Rostislav Iščenko
18. 1. 2019 alternatio
Rok 2018 v rusko-běloruských vztazích skončil ostrou diskusí o ruském daňovém manévru, což podle názoru běloruské strany způsobilo Bělorusku nejen škody (o to se nikdo nepře), ale škody, které je Rusko povinno kompenzovat. Aby bylo jasné, logika běloruského požadavku spočívala v tom, že Rusko musí budovat svou vnitřní, daňovou, hospodářskou, finanční a mezinárodní politiku tak, aby běloruský rozpočet nebyl tratný. Bělorusko přece podobné závazky vůči Rusku nemá. Moskva je považována výlučně za dárce financí.
Tento přístup nevznikl dnes. Nárůst rozporů mezi Moskvou a Minskem neprobíhá prvním rokem a lze s jistotou konstatovat, že tento trend bude pokračovat i v roce 2019.
Systém vzájemných vztahů mezi Minskem a Moskvou se budoval v devadesátých letech. Tehdy bylo Bělorusko, vedené Alexandrem Lukašenkem, pod silným tlakem Západu, který prohlásil, že běloruský prezident je “posledním diktátorem Evropy”. Bez podpory Moskvy by bylo obtížné, aby se běloruská moc ubránila. Rusko nemělo zájem na ztrátě svého posledního spojence v západním strategickém směru a na umožnění Spojeným státům uzavření sanitárního kordonu, který se budoval podél ruské západní hranice, aby přerušil hospodářské (v té době prakticky jen energetické) vazby Ruska a západní Evropy.
Pamatujeme si, že Rusko bylo v 90. letech opravdu slabé. Poskytnout Minsku podstatnou diplomatickou nebo vojenskou podporu nebylo s to. Jediným způsobem, jak mohlo pomoci, bylo podpořit zachování vnitřní stability a neumožnit vznik kritického množství nespokojených lidí v Bělorusku, kteří byli schopni organizovat převrat (termín “barevná revoluce” se ještě nepoužíval).
Lukašenko vsadil na podporu stability díky zachování většiny sociálních bonusů, dostupných v SSSR. Již v polovině devadesátých let 20. století bylo Bělorusko pravděpodobně nejvíce sovětskou z postsovětských republik. Tato sázka byla zjevně správná. V té době vedly všechny změny k oslabení státní moci a pádu země pod rozhodující vliv Západu. Sociální vymoženosti SSSR však byly drahé a vlastní běloruské možnosti by na jejich podporu nestačily.
Za těchto podmínek Rusko, když podporovalo spojence, nejenže opakovaně poskytovalo zvýhodněné půjčky, ale také otevřelo svůj trh pro produkci běloruského průmyslu a zemědělství, zatímco nosiče energie byly Bělorusku dodávány za ceny výrazně nižší, než byly na světové trhu. Moskva fakticky financovala běloruskou sociální sféru podporou Lukašenka jako efektivního řídícího pracovníka.
Chci zdůraznit, že z ruské strany to nebyla charita nebo prostě “bratrská pomoc”. Byl to zcela pragmatický krok, jehož cílem bylo zabránit zhoršování své geopolitické pozice v důsledku ztráty strategického spojence.
Od té doby se však mnohé změnilo. Nejde dokonce jen o to, že Rusko výrazně zesílilo, získalo mnoho nových spojenců, že tlak Západu na Bělorusko oslabil a Minsk se postupně začal uchylovat k manévrování v zahraniční politice. To, samozřejmě, vedlo k vzniku nepříjemné pachuti, když Minsk odmítl uznat Abcházii a Jižní Osetii, ale nemohlo se to stát a také se to nestalo důvodem postupného odmítnutí Kremlu financovat běloruský “ekonomický zázrak”. Konec konců, všichni dobře vědí, že za Lukašenka Bělorusko na Západ neodejde. Alespoň proto, že sotva se dostane do západní sféry vlivu, bude Alexandr Grigorjevič vyměněn za postavu pro USA a EU přijatelnější a země bude okamžitě ožebračena. A v Kremlu vědí, že Lukašenko to ví, a Lukašenko ví, že v Kremlu vědí, že on to ví.
Po všechny tyto roky, a Alexandr Grigorjevič v roce 2019 oslaví 25. výročí svého prezidentství, se ekonomiky Běloruska a Ruska pohybovaly různými směry. Jak již bylo řečeno, v Bělorusku se, v mnohém z objektivních důvodů, zachoval polosovětský sociální systém. Ruské podniky už dávno přešly na maximálně kapitalistické principy fungování. Běloruské vedení má za úkol při vedení ekonomických jednání udržet nadměrné počty pracovníků ve výrobních kolektivech a sociální sféru podniků. Pro ruské vyjednavače je nejdůležitější rentabilita.
Není to proto, že Bělorusové jsou tak hodní a Rusové tak zlí. Za zády Ruska jednoduše není někdo, kdo by byl schopen pokrýt ekonomické ztráty, které vyplývají z nedostatečné rentability. Rusko musí samo žít a ještě pomáhat Bělorusku přežít (a nejen jemu).
Za těchto podmínek nejsou ruské podniky ochotny nést ztráty, způsobené nízkou rentabilitou běloruských partnerů z důvodu jejich závazků v sociální oblasti. Přeplácením produkce běloruských podniků ruské podniky neformálně financují běloruské sociální programy. Minsku bylo nejednou navrhováno, aby se tato záležitost vyřešila cestou úplné realizace finančních a ekonomických ustanovení dohody o vytvoření společného státu. Zdůrazňuji, ne politických (nikoli vstup Běloruska do Ruska, jak to někteří říkají), ale ekonomických, to znamená připuštění ruských podnikatelů k privatizaci běloruských podniků, vytvoření skutečně jednotného trhu a jednotného finančního systému, se společným emisním centrem, kdy by všechno fungovalo na základě jednotných pravidel.
Minské úřady říkají, že pak ruský byznys pohltí běloruské hospodářství. To je pravda. Ale velký vždy pohltí malého. Dříve nebo později budou běloruské podniky buď muset opustit ruský trh a přijít na mizinu, protože nikdo jiný jejich výrobky, v produkovaném rozsahu, nepotřebuje, nebo začít hrát podle stejných pravidel jako jejich ruští kolegové. Bude to zamenat, že běloruská státní byrokracie ztratí kontrolu nad vlastní ekonomikou a také to povede k přestavbě sociálního modelu státnosti podle ruských šablon. Jinými slovy, běloruské podniky nebudou schopny efektivně konkurovat na světovém trhu.
Běloruská elita je však ve stejném stavu, v němž byla sovětská v posledních letech perestrojky. Na jedné straně je jasné, že reformy uzrály, na druhou stranu neumí řídit v jiném ekonomickém modelu a chápou, že změna v ekonomické struktuře bude mít také za následek změnu struktury politické. Ano, ale proběhne to mírně, protože Rusko, které nemá zájem na destabilizaci přátelského státu, ho podpoří, avšak mnoho vedoucích, zejména ve středním článku, přijde o své posty.
Proto, pokud je možné nic neměnit, běloruská elita, jako každá jiná, se bude snažit nic neměnit. Odsud tedy pocházejí “běloruské krevety” a skandál kolem daňového manévru a další skandály, jak minulé, tak i ty, co nás čekají v roce 2019.
Bělorusko, aby si zachovalo stávající systém, potřebuje neustálou finanční podporu. Pokusy přejít na západní půjčky, které se několikrát podnikaly, včetně získání půjček od MMF, ukázaly, že poskytnutí peněz bude doprovázeno mnohem tvrdšími ekonomickými požadavky, než jsou ty, které vznáší Rusko. Hlavní však bude primární požadavek politických reforem, které budou ve skutečnosti spočívat v postupném převedení moci na prozápadní opozici. V důsledku toho tato varianta neprošla, protože většina běloruské elity chápe, že v západním systému se už pro ni určitě nenajde místo. Ruská podpora je však každý rok obklopována stále vážnějšími podmínkami.
Zadní vrátka s ropou, “běloruskými krevetami” a další poskytují Minsku možnost získávat další peníze do rozpočtu bez čerpání půjček a formálně nic nepožadovat od Ruska. Odsud tedy vyplývá ne vždy přiměřená reakce, když Rusko tato zadní vrátka uzavírá. Přece, když Lukašenko počítá miliardy, které Bělorusko ztratilo a ještě ztratí ruským daňovým manévrem, musíme pochopit, že tyto miliardy nepadaly z nebe, ale byly vytahovány z ruské kapsy, v níž nyní zůstanou.
Rusko se při tom nechystá ničit běloruskou státnost a ani destabilizovat moc Lukašenka. Jde na kompromisy, domlouvá se a nevznáší ultimáta. Rusko potřebuje kontrolované změny, které povedou ke skutečné integraci obou ekonomik, nikoli ke zničení běloruského průmyslu kvůli zvýšeným cenám na energie a uzavření ruského trhu.
Ultimáta však předkládá Alexandr Grigorjevič. Poslední zaznělo minulý týden a stále se o něm diskutuje v médiích. Právě ohledně “odškodnění” běloruských ztrát v důsledku ruského daňového manévru Lukašenko vyhrožoval, že může jít na Západ a současně vydal pokyn, aby byly rozpracovány dodávky ropy přes Lotyšsko (nebo vůbec prostřednictvím pobaltských přístavů).
O možnosti “jít na Západ” pro Lukašenka osobně je řečeno výše. Je rukojmí své sociální politiky. Jde o to, že “běloruský socialismus” začal Rusku překážet až v posledních letech. A ani to ne příliš. Ruské podnikání se má kde realizovat i ve své vlasti i ve světě. Upřímně řečeno, s výjimkou některých průmyslových odvětví spojených s ruským trhem (především ropného a zbrojařského průmyslu), Bělorusko není nejatraktivnějším místem pro investice. Lukašenko však způsobil konkrétní a velmi podstatné škody jak západnímu spekulativnímu kapitálu, který měl v úmyslu vydělat peníze na běloruské privatizaci (samozřejmě méně než na ruské nebo ukrajinské, ale přesto šlo o desítky nebo i stovky miliard dolarů), tak i politickým plánům Západu, který tedy nebyl schopen semknout rusofobní frontu od Krymu k Pobaltí, a nyní je již pozdě.
Takové věci se neodpouštějí. Takže “odejítý na Západ” Lukašenko si bude muset vybrat mezi osudem Miloševiče, Kaddáfího a Janukovyče.
Ale jsou zde ještě podstatnější momenty.
Za prvé, nehledě na skutečnost, že běloruské úřady (v podopě tzv. “skupiny Makeje) aktivně podporují místní “evropské integrátory”, kteří jsou nešťastnou náhodou, stejně jako všude v postsovětském prostoru, rusofoby na částečný úvazek, se kompaktní rusofobní etnická rezervace, srovnatelná s ukrajinskou Galicií, v Bělorusku nevytvořila. To znamená, že jakýkoli “evropský” režim v Bělorusku bude mít ještě menší podporu obyvatelstva než na Ukrajině. Když v Kyjevě orgány musely přejít k otevřeně nacistickému teroristickému vládnutí, pak v Minsku (v podmínkách nulové veřejné podpory “evropské integrace” a absence územní základny nacionalismu) by “evropská” moc musela jen sedět na bodácích, přičemž s velkou pravděpodobností cizích. Je to tak nepříjemné, že nikomu by se to dlouho vydržet nepodařilo.
Za druhé, na rozdíl od ruského kapitálu, který má zájem o běloruské podniky, které jsou zahrnuty do ruských výrobních řetězců, za účelem jejich zachování a rozvíjení (i když s jejich výrazně sníženým sociálním zatížením), ten západní má zájem na zničení běloruské ekonomiky stejným způsobem, jak už byla zničena ekonomika ukrajinská. Nemůžeme říci, že Rusko z toho neutrpí žádné ztráty. Určité problémy se objeví, ale nebudou v žádném případě srovnatelné s problémy, způsobenými rozpadem kooperačních vztahů s Ukrajinou (šlo tam o větší objemy a možností operativní náhrady některých složek bylo méně). Problémy způsobené Ukrajinou byly vyřešeny za čtyři roky (za šest bude vyřešena otázka tranzitu plynu). Problém nahrazení běloruských dodavatelů lze vyřešit dvakrát rychleji. Přičemž Západ zničí běloruskou ekonomiku na nulu.
Co nastane v důsledku hypotetického otočení Běloruska na Západ?
1. Obrovské osobní problémy Lukašenka a jeho rodiny, organizované Západem a místní “novou mocí”.
2. Zničení běloruské ekonomiky Západem (jak ukazuje ukrajinská zkušenost prakticky okamžitě, za tři roky).
3. Zničení sociální, komunální a tranzitní infrastruktury Západem (prakticky také okamžitě).
4. Nástup ostrého sociálního konfliktu (s přidáním etnického efektu), při němž se může vláda udržovat pouze díky podpoře vnějších sil (pokud máme být konkrétní, pak díky polskému kontingentu, neboť jiný, dostatečně početný, Západ prostě nemá).
Vyhlídka na změnu země na území zcela nevhodné k životu je zjevná. A musíme mít na paměti, že na rozdíl od Rusů a dokonce i Ukrajinců, kteří si zvykli přežívat v těžkých 90. letech bez jakékoli státní podpory, jsou Bělorusové zvyklí na silnou státní sociální sféru. Pro ně to bude silnější úder. Plus zkušenosti Janukovyče svědčí o tom, že do Rostova se ještě musí umět uprchnout. Nemusí mít štěstí. Západ se přece také učí z chyb, a Alexandra Grigorjeviče tam nemají rádi déle a více, než naivního Viktora Fjodoroviče.
Holt, běloruské vydírání vypadá jako hrozba školáka v pubertě, že spáchá sebevraždu, aby všichni (kteří ho nedocenili) plakali. Rusko se samozřejmě na Bělorusko nechce vykašlat, ani u Ukrajiny to nechtělo udělat. A ještě víc se na ni nechtělo vykašlat. Je tam víc lidí a, jak již bylo řečeno, výrobních vazeb bylo více a byly mnohem podstatnější.
Nicméně ukrajinská zkušenost ukazuje, že Moskva se nechystá podléhat vydírání bratrstvím, ani kohokoli nutit se přátelit. Pokud národní vláda přijme neadekvátní rozhodnutí a lidé tuto moc nedokáží zdolat, Rusko prostě udělá vše pro minimalizaci svých vlastních ztrát, ochranu svých strategických zájmů a v budoucnu i pro získání geopolitických dividend ze vzniklé situace. Moskva nikoho do ničeho nenutí a nedovoluje nutit sebe do čehokoliv. Břemeno “impéria naopak” (ve kterém periférie prosperuje na úkor imperiálního centra) se ruským orgánům nejen přejedlo, ale už to není v silách Ruska. Nejen a dokonce ne až tak z hlediska nákladů na zdroje. I když je to také důležité. Jednoduše mesiánské přání vysvléct poslední košili kvůli přátelství, dát hlavu “za své přátele”, pronikat do nuzných aulů a kišlaků, opouštět paláce, zahrady, muzea, univerzity, opustilo ruský lid. V neposlední řadě opustilo proto, že, jak se ukázalo, nejen národní periferie nechovají historické uznání a jsou připraveny odpovědět Rusům genocidou na starost o zachování a vzdělání vlastního národa, ale také náhodně se separované ruské periferie, na základě zcela merkantilních důvodů, se nejdříve prohlašují za ne zcela ruské, pak vůbec ne ruské, pak začínají uplatňovat nároky “za okupaci”, a není tam daleko ke genocidě těch, kteří si zachovali svou “ruskost”.
Za takových podmínek v ruské společnosti převládla docela rozumná myšlenka. Není třeba dávat poslední košili, dokonce ani nic navíc prostě tak není třeba dávat. Co se dostane zdarma, lidé neocení. Hodnotu má pouze to, co se vydělá.
Nyní, i kdyby ruské orgány chtěly, nebyly by schopny přejít na politiku vydržování sociálních a národních příživníků na úkor ruského rozpočtu. Lidé by to nepochopili. Ve společnosti se prudce zvýšilo napětí. Přece v podmínkách probíhajícího geopolitického boje nikdo nebude destabilizovat svou vlastní společnost kvůli něčí neadekvátnosti.
Takže Alexandru Grigorjevičovi se mnohé odpuští, i za to, že v těžkých časech byl skutečně jediným spojencem (i když ne bez svých zájmů). To není Lukašenko špatný, to “běloruský socialismus”, v němž byl vybudován celý systém běloruské moci, končí. A systém, jako každý jiný systém, se snaží udržet stabilitu tím, že nahradí chybějící zdroj z jiných zdrojů (pokud Rusko nedává, je třeba to vzít od Evropy). To nezafunguje, ale každý systém se vždy snaží obnovit stabilitu.
Nikdo neponechá Bělorusko na pospas osudu a Rusko nikdy nebude v Bělorusku pracovat proti Lukašenkovi. Rusko však nemůže zachránit Lukašenka před Lukašenkem a Bělorusko před Běloruskem. Pokud se v Minsku definitivně rozhodnou “nechat si omrznout uši matce naschvál”, tak to tak bude.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
