Několik stovek slov nekorektního textu o našem soudnictví

Stanislav A. Hošek
5. 5. 2019
Politická ideologie liberalismu, které se poněkud neoprávněně dneska říká politologie, vydává moc soudní za jeden ze tří pilířů moci v demokratickém státě. V tomto textu nehodlám polemizovat s tím, že teorie tří pilířů politické moci v zastupitelské demokracii ve skutečnosti nevypovídá vůbec nic o celkové reálné moci v takovém státě. Hodlám nadhodit několik myšlenek pouze o moci soudní.


Kdo se pozorněji podívá na ony tři pilíře zmíněné státní moci, musí si na první pohled povšimnout toho, že moc soudní se zásadně odlišuje od dvou zbývajících. Příslušníkem zákonodárné i exekutivní moci se může stát každý občan, teoreticky kupříkladu zákonodárné i takový, který umí jen číst a podepsat se. Příslušník vlády už přece jenom musí umět i psát, alespoň řídit úřad, vystupovat na veřejnosti a formulovat své myšlenky.

Naproti tomu příslušník moci soudní musí být nejen vysokoškolsky vzdělán, ale vzdělán úzce speciálně, tedy na právnické vzdělávací instituci. Příslušník soudní moci je tedy vybírán z nepoměrně menší množiny občanů, než poslanci a členové vlády. Navíc musí být do funkce soudce jmenován dokonce hlavou státu. Nemluvě o tom, že je obrovsky privilegován tím, že je jmenován doživotně, řečeno slovy Ústavy, cituji: „…bez časového omezení“. Konec citace.

Ještě jednou zopakuji. Moc zákonodárnou i exekutivní může vykonávat každý občan, zhatím co moc soudní v žádném případě ne. Což už na první pohled nekonvenuje s demokracií. A to vůbec nemluvím o tom, že ve státě mohou být vytvořeny podmínky, že na studia práv se dostanou jen osoby, třeba i skrytě „vybírané“ podle určitých zvyklostí.

Moc soudní je na můj vkus příliš elitní v kontextu celého mocenského systému. To je způsobeno tím, že v naší konkrétní demokracii, čili demokracii kodifikované Ústavou České republiky soudí soudci, pouze výjimečně to mohou být i „další občané“, jak říká její odstavec 2, Čl. 94.

V tom vidím zásadní zádrhe celé naší mocenské stavby. Opravdově demokratická soudní moc jako třetí pilíř státní moci byla koncipována tak, že soudci fungovali pouze jako odborníci, kteří vedli výslech a řídili celý soudní proces. Ovšem o vině, čili o rozsudku, rozhodovaly poroty složené z občanů, nesoudců.

Tato praxe má obrovský demokratický potenciál v tom, že soudy nehledaly formální, podle naší terminologie pozitivní právo, ale co největší míru spravedlnosti, odvozenou i od zvykového práva daného společenství. Já pouze takto pojímané soudnictví, které svými výroky tvořilo celý systém, jemuž se říká právní stát, považuji za jeden ze skutečných pilířů demokracie.

Preambule, naší Ústavy, mimo jiné je jakýmsi prohlášením lidu této země. Vyjmenovává, k čemu všemu jsou odhodláni občané České republiky. Mimo jiné tvrdí, že jsou, cituji: „odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu“. Konec citace. Z čehož mi plyne, že bychom měli budovat právní stát ze všech osvědčených zkušeností, nejen z úzce našich, časově poněkud krátkých.

Mezi základními ustanoveními naší Ústavy se v Čl. 2 říká, že lid je zdrojem veškeré moci, a výslovně se píše „a soudní“. Z čehož si dedukuji, že soudní moc nemůže být vyloučena z participace „lidu“, čili že by neměla být výlučnou doménou „soudcovských elit“.

Zajímavým pro mne je v tomto kontextu i znění Čl. 4, cituji: „Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci“. Jsem přesvědčen, že všechna práva a svobody by měla být podle Ústavy pod ochranou soudní moci. Ta základní, která jsou speciálně definována „Listinou základních práv a svobod“, by pak měla mít poněkud vyšší ochranu, než jenom obecných soudů.

Nezávislost a nestrannost soudů

Ústava ČR hovoří o moci soudní v článcích 81 až 96, čili v poměrně malém jejich počtu. Když si navíc uvědomíme, že celých pět nejobsažnějších hovoří výlučně o Ústavním soudu, který nepatří mezi obecné soudy a podle mého názoru mezi soudy vůbec, pak je fundament našeho právního řádu poměrně skoupý na kodifikaci třetího pilíře demokratické moci.

V Čl. 81 se píše, že soudní moc vykonávají nezávislé soudy. Kdo a na čem je nezávislý říká ale teprve další článek. Nezávislí mají být totiž soudci a ne soudní moc. Což je zásadní rozdíl, která cudně nikde v Ústavě není zmíněna, asi aby nemátla obecný lid. Naše soudy jsou totiž naprosto jednoznačně a bezprostředně přímo závislé na moci zákonodárné. Musí bez jakýchkoliv výjimek soudit podle zákonů, které zákonodárci kodifikovali a veřejně vyhlásili. Naši soudci jsou tedy povinováni hledat právo a nikoliv třeba zvykovou spravedlnost. Musí jako poslušní úředníčci zastávat právní řád, který vytvořila moc zákonodárná a nikoliv kupříkladu zvykové právo našeho společenství. Už jen tím není naše moc soudní rovnocenným pilířem vůči oněm druhým dvěma v celé konstrukci moci demokratického státu.

Když si při tom uvědomíme, že naprostou většinu návrhů zákonů předkládá parlamentu moc exekutivní a to dokonce dneska už i ta nadstátu zvabného EU, je možné oprávněně tvrdit, že moc soudní je rovněž zprostředkovaně závislá na moci výkonné. O jaképak to nezávislosti soudní moci se potom mluví?! O poslušném a pilném chování osob v talárech soudců, kteří složitě hledají v jednotlivých kauzách a sporech právo definované fakticky jedinými dvěma složkami veřejné moci. Velká část právních norem vytvořených parlamentem a vládou navíc nejenže neodpovídá zájmům a potřebám většiny, ale jsou s názorem většinové veřejnosti v jasném rozporu. Pak si troufám tvrdit, že ani ony dva „pilíře“ nejsou součástí stavby demokratické moci.

Soudy v ČR nemohou soudit podle převažujícího pojetí spravedlnosti podle „domácích zvyklostí“ lidu, onoho jediného nositele veškeré moci. Pokud tato skutečnost běžnému občanu nebyla dosud tak zřejmá, tak mu ji skvěle zviditelnila, až poněkud neomaleně, praxe „zmíněného nadstátu“.

První odstavec onoho Čl. 82 říká že, cituji: „Jejich (soudců) nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“. Těžko si lze představit, že soudce je nestranný. Je totiž pouze člověkem a každý člověk, ať se sebevíc snaží, tak díky své emocionální složce osobnosti nikdy není absolutně nestranný. Právě proto odmítám samosoudce, s výjimkou administrativních a naprosto jednoznačných kauz. Ovšem odmítám i malé soudní senáty složené kupříkladu ze tří soudců. Jejich verdikty nebudou nikdy nestranné, i když se soudci samotní budou o to sebevíce snažit. Lidská přirozenost je silnější.

Mne ale u tohoto článku upoutává naprosto jiný problém. Tím je role médií u konkrétních soudních případů. Podle naší Ústavy nikdo a to zdůrazňuji, naprosto nikdo bez výjimky, tím spíše média s širokou až celostátní působností, nesmí ohrožovat nestrannost soudců. I jenom krátká analýza tohoto problému by vydala na knihu. Vzhledem k délce celého textu už nemíním psát příliš obecně a pro ilustraci toho, o čem píši, zmíním pouze jedinou “kauzu“, která hýbe již velmi dlouho naším státečkem. Jde o už legendární Čapí hnízdo. Každý čtenář by se měl na tomto místě poctivě zamyslet nad tím, zda v této věci médii byla, či nebyla vytvářena atmosféra ohrožující nestrannost nejen soudců, ale všech osob činných v trestním řízení. Subjektivně již předem lituji každého konkrétního policistu, státního zástupce a nejvíce pak soudce, kteří budou ve věci nuceni učinit zásadní rozhodnutí. Už dávno je totiž víc jak jisté, že jakékoliv jejich kroky sledující možné zrušení obvinění, z nich učiní oběti mediální štvanice. Zatím co kupříkladu v Itálii jsou soudci případů týkajících se organizovaného zločinu ohroženi zabitím, v tomto případě je víc jak jisté, že eventuální osvobozující rozsudek z konkrétního soudce udělá štvance. A jsou mediální štvanice horší smrti, jak říkán klasik.

Poněkud neúplný závěr

Soudní moc v našem právním systému není třetím pilířem demokracie, jak tvrdí teorie a především současná liberální ideologická propaganda. Je pouhým pokorným služebníčkem zákonodárné a exekutivní složky veřejné moci u nás. Jde o pozůstatek právních řádů evropských monarchií. V žádném případě nereflektuje republikánskou formu našeho státu a už vůbec ne vyspělou demokratickou moc, tedy mimo jiné s participací občanů.

Už jenom z tohoto důvodu ani náš právní řád není systémem konstitujícím právní stát, ale je pouhopouhou vládou zákona, v tom horším případě dokonce nadvládou zákona, protože víc než malá část zákonů odporuje zájmům většiny společnosti a velká většina je výhradně výrazem zájmů skutečných vládců, tedy až onoho proklínaného deep state. Pokud bych uznal náš současný politický systém právním státem, musel bych považovat za právní stát kupříkladu i vládu zákona třeba ve Španělsku kolem poloviny minulého století, ba dokonce i vlády v zemích reálného socialismu v druhé polovině jejich existence. Ony se totiž od dnešní praxe lišily pouze poněkud jinak ustaveným rituálem všeobecných voleb a sloužily především zájmům jiných skupin vládců.