Patrick Ungermann
9. 1. 2019
Představte si, že cestou vlakem sedíte pod citátem: „Jestliže pravda existuje, proč je tak těžké na ni přijít? A pokud žádná není, proč se o to stále snažíme?“ To je reklama na poslech Českého rozhlasu plus. Člověk, který hledá písmenka, chce číst a přemýšlet, se má nad větou pozastavit a má v šoku zapnout rádio, „když chcete vědět proč,“ jak se v reklamě praví. Víte, mně šmodrchance a žonglování s pojmem pravda nepřijdou pravděpodobné. To už je taková pilátovština. Něco se očividně děje a Pilát Pontský se ptá: „Kde je pravda?“ „Co je pravda?“ „Jaká pravda?“
Představte si, že mě bolí záda a já budu uvažovat: Co mě to bolí? A bolí to vůbec? Malé dítě dovede věrohodně oznámit, co se mu před očima děje. Vysoký římský úředník s tím má potíže. Proč ale? To máte tak: Velmoc, která ráda všemu vládne, do sebe stejnou měrou všechno vsakuje, ale už nehodnotí, netřídí, na to totiž nemá pro samé vládnutí čas. Potom takové impérium se spoustou forem a s nejasným obsahem neumí myslet a hovořit na způsob ano, ano – ne, ne. Kolik lidí si pomyslí, že myslet a mluvit nekomplikovaně je moc jednoduché, moc nevytříbené, moc vulgární… Na to mám devatery školy, abych vykládal, že králík je králík a jaro je jaro?
Pravda je samozřejmě pravdou pravdoucí. Čtvrtek je čtvrtek, šest hodin je šest hodin, a záda mě bolí, poněvadž jsem tak trochu tlouštík. To jsou pravdy, řekněme, ve světě newtonovské fyziky. Další pravdy obsahuje fyzika kvantová a v jejím světle se ty „pomístní – okresní“ jevy mohou relativizovat. Ale znovu se lze o jisté pravdy opřít. K ještě rozsáhlejším zázrakům (ty se dějí za smyslovým zrakem) docházíme čistě v duchu. V nehynoucím duchu nás totiž nebolí záda, ale některé skutky. A z toho nehynoucího ducha přichází Ježíš Nazaretský, křísí mrtvé, uzdravuje bez povolení, dělá z několika věcí mnoho věcí, občas řekne, co se v Izraeli teprve stane, způsobí, aby i rybář Šimon chodil po vodě… A mluví o tom, jako o setí obilí, žádná matoucí sofismata, žádné žonglérství. A také vaše řeč buď ano, ano – ne, ne. Od klácení hrušek po Janovo zjevení je to ve vertikálním směru vůbec jednoduché a souvislé. Nikdy to nemohlo být jinak. A proč? Protože je to všecko pravda. Tady ji máme, matičku pravdu. Všude o ni klopýtáme, jelikož pravda je život a my se snažíme být živí. Tak proto mě reklama na šok ohledně pravdy nepřivedla k rádiu.
Cestu vlakem mi upoutávka na Český rozhlas plus zpestřila další, jak se dnes říká, kontroverzní úvahou: „Sociální dávky, humanitární akce, charita… Být opravdu chudý je čím dál tím těžší. Za chvíli se za možnost žít v chudobě bude muset platit.“ Reagujeme většinou automaticky: Ten slogan nemohl nikdo myslet vážně, leda by to byl stoprocentní cynik. O sociálních dávkách lze vést rozpravu: Máme být spíš zemí s dávkovou nebo s pracovní povinností? Příznivci obou pohledů patrně uznají, že nějaké dávky být vyplaceny musí a nějaká práce musí být vykonána.
Zkusme vzít myšlenku a hlavně tu poslední větu: „Za chvíli se za možnost žít v chudobě bude muset platit“, jak by to dělal málokdo. Jako, že je to pravda. To, čím se naše národohospodářství v posledních letech pyšní, je automobilový průmysl. Ne snad, že by zdrojem pýchy byla závislost české montovny na německém výrobci, ale auto se stalo měřítkem občanské slávy. Nahradilo šlechtického plnokrevníka, nebo (v lacinějším provedení) chasníkova koně. Mnohá zaměstnání, od kterých si slibujete lákavější mzdu, předpokládají, že jste držiteli řidičského oprávnění.
Něco mezi chasníkovým pluhem a vinným sklepem je dnes počítač. Pracovní plocha počítače nahrazuje píchačky, diář, poznámkový blok, poštu včetně podatelny, knihovnu, nástěnnou tabuli, rýsovací prkno, stroj na knižní a novinovou sazbu, software na setbu obilí a přednáškovou aulu díky webinářům. V neposlední řadě se u počítače můžeme opít hrací vášní – ne snad, že bych to doporučoval.
Jinými slovy, kdo neřídí vůz a nepořídil si počítač, netuží se v powerpointových prezentacích a v excellových tabulkách, ten příchází o zajímavé výplaty. Nechcete zvyšovat napětí na dopravní tepně? Nehodláte nasávat elektro-magnetický smog z elektroniky? Nevlastníte auto a PC? Jste v očích spotřebního společenství chuďas! A doplácíte na to prací za nezajímavé peníze. Na „chudobu“ doplatíte, čili začnete za ni platit.
Na jinou dobrovolnou chudobu můžete doplatit i hůř. Mnozí lidé dřív bývali bosáci. Babička chodila od dubna do října bosky, ano, i do školy. Dobrá, na Ukrajině jsou jara, léta a snad i ten podzim teplejší. Jenže po strništi bos u nás nechodil jen mladý Zdeněk Svěrák. Chodil tak i můj sudetoněmecký tatínek. Dnes na to máme hnutí novodobých bosáků. Nehledíme na ně, jako na lidi, co nemají na boty, ale jako na lidi s jistým životním stylem. Jenže, pomine léto, svléknete volný batikovaný šat s korálky a zkuste nechat jít děcko v září do třídy bosé… Zahráváte si s průšvihem: Někdo vás prožene linkou důvěry, odborem sociální péče, péčí o děti. Stát důvěřuje svým dospělým lidem méně a méně a určitý druh chudoby (víceméně dobrovolné) vám opravdu zakáže. Nedáte-li si říct, platíte postihem. Začnete být pod stálým dozorem, nebo začne jednání o odejmutí dítěte rodičům.
Jiný případ zákazu dobrovolné chudoby se nedávno odehrál na Britských ostrovech. Stárnoucí manželé se rozhodli změnit způsob bydlení. Muž, úspěšný podnikatel, vyslyšel svoji choť, která léta trpěla nesnesitelnou alergií na umělé hmoty. Jestli v umělohmotné době nesnesete plasty, mnoho prostoru vám nezbývá. A přece je tu řešení: Usaďte se v lese. Manželé kus lesa vlastnili a v něm si svépomocí zařídili dům. Byl ze dřeva, z proutí a z jílové omítky. Měl dveře, okna, střechu z došek (ale z těch opravdických), cihlová kamna a komín. Celkem několik místností. Potíže na sebe nedaly dlouho čekat. Domek z přírodních materiálů nevyhlížel zrovna katalogově. Nevzniknou problémy s kolaudací? A co, kdyby si další lidé uvědomili, že jsou rovněž schopni vlastnoručně zhotovit střechu nad hlavou? Nakonec úřady rozhodly, že vlastníkům domu a pozemku, kde stavení stojí, nechají dům zbourat. Dům prý nevypadá dost anglicky.
Je docela možné, že úředník, který o pádu domu z přírodnin rozhodl, si večer sedne k televizi k cestopisnému pořadu. Třeba se dočista uklidní, až mu na obrazovce zpívající černoši ukáží, jak a z jakého mála si za rok postavili celou vesnici. Jistě k tomu bude komentář, že žít se dá i ekologicky.
„Aby člověk mohl odejít pryč, musí být nejdřív někde doma.“ To je poslední téma rozhlasových úvah na reklamní ploše. Tady jen krátce: Víte, my se sem, na zeměkouli, rodíme do hmoty, rodíme se předmětně. Vždycky nějaké ženě s jistým mužem a pokaždé na nějaký kousek pevniny. Ta žena a ten muž, maminka a tatínek, to je náš první domov. Jejich cit, jejich řeč, jejich blízcí lidé a ta země, kde všichni žijí. V bezdomoví nikdo nepřežije. Bezdomoví je popelnice, kam věrolomný člověk nemluvně vyhodil.
Domov nese dvojí starost: O nás se postarají a my se postaráme. A nese dvojí radost: Nás tam mají rádi a my je máme rádi. Nikde není situace taková, že bychom vystrčili do vzduchu hadici a nasáli odtud těch půl milionu pracovníků, co nám takzvaně chybí. A oni by se hned vpravili do našich poměrů a navýšili počet našinců o půl milionu plus procenta na dětech. O pomýlenosti takového úsudku se přesvědčují tam, kde provozují holá čerpadla na lidi.
Domov je totiž i způsob života, způsob vnímání. Chceš někomu zničit domov? Vysaj odtud lidi. Chceš lidem účinně pomáhat? Vezmi nuzné z jejich trosek, umyj je a dej jim najíst. Ale vrať je domů, jak jen to bude možné. Vždyť právě doma je čeká nezastupitelná práce, obnova vlastní dobré společnosti.
