Eric Margolis
7.5.2019 OrientalReview, překlad Zvědavec
Jasně. Pojďme vtrhnout do Venezuely. Další prima válčička. Vždyť je to tam plné komoušů a mají tam moře ropy. Jediné, co tihle kubomilní Venezuelani nemají, jsou zbraně hromadného ničení.
Tento týden američtí neokoni otevřeně pohrozili, že když selžou nejnovější snahy CIA o zosnování puče s cílem svrhnout Madurovu vládu, Washington možná pošle na místo mariňáky.
Inu, puč byl jedno velké fiasko a venezuelská armáda prezidenta Madura nesvrhla. CIA se nepovedlo svrhnout ani vlády v Moskvě, Teheránu a Damašku. Její jediný relativně nový „úspěch“ spočívá v sesazení promoskevské vlády na Ukrajině a její nahrazení bandou zkorumpovaných šašků (stálo to necelých deset miliard).
Od druhé světové války se Spojeným státům nepodařilo úspěšně vést jedinou velkou válku – pokud nepočítáte invazi do Grenady, Panamy a Haiti a rozbombardování Iráku, Sýrie, Somálska a Libye. To je alarmující pomyšlení, vezmeme-li v úvahu nedávné prohlášení Pentagonu, že zredukuje malé koloniální války (neboli „válku s terorem“), aby se přichystal na skutečně velké válčení s Ruskem, Čínou nebo dokonce Severní Koreou.
Venezuela je v obrovském ekonomickém chaosu kvůli ztřeštěným hospodářským strategiím Chávezovy a pak Madurovy vlády – a kvůli americkým ekonomickým sabotážím. Můj první zákon mezinárodních vztahů však zní: každý národ má od Boha absolutní právo špatně spravovat své vlastní záležitosti a volit si své vlastní gaunery či blbce.
Teď nicméně naši nepříčetní neokoni ve vládě chtějí začít válčit s Venezuelou, velkou, vyspělou zemí s 32,7 miliony obyvatel, a to ve stejnou dobu, kdy vyhrožujeme válkou Íránu, pleteme se do věcí celé Africe a konfrontujeme Rusko, Čínu a možná Severní Koreu. Díky našim tažením „za svobodu“ jsou velká území Středního Východu a Afghánistánu v troskách.
Invaze do Venezuely by americké armádě nedala moc práce: polovina populace tam současnou vládu nenávidí a Američany by možná vítala. Venezuelská armáda disponuje jen omezenou bojovou silou. K invazi by se možná přidaly pravicové režimy v sousední Kolumbii a Brazílii.
Ale co potom? Vzpomeňte si na Irák. Americký útok projel chatrnou iráckou armádou, jejíž sílu média značně nadhodnotila, jako nůž. Jakmile se však na iráckém území usadili američtí a britští vojáci, aby se věnovali svým okupačním povinnostem, začaly jim život ztrpčovat guerillové síly. Ten odpor trvá doteď, i po šestnácti letech. Totéž by se pravděpodobně stalo ve Venezuele.
V Latinské Americe vládne hluboká antipatie vůči Spojeným státům, která existovala už dávno před plukovníkem Chávezem. Vzpomeňte si například na rozsáhlé protiamerické pouliční bouře, jimiž Caracas v roce 1958 uvítal tehdejšího viceprezidenta Nixona.
„Yankees Go Home“ rezonuje velkou částí Latinské Ameriky. Vtrhnout do Venezuely, další země, o které Trumpova administrativa ví jen málo, by mohlo být totéž jako píchnout do vosího hnízda. Ty jejich nemotorné pokusy potrestat Kubu a získat si ještě větší sympatie floridské pravicově založené voličské základny, tvořené Američany kubánského původu, by jen přilily olej do ohně protiamerického hněvu po celé Latinské Americe. Mějme se na pozoru před Fidelovým duchem.
Rozhovory Washingtonu a Moskvy o Venezuele jsou v plném proudu. Ani jedna z těchto zemí tam nemá žádné zásadní zájmy. Rusové tam přikládají pod ohýnek jen kvůli odvetě za rostoucí vměšování se USA do míst, která Rusko považuje za svůj vlastní dvoreček, a do Sýrie. Jak Američané, tak Rusové by měli z Venezuely fofrem vypadnout a starat se o své.
Místo toho tu zní bláznivé návrhy na vyslání 5 000 žoldáků do Venezuely, aby svrhli Madurův režim. Jak dobře fungovalo velkorysé nasazení žoldáků placených Američany v Iráku a Afghánistánu? Byl to naprostý propadák. Jediné, co jim opravdu šlo, bylo mytí nádobí na našich základnách, vraždění civilistů a hraní si na Ramba.
Pro ty, jimž se nelíbí americké panování, by mohla americká invaze do Venezuely být dalším krokem ke zhroucení impéria. Další imperiální vměšování se do záležitostí jiných bez jakékoli strategie; vznik dalších nepřátel.
Velkým vítězem by samozřejmě byl Pentagon a vojenskoprůmyslový komplex. Další miliardy by se utrácely za aktivity v zemi, kterou by většina Američanů nedokázala najít na mapě, ani kdyby na tom závisel jejich život. Ještě víc objednávek na zbraně „proti povstalcům“, ještě víc frček, ještě víc jásotu na Fox News a mezi fandy wrestlingu.
Nejhorší je, že by Spojeným státům nakonec mohlo zůstat na krku krmení poničené Venezuely a péče o ni. Jak nám to šlo s Portorikem po hurikánu? Pořád je napůl v troskách. O venezuelskou těžkou, hustou ropu teď moc zájemců není.
Z Venezuely by se mohlo stát hodně velké a věčně hladové mimino.
Another “Jolly Little War”? vyšel 4. května 2019 na Oriental Review. Překlad v ceně 265 Kč Zvědavec.
