnou svobodou konání horkokrevní kavkazští hoši tolikrát v přímém vysílání přiznali, že z raketových systémů a hlavňového dělostřelectva ostřelovali obytné čtvrti Cchinvalu a také to, že to byli právě oni, kteří iniciovali bojové akce, že při veškeré snaze Západ nemohl předstírat, že na vině je Rusko.

Dnes nefungují mnohá pravidla a předpisy, které utajeně regulovaly vztahy mezi velmocemi v době studené války. Ale přinejmenším jedno funguje i nadále. Pokud byl vaší armádě zasazen úder a utrpěla ztráty, můžete třeba na prach rozdrtit útočníka, nikdo nebude zasahovat. Protože pokud vám dnes zakážou odpovědět a zítra se dostanou pod úder nějakých dalších “partyzánů” vojáci, lodě a letadla USA, Francie a Velké Británie, také nebudou s to cokoli udělat.

Proto “civilizovaný svět” nezasáhl na straně Gruzie, která zabila ruské mírové síly, do války 8.8.2008. Proto se Turecko, které sestřelilo ruské letadlo, náhle ocitlo hrdě osamoceno. Dokud přes hranice dělostřelectvem ostřelovalo syrská vojska, kolektivní Západ byl připraven podpořit ho proti jakékoli reakci Ruska. Ale vystřelilo na Rusko jako první a Moskva získala právo na jakoukoli odpověď. Další věcí je, že místo toho, aby se Rusko zapojilo do drahé nesmyslné války, bylo s to pomocí ekonomických sankcí a správných diplomatických opatření učinit z Turecka spojence, byť situačního. Západ dal však Ankře jasně najevo, že pokud Rusko bude reagovat vojenskými prostředky, pak NATO na straně Turecka nevystoupí, protože právě ono zaútočilo jako první, takže je nelze považovat za oběť agrese.

Právě to je ta jemná linie, kterou Ukrajina musí ve svých provokacích dodržovat a nikterak ji nemůže překročit. Ona opravdu chce menší ozbrojený konflikt v Azovském nebo Černém moři a je připravena kvůli tomu obětovat jakékoli množstvím svých plavidel, dokonce i celou flotilu. Ale nesmí střílet jako první. Protože pak má Rusko právo na odpověď. A Západ je již navyklý na to, že odpovědi Ruska jsou tak bleskové a neočekávané (asymetrické), že zatímco se připravuje vysílání a sázejí stránky s obviněním Moskvy o nepřiměřeném použití síly, není už koho zachraňovat a musí se vypořádat s novou realitou.

Proto Porošenko, samozřejmě, velmi chce vyprovokovat omezený vojenský konflikt s Ruskem. Potřebuje konflikt jak pro získání mezinárodní podpory, tak pro posílení svého postavení v zemi (pokusy o mobilizaci voličů kolem vrchního velitele “čelícího agresi” nebo, pokud jej stejně nepodpoří, získat důvod ke zrušení voleb). Ale Porošenko je omezen podmínkou nemožnosti formálního útoku ukrajinské armády na armádu nebo objekty Ruské federace. Jedna věc je provokace nebo dokonce teroristický útok, odpovědnost za nějž oficiální Kyjev na sebe nevezme, zcela jiná věc je otevřená ozbrojená agrese proti Rusku.

Nebezpečí těchto her spočívá v tom, že dříve nebo později nervy u některého z ukrajinských vojáků ne pouze mohou povolit, ale určitě povolí a zazní výstřely. Poté Volker, Mogheriniová a ostatní “přátelé Ukrajiny” budou předstírat, že jenom procházeli kolem a Porošenko nestihne ani sníst svou kravatu.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová