Rostislav Iščenko
16. 11. 2018 politik
Na Ukrajině se mluví o prvním majdanu, druhém majdanu, budoucím majdanu, neúspěšném majdanu (akce “Ukrajina bez Kučmy”). Politici, politologové, novináři, dokonce i vědci historici (pokud tak můžeme nazvat ty, kteří zastupují ukrajinskou historickou vědu) diskutují o počtu majdanů v dějinách “evropského národa”, jejich správné periodizaci a světovém a historickém významu.
Je to dobře a je to správné. Přesné určení počtu a kvality majdanů, realizovaných i nerealizovaných, pokojných i nepokojných pokusů o státní převrat nám opravdu umožňuje vydat se ke globálnímu zobecnění, přesně stanovit rok, kdy USA přešly k režimu konfrontace s Ruskem (ale ještě to neoznámily oficiálně). Kdy jim tudíž přestala vyhovovat “multivektorová politika” (poznamenejme, že naprosto proamerická multivektorová politika), která je charakteristická nejen pro Ukrajinu, ale i pro celý postsovětský prostor.
Je to velmi důležitý okamžik strategického geopolitického obratu. Právě rozhodnutí USA neprotahovat jednání, a čekat na to, až se Rusko udusí v jejich “přátelském” objetí, ale dobít je v rámci přímé a otevřené konfrontace vytvořením podél hranic pásu nenávisti z bývalých sovětských republik, dalo Moskvě šanci na obrat ve ztracené geopolitické partii ve svůj prospěch, kterou Rusko bylo s to využít, nehledě na veškerou mizivost této šance.
Vytvoření pásma nenávisti vyžadovalo sesazení kompromisních (z pohledu domácí politiky příslušných států) “multivektorových” režimů a jejich nahrazení radikálně-nacionalistickými, “euroatlantickými” silami, jejichž zástupci se ve svých zemích netěšili zvláštní popularitě. Nešlo o to, že elity postsovětských států byly proti integraci do NATO a EU, ale o zásadní rozpory mezi polomarginálními skupinami “ideologů”, kteří byli živeni americkými granty a v principu neměli zájem o ekonomiku, a vznikající národní oligarchií, která byla živena národním hospodářstvím, která chtěla ovládat domácí trh a která měla jisté zájmy a ambice na zahraničních trzích, zejména na ruském.
Plíživé “udušení v objetí” předpokládalo zohlednění zájmů národní oligarchie. Přechod k rychlému útoku proti Rusku toto zohlednění vylučoval. Národní ekonomiky měly být obětovány nacionalistické ideologické mobilizaci národů proti Rusku.
Dosažení úspěchu v takové situaci bylo možné pouze cestou převratu. Ale otevřený puč marginálů by byl potlačen orgány a nebyl by podpořen světovou komunitou. Proto bylo nutné jej maskovat barevnými “lidovými revolucemi”. Nicméně příchod k moci radikálních nacionalistů rusofobů byl natolik destruktivní pro zájmy místních elit, že ve většině případů se převraty nekonaly a žalostné pokusy byly orgány lehce potlačeny, nehledě na chabé protesty “civilizovaného světa”.
V některých případech se převraty podařily, ale i tady byly ve většině případů staré elity schopny udržet kontrolu nad situací a také “multivektorovou” strategii. Pouze v Gruzii a na Ukrajině se nadlouho upevnily rusofobní režimy (Saakašviliho a Juščenka). Ale i v Gruzii nakonec Saakašviliho režim padl a jeho následovníci jsou poměrně “multivektorovými” rusofoby. Pouze na Ukrajině se v roce 2014 obnovil Juščenkův režim, který degradoval až k naprosté marginalitě a ztrácel moc pět let, a to v podobě přímé radikální nacionalistické diktatury, nedbale kryté pseudodemokratickým režimem Porošenka.
Nyní se nová “opozice” pokouší spojit se proti Petru Alexejeviči na základě stále téže “multivektorové” strategie. Zdá se, že se dokonce i cosi daří. Ale mluví se o změně osoby prezidenta, o odstranění několika desítek (a možná jen několika) osob jeho nejbližších spolupracovníků, kteří se příliš zkompromitovali svým souhlasem se zločinným režimem, ale ne o změně principů vlády. Mluví se o nutnosti smíření s Ruskem, ale ne o uznání ruského statusu Krymu, o ukončení války, ale ne o uznání lidových republik na Donbasu za rovnocenné partnery při jednáních o řešení krize. Dokonce ani odsouzení státního převratu a stíhání osob odpovědných za porušení ústavy a zákonů země, masakry, nezákonná zatýkání, šikanování lidí, používání armády proti vlastnímu národu, bombardování a dělostřelecké ostřelování vlastních měst nejsou předmětem diskuse. Nevystupuje se ani proti plánům na vytvoření “místní církve”. “Opozice” mluví proti Porošenkovi, proti korupci pouze v případě, že je spojena s Porošenkem, a pro to, aby všechno bylo jako před převratem, ale bez přehodnocení politických výsledků převratu.
Můžeme konstatovat, že bez ohledu na to, zda “opozice” inklinuje na Východ (Bojko-Rabinovič) nebo na Západ (Tymošenková), zda má reputaci proamerické (Jaceňuk), proevropské (Kličko) nebo proruské Medvedčuk), máme co do činění s opozicí majdanu, ale ne s opozicí proti majdanu. Nebojují proti výsledkům převratu, ale o moc v zemi, vytvořené převratem. Jsou v centru událostí a na rozdíl od mnoha ruských expertů, kteří se domnívají, že Ukrajina se upevňuje, přímo říkají, že stát se rozpadá a nejsou dokonce ani příliš optimističtí ohledně doby konečného rozpadu. Chápou, že zdroj pro stabilizaci situace a zachování státnosti je v Rusku a chtějí získat tento zdroj, ale současně se nechtějí zříci žádných “výdobytků” majdanu.
Jsou připraveni Porošenka obětovat. Ale ne proto, že Porošenko nevládl zemi tím správným způsobem. Ve výsledku disponovali dnešní opozičníci “korupčního režimu” solidním zastoupením v parlamentu. Již více než dva roky Porošenko nemůže uskutečnit své iniciativy prostřednictvím Nejvyšší rady bez podpory opozice, to znamená, že opozice má formální parlamentní většinu, i když není sjednocená a ani strukturovaná. Předseda vlády také provádí zcela samostatnou politiku a rozhodnutí kabinetu ministrů jsou ovlivněna více postojem Avakova než Porošenka. Zdrojem vlivu prezidenta jsou Ministerstvo obrany Ukrajiny, Bezpečnostní služba Ukrajiny, ministerstvo zahraničí a úřad generálního prokurátora. To stačí, aby se udržel, ale je to málo na to, aby prováděl vlastní politiku.
Jsou připraveni darovat Porošenkovu hlavu Moskvě jednoduše proto, že oni samotní potřebují Porošenka sesadit, a jeho hlava je lepší. To znamená, že chtějí zaplatit za podporu tím, co stejně udělají, neboť když ne oni jeho, tak on je. Přičemž nemluvíme o podpoře během voleb. Jsou si dobře vědomi toho, že pokud nebudou schopni vyřešit problém moci na Ukrajině vlastními silami, nikdo jim nepomůže, ani Rusko, ani USA, ani EU. Mluvíme o masivní finanční a hospodářské podpoře (poskytováním půjček, financováním společných výrobních projektů a otevřením ruských trhů pro ukrajinské výrobky) nové vlády.
Ve skutečnosti ukrajinská “opozice” doufá, že Rusko materiálně podpoří neomajdanovou vládu výměnou za hlavního aktéra. Přičemž, protože otázka moci po převratu se rozhoduje nikoli hlasováním, ale ozbrojenou podporou, “opozice” potřebuje dosáhnout podpory nebo alespoň neutrality nacionalistických (legálních i nelegálních) ozbrojených formací. V první řadě jde o Bileckého, který již řekl, že když se Ťagnybok odmítl postavit do čela sjednocených pravicových radikálů, učiní to on (Bilecký).
Bilecký ovládá nejpočetnější a nejrozvětvenější strukturu, zahrnující kromě pluku Azov až deset tisíc záložníků s bojovými zkušenostmi, kteří mohou být v důsledku nahromaděných zásob nelegálních zbraní rozvinuty do dvou-tří brigád, přičemž v každé obci jsou přítomny vlastní kvazipolicejní jednotky od okresního centra a výše, rozsáhlé stranické struktury, opírající se o veřejné a mládežnické organizace. S Ťagnybokem se podle všeho snaží zatím vstoupit do spojenectví kvůli vlivu Svobody ve třech haličských oblastech, ale zbytku pravicových radikálů, včetně kdysi legendárního Jaroše, nezůstává než se připojit k Bileckému v podobě podřízených partnerů. Navíc má podporu Avakova, což znamená ministerstva vnitra. Přičemž právě Avakov má větší zájem na udržení spolupráce s Bileckým, takže ten má ve svém politickém počínání dost volnosti.
Již předložil svůj první požadavek. Chce, aby politický systém legalizoval nošení nelegálních vojenských zbraní, které nahromadili jeho aktivisté. Možná to není jediná cena za neutralitu krajní pravice, kterou bude požadovat. Samozřejmě, může být odmítnut a v některých bodech bude odmítnut, ale některé jeho podmínky budou muset být přijaty. Takže z ukrajinské prezidentské kampaně vyjde krajní pravice silnější a centralizovanější. Jakákoli moc, i stará, i nová, s tím bude muset počítat.
Tudíž majdan, pokud za něj nemáme považovat periodické festivaly marginálů na ústředním náměstí v Kyjevě, přikrývající banální převraty, ale stabilní pohyb Ukrajiny na cestě ke vzniku ještě rusofobnějších a ještě terorističtějších režimů, bude pokračovat i po těchto volbách bez ohledu na jejich výsledky. Majdan je na Ukrajině ve skutečnosti nehynoucí. Začal předtím, než byla vyhlášena nezávislost … a bude existovat nějakou dobu po zániku ukrajinského státu, bez ohledu na to, zda bude rozdělen, pohlcen nebo se prostě rozpadne do mnoha malých “guljaj polej” a “malinovok”.
Tři zdroje, tři součásti dobíjejí “věčný ukrajinský majdan”, který je předpokladem, symbolem a smyslem existence nezávislé Ukrajiny:
1. Neprofesionalismus provinční byrokracie, která nebyla schopna řídit nezávislý stát, která se smrtelně bojí svého vlastního národa a která proto pociťuje nutnost předat svou svrchovanost vnějšímu správci a stát se jeho vazalem. Tato pozice od počátku vylučovala spojenectví s Ruskem. Moskva příliš dobře znala situaci na Ukrajině a Kyjev se obával, že bude vyžadovat za “střechu” příliš velký podíl.
2. Neschopnost oligarchů přejít od zlodějské ekonomiky na produktivní. Práce podle schématu ukradl – prodal – ukradl odsuzovala nejen zemi, ale i oligarchy k rychlému vyčerpání disponibilních zdrojů, k boji za přerozdělování zbývajících, což znamená rozštěpení elit a jejich neschopnost účinně hájit zájmy státu. Nakonec to vedlo k čistě ukrajinské teorii, že státní zájmy jako takové jsou mýtus.
3. Národ se soustředil na spotřebitelských očekáváních. I nezávislost Ukrajiny, i plány “evropské integrace”, i všechny majdany, i konfrontace s Ruskem byly lidmi považovány za jakousi mystickou činnost, po níž okamžitě přijde kapitalistický komunismus, kdy nikdo nepracuje, ale všechni dostávají podle potřeb.
Na Ukrajině, nesporně, existovali i rozumní řídící pracovníci, i nadaní politici, i talentovaní podnikatelé, i prostě spousta adekvátních lidí. Ale idea nezávislosti je ideou majdanu a idea majdanu spočívá v tom, aby se nic nedělalo a všechno bylo. Nezávislost odsuzuje Ukrajinu k “věčnému majdanu”. Jakákoli opozice v Kyjevě, která vystupuje s jakýmikoli, byť s těmi nejkrásnějšími slogany, ale pro zachování nezávislosti, vystupuje i pro zachování “věčného majdanu”.
V Kyjevě neexistuje žádná opozice, která by nevystupovala pro nezávislost. Za 27 let byla taková opozice zcela vyčištěna z politiky a nyní je vyčišťována i ze života. Dokonce i federalismu se Kyjev bojí jako ohně, protože je zárukou rychlého konce nezávislosti. Regiony si rychle uvědomí, že v blízkosti jsou federální centra, která jsou mnohem kvalitnější a levněji slouží zájmům své provincie.
Proto v nadcházejících volbách nepůjde o boj majdanu s antimajdanem (tento boj se definitivně prohrál antimajdanem už na jaře 2014), ale pouze o formu majdanu. Protože ani vektor, ani principy rozvoje Ukrajiny se nemění, můžeme konstatovat, že absolvováním v rámci “věčného majdanu” cesty od měkké nacionalistické demokracie, přes oligarchickou republiku, k oligarchické diktatuře, založené na krajní pravici, Ukrajina směřuje k otevřené diktatuře krajní pravice. Jediná otázka je, zda stát dožije do diktatury extrémní pravice, nebo se zhroutí dřív, než ho tato diktatura, která se dere k moci, zničí, aby ho upevnila.
Jediné, co mohou ovlivnit ukrajinští politici, je urychlení nebo zpomalení procesů, které vedou k nevyhnutelnému konci, který oni sami již vidí. Snaží se je zpomalit, myslím si, že pro Ukrajinu by bylo lepší je urychlit, protože právě toto je ten případ, kdy je hrozný konec lepší než hrůza bez konce.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
