Horší než fašisté

Avatar
Původní autoři

Rostislav Iščenko
1. 6. 2019 alternatio
Nemohu říci, že by “boj” prezidenta Zelenského s Nejvyšší radou příliš občany Ukrajiny zajímal, ale určitou funkci plní. Tato “konfrontace” umožňuje agitátorům Zelenského z řad “rusofilů”, kteří Rusko nenávidí (protože jeho moc neodpovídá jejich osobnímu pohledu na to, jaké by mělo být Rusko a jak konkrétně by mělo hájit práva kyjevských “rusofilů” na mezinárodní scéně a uvnitř Ukrajiny), prohlásit, že Zelenský ještě nic neudělal. Prý jenom mluvil, prý obsah jeho jasně rusofobních prohlášení je dán nutností bojovat s reakční Radou, která sní o tom, že vrátí odporný Porošenkův režim a nedovolí “lidovému prezidentovi” vést zemi do “světlé budoucnosti”.


Imitace boje Zelenského a Rady totiž umožňuje stabilizovat voliče virtuální strany Sluha lidu. Zelenský něco ztratí, ale ztráta dvou nebo tří či dokonce pěti procent není významná na pozadí podpory 30% voličů (tolik hlasovalo pro Zelenského v prvním kole) a 40% těch, kteří se definitivně rozhodli ve své volbě.

Boj proti Radě byl od počátku vyprovokován týmem Zelenského, s úplným neprotivením se vůči zlu násilím, ze strany oligarchů, kteří stáli za “mladým, neposkvrněným”. Položme si jednoduchou otázku: co chtěl Zelenský získat od Rady? Jediným zásadním dokumentem, který prezidentský tým předložil parlamentu, je změna volebního zákona, která zahrnuje nahrazení většinového a proporcionálního systému čistě proporcionálním.

Jak to bylo provedeno? Byl podepsán dekret o rozpuštění parlamentu, potom nově zvolený prezident požadoval po téměř rozpuštěné Radě, aby během jednoho dne odhlasovala nový volební zákon, před tím, než bude dekret o rozpuštění opublikován a oficiálně zahájena volební kampaň, během níž nelze měnit volební legislativu.

Co to znamená? Znamená to, že prezidentský tým neměl čas na práci s poslanci a samotní poslanci byli negativně naladěni vůči hlavě státu, která Radu rozpustila.

Zda bylo rozpuštění zásadně důležité? Ne. Spíše naopak, při přípravě na příští volby v říjnu by se Rada více přikláněla ke konstruktivní spolupráci s novým prezidentem. Většina poslanců (BPP, Národní fronta, Úder, Radikální strana a většinoví velitelé praporů) neprocházela do nového složení pod starými názvy. Měli za úkol buď si najít novou politickou sílu, která by je přivedla do nového parlamentu, nebo si zajistit nějaké záruky proti případnému trestnímu stíhání poté, co přijdou o poslaneckou imunitu. V obou případech se pro prezidentský tým otevíral neomezený prostor pro manévrování.

Připomenu, že strana Sluha lidu, která existuje pouze na papíře, nyní reálně aspiruje na frakci v parlamentu o téměř 200 poslancích, a možná i na většinovou stranu. Mohu hned zklamat ty, kteří očekávají, že v jejím složení uvidí “nové tváře”. V lepším případě zde bude několik kolaborantů od bývalých regionálů, včetně těch, kteří svého času přeběhli k Janukovičovi od Tymošenkové a Juščenka. Není také vyloučeno, že se objeví několik členů týmu, kteří v průběhu voleb pracovali pro Zelenského (z těch, pro které nebudou stačit místa v prezidentské administrativě a v orgánech výkonné moci). Zbytek bude nasbírán ze stejné politické sešlosti, která už téměř třicet let kočuje ze strany do strany a spolehlivě zastupuje zájmy ukrajinské oligarchie v nejvyšším zákonodárném orgánu (stejně jako na jiných místech).

Kdyby měl Zelenský šest měsíců před oficiálními volbami, mohl by se klidně dohodnout s Radou na jmenování nové vlády a na podpoře svých iniciativ. Když už Rada souhlasila s tím, že provede slavnostní inauguraci 20. května, a pak nebránila realizaci dekretu o rozpuštění (svého času Janukovič klidně ignoroval tři dekrety Juščenka o rozpuštění Rady, ignoroval by i čtvrtý, kdyby neuzavřel separátní dohodu), pak jakékoli jiné problémy by byly pro ni mnohem méně důležité.

Volební legislativa na Ukrajině se měnila několikrát. Jsem si jistý, že ani teď by nebylo těžké přesvědčit poslance, aby hlasovali pro prezidentův návrh zákona, kdyby měl Zelenský alespoň nějaký časový prostor. Ale přijetí nového volebního zákona polorozpuštěnou Nejvyšší radou několik hodin před začátkem oficiální volební kampaně, a to dokonce v režimu šturmování, kdy poslanci musí hlasovat o návrhu zákona, který neprostudovali, je z politického hlediska nonsensus, ačkoli právní korektnost hlasování, s určitým pnutím, by bylo možné zajistit.

V důsledku toho šel prezidentský tým záměrně do skandálu s parlamentem, aniž by se s ním konstruktivně snažil spolupracovat. Skandál, jak bylo zmíněno výše, je přece potřebný pouze pro jedinou věc – aby zajistil na příští dva měsíce Zelenskému získat image bojovníka s “porošenkovskou reakcí”, který bojuje “za štěstí lidí” s “reakčním parlamentem”, který mu brání v okamžitém nastolení míru, porážce korupce, snížení sazeb, zvýšení mezd, vrácení do země “65 milionů Ukrajinců” atd.

Vzhledem k tomu, že Zelenský snadno obětoval zdánlivě zásadní změny volebního zákona (vždyť nyní bude nová Rada volena podle starého zákona), moc je vlastně nepotřeboval.

Znovu si položme otázku: kdo by byl ve výhodě zavedením čistě proporcionálního systému a snížením vstupní hranice na 3%? Je jasné, že oligarchové, kteří jsou vlastníky politických stran. Po tomto by se osud každého hlasování v Nejvyšší radě rozhodoval na zasedání 4-8 vlastníků poslaneckých frakcí. Jednoduše by počítali, kolik hlasů komu patří a výsledek by byl hotový. Pravidlo osobního hlasování poslance na základě mandátu, který mu udělili voliči, by mohlo být zapomenuto. Poslanci by byli otroky stranických frakcí, ale ve výsledku vlastníků politických stran. Zavedení proporcionálního systému tedy bylo jednoznačně nedílnou součástí oligarchického konsenzu, který umožnil bez problémů uskutečnit inauguraci dvacátého a rozpustit Radu bez jakéhokoliv odporu z její strany. Nyní všechna rozhodnutí všech soudů (ústavního, nejvyššího), ať už jsou jakákoli, přinejmenším oslabí pozice Zelenského (když nad ním v perspektivě zavěsí hrozbu impeachmentu, pokud dekret o rozpuštění bude prohlášen za neústavní), ale nezastaví volební proces 9. volebního období.

Proč se tedy oligarchie tak snadno zřekla zavedení nového volebního systému, který je pro ni tak výhodný?

Ale kdo řekl, že oligarchie se zřekla a nikoli část oligarchie?

Zelenského kontroluje Kolomojský, který mu poskytuje politickou podporu, a Avakov, který garantuje bezpečnostní krytí. Bez tohoto tandemu by Zelenský neprošel ani do druhého kola, i kdyby získal třeba i 90% hlasů. Porošenko byl připraven i na zavedení válečného stavu, i na masivní falzifikace a dokonce i na tlak na své oponenty (a jejich zástupce ve volebních komisích) během voleb. Proti němu stála Tymošenková, kolem níž ke konci roku 2018 vznikl konsenzus oligarchů, kteří oponovali Porošenkovi. A pouze provedení ilegálních separátních jednání Kolomojského, stejně jako Avakovův přechod na jeho stranu, umožnily Zelenskému stát se prezidentem.

Je jisté, že v této historce sehrál podstatnou úlohu i požadavek Západu vést volební kampaň bez násilí, i toxicita samotného Porošenka, který ztratil schopnost absorbovat to negativní a stal se bodem koncentrace nenávisti jak obyvatelstva, tak většiny oligarchů, i oprávněná nedůvěra ukrajinských politiků a oligarchie k Tymošenkové, jejíž kariéra je sérií podvodů a zrad. Všechny tyto faktory jsou důležité a měly podstatný dopad na rozhodnutí i Avakova i kolektivní oligarchie spoléhat se na loutku Kolomojského a předpokládat, že “loutkové divadlo Carabase Barabase” je možné majiteli odebrat. V každém případě prezident ve službách oligarchů a prezident-oligarcha není totéž. Ten pracuje na sebe, ale prezident ve službách oligarchů na majitele, který se může měnit. Klíčové osoby, které zajistily vítězství Zelenského (Kolomojský a Avakov) však rozhodovaly na základě svých osobních zájmů. Oba mohli zůstat věrni dohodám s Tymošenkovou, vyjednávali s Porošenkem a mohli přeběhnout na jeho stranu (což je nepravděpodobné, protože Porošenko jim kvůli své chamtivosti a neadekvátnosti mohl nabídnout nejmenší množství bonusů, ale eventuální možnost zde byla).

Západ měl jeden požadavek – mírový přechod moci (dokonce i když zůstane u Porošenka). Avakovova mocenská složka byla proto důležitá pouze z hlediska neutralizace možných silových akcí protivníků (ochrana volebních výsledků před uzurpací a použití síly pro změnu volebních výsledků není totéž). Proto je nutný oligarchický konsenzus (také včetně neutralizace Tymošenkové, místo níž protáhli do druhého kola se Zelenským pohodlnějšího Porošenka). Zde byl důležitý talent vyjednavače Kolomojského. Bylo přece důležité nejen slíbit oligarchii, že moc bude rozdělena mezi všechny, ale také dát těmto zkušeným gangsterům, kteří nikomu nevěří, protože jsou sami připraveni oklamat každého, koho chtějí, takové záruky, které by je uspokojily.

A přijetí proporcionálního systému bylo takovou zárukou. Přičem rozpuštění nebo nerozpuštění Rady již nebylo důležité, takže mu nikdo nevěnoval pozornost, ale zbytečně. Jak již bylo řečeno, Zelenský nejenom rozpustil Radu. Učinil to v potupné podobě a dal jasně najevo, že polovina parlamentu, kterou tvoří majoritní část, nemůže počítat s konstruktivním jednáním s jeho týmem o jejich politické budoucnosti. Okamžitě byl předložen nový zákon o volbách, přičemž tak, aby nezbyl čas na koordinaci a opětovné hlasování, pokud by byl odmítnut. Jak se dalo očekávat, Rada, s emocemi, snažící se alespoň nějak oplatit prezidentovi, který ji ponížil, zákon odmítla. Kolomojský vyhrál další kolo.

Za prvé, nyní může říkat, že “reakční parlament” neumožňuje prezidentovi-miláčkovi se rozpřáhnout. Téma volební kampaně Sluhy národa je zajištěno. Za druhé, a co je důležitější, bez porušení jediného slibu Kolomojský pohřbil všechny své závazky v rámci oligarchického konsenzu.

Loutka Kolomojského potřebný zákon předložila? Předložila. Kdo jej odmítl? Rada, v níž má většinu kolektivní oligarchie. To znamená, že se sami vyřadili. No a to, že “vážení občané” se nestihli zorientovat a vydat potřebné pokyny svým frakcím jsou jejich osobní problémy, Kolomojský s tím nemá nic společného.

Přibližné rozložení kmenové a většinové části frakce oblíbeného prezidenta je známo. Porošenko v roce 2014 zajistil svému bloku 63 míst na seznamu a 69 ve většině. Výsledek Zelenského by měl být mnohem lepší. Nepřekvapí mě, když v majoritním systému Sluha lidu protlačí stovku poslanců i více.

Kromě toho bychom neměli zapomínat, že určitý počet “majoritních” se sjednotí do skupiny “nefrakčních”, orientované na prezidenta. Kolomojský navíc pro pojistku spouští “stranu primátorů” (Truchanova a Kernese) na základě strany Obroda, do níž po roce 2014 sběhli kolaborující “mladoregionálové” ze skupiny Chomutynnika. Tento projekt může počítat s hlasy 2-3% “rusofilů”, kteří se stihnou zklamat v Zelenském ještě před volbami, také s 1-2% kolabujícího Opozičního bloku Akmetova/Vilkula, něco stáhnou od Opoziční platformy – Pro život! Bojka/Medvedčuka/Rabinoviče, něco odeberou Tymošenkové. S pro sebe výhodným rozložením mohou “primátoři” počítat se 7-10%, ale pro Kolomojského je důležité, aby alespoň překonali hranici. To bude zárukou vytvoření proprezidentské většiny v případě, že Sluha lidu nedosáhne samostatně v parlamentu 226 křesel. Zároveň je možné výrazně snížit požadavky Tymošenkové, která se bude snažit při parlamentních volbách získat zpět to, o co přišla při prezidentských volbách, vstoupit do koalice, získat post premiéra a pokračovat v provádění svého dlouhodobého programu na přeměnu Ukrajiny na “kancléřskou republiku” se zplnomocněnou hlavou vlády a bezmocným prezidentem.

Celkově Kolomojský pod rouškou Zelenského usiluje o koncentraci veškeré moci ve svých rukou. Navíc obnovuje v březnu 2015 rozdrcené “Kolomojské knížectví” na jihovýchodě. Připomenu, že Kolomojský tehdy nastolil svou přímou či zprostředkovanou kontrolu nad Dněpropetrovskou, Záporožskou, Oděskou, Nikolajevskou, Chersonskou, Charkovskou (ve spolupráci s Dobkinem/Kernesem) oblastmi a také nad Kyjevem kontrolovanými částmi Doněcké a Luganské oblasti. Jedná se o region, v němž jsou soustředěny fungující zbytky ukrajinského průmyslu, přístavy zajišťují operace vývozu a dovozu, tím i příliv nějakých valut. Vytváří se zde velká část reálného ukrajinského HDP. Jedná se o donorské oblasti Ukrajiny. Ten, kdo vlastní tento region, může diktovat podmínky jakékoli vlády v Kyjevě.

Takže formálně a bez porušení jakýchkoli dohod, působením v režimu oligarchického konsenzu, směřuje Igor Valerjevič k tomu, že do konce roku bude společně s Avakovem (Kolmojský má kontrolní podíl, Avakov blokující) kontrolovat prezidenta, Radu, vládu a region, který je hlavním přispěvatelem do rozpočtu.

Stanovisko Západu k této otázce Kolomojského nezajímá. Už poradil Zelenskému, aby vyhlásil defolt. Je to horší, než plivnout Západu do duše, znamená to plivnout do jeho peněženky. Ale Kolomojský chápe, že aktivní podpora Západu je u konce, vykrucovat se musí sám a k tomu je třeba soustředit ve svých rukou co nejvíce moci.

Političtí romantici, věčně doufající v lepší časy, mohou říci: “Ale pak zbývá Kolomojskému jediná cesta – do Ruska. Že by po ní šel?” Nepůjde, i když bude chtít. Prostě proto, že aby Kolomojský šel do Ruska, musí se Moskva ponížit, uznat ho za plnohodnotného partnera, zajistit mu kontrolu přinejmenším nad částí Ukrajiny, kterou již Kolomojský uchvátil, zajistit zájmy jeho podniků (otevřít pro něj ruský trh, garantovat dodávky surovin a energie pod světovými cenami). Ve skutečnosti, protože ukrajinský rozpočet již neexistuje (o tom svědčí doporučení vyhlásit defolt co nejdříve),a Západ stáhl Ukrajinu ze zaopatření a úvěruje pouze platbu úroků z předchozích půjček, zahání ji do ještě větší dluhové poroby (z níž je jediná cesta ven – defolt), za účelem zajištění loajality Kolomojskéhoby jeho krádeže (a jiným způsobem neumí pracovat) by musel platit ruský rozpočet. Tato varianta je pro Rusko nepřijatelná, ale pro Kolomojského je nepřijatelné kterákoli jiná.

Jeho úkolem je proto na Ukrajině vytvořit poloautarkický, uzavřený režim totalitního typu, založený na mocenských strukturách a eskadrách smrti. Zájmy vládnoucí menšiny (která by se v budoucnu měla zúžit na Kolomojského a jeho tým) spočívají v rozprodeji zbytků zdrojů ukrajinského státu, které se skládají ze surovin (těžba a úprava rud), hutních výrobků hrubého zpracování, zemědělských produktů. Stabilizace sociální sféry by se měla uskutečnit na úkor prudkého snížení počtu obyvatel (ti chápaví se rozjedou po celém světě, od Ruska po Kanadu, a nechápavé zničí Suprunová). Patnáct-dvacet milionů občanů Ukrajině postačí pro fungování administrativního aparátu, soustředěného v centrálních čtvrtích vylidněných měst (což budou stejné oázy civilizace, jako pětihvězdičkové hotely v Somálsku), a také pro zajištění pracujících rukou pro přístavy, ojedinělé zachované průmyslové podniky, patřící oligarchům, a agrární holdingy, které jsou společně vlastněny ukrajinskými oligarchy a západními agrárními společnostmi. Zbytek obyvatelstva se bude živit samozásobitelským zemědělstvím. V roce 2014 žilo ve venkovských oblastech asi 14 milionů osob, z nichž většina již vedla polonaturální hospodářství, to znamená, že se pro ně v podstatě nic nezmění.

S tempy, s nimiž klesal počet obyvatel v letech 2014–2019, postačí k dosažení žádoucího výsledku pět let, ale vzhledem k tomu, že se proces urychluje, je možné se vejít do tří let. Každý ztracený milion obyvatel výrazně snižuje možnost sociálních protestů, tím spíše revolt.

V průběhu posledních prezidentských voleb oligarchie úspěšně nasměrovala protestní nálady obyvatelstva a zaměřila je na Porošenka. Systém změnil označení a bez změny podstaty pokračoval ve své práci. Současně, vzhledem k masové emigraci milionů nejaktivnějších osob do Evropy a Ruska, dost vysoká úroveň sociálního napětí nenese hrozbu povstání. Silových zdrojů ve formě oficiálních struktur a neformálních nacistických “eskader smrti”, kterými oligarchie disponuje, je dost na to, aby udržely obyvatelstvo v poslušnosti. Silové vyjasnění vztahů je možné pouze mezi samotnými oligarchy, spoléhajícími se na různé silové struktury (a také na své soukromé armády). V průběhu posledních prezidentských voleb proběhlo toto silové vyjasnění pokojně (Avakovovi bojovníci byli přítomni za zády politiků, kteří oponovali Porošenkovi, ale téměř se nedostali do popředí). Příště se může zase poštěstit, ale nemusí. V každém případě se však jedná o konflikt mezi oligarchy za právo zůstat jediným pánem země. Dokonce i když do něj budou zapojeny některé sociální skupiny, budou hrát výlučně roli statistů (jako “jsou to přece děti” nebo “nebeská setnina” na majdanu). Čím dále, tím méně budou tito statisté potřební. Když se obyvatelstvo zabývá přežíváním, nepořádá nepokoje.

Všichni, kteří hlasovali pro Zelenského, kteří ho nyní podporují a doufají, že se brzy “projeví”, musí pochopit, že sankcionovali překonání poslední hranice, která oddělovala Ukrajinu od sklouzávání do totalitní autarkije, řízené oligarchy, s krytím loutkami a s podporou nacistických bojovníků (ačkoli bojovníci nemusí být nacisty, nacisté jsou však levnější a poslušnější).

Porošenko se svými tomosy, vírou a armádou, snahou opírat se o pravicové radikály, ztělesňoval systém, ale ztrátou popularity systém kompromitoval. Když národ vystupoval proti Porošenkovi, vystupoval i proti systému. Ohromující nenávist k Porošenkovi, spojující pravici a levici, rusofily i rusofoby, byla nebezpečná pro systém, a proto systém Porošenka odmítl, a možná (i když ne nutně) ho potrestá.

Systém je nyní oficiálně reprezentován kartonovým strašákem, kterého lze měnit třeba každý den. Jakmile se prezident stává příliš toxickým, je, po dobrém nebo po zlém, poslán do výslužby a někdo nový přichází na jeho místo (klaun, zpěvák, sportovec, spisovatel, kdokoliv, hlavně aby byl populární). Místo dalšího prezidenta Lozady přichází další Dicky Oliver II., lidé se radují, zpívají hymnu a dočasně se vrátí do stáje, ale pak to všechno začíná znovu.

Jak moc potřeboval Zelenský k propuštění politických vězňů pravomocí? Má jich dost. Už změnil hlavu SBU, která je chytala, ale Savčenková byla propuštěna ještě před jeho vítězstvím ve druhém kole. Ostatní stále sedí. Je zrušení parlamentu nezbytné k tomu, aby byl vojskům vydán rozkaz k zastavení palby na Donbasu, tím spíš, že Zelenský už vyměnil náčelníka generálního štábu, který musí tento příkaz vydat? Ne. Ale ostřelování se zesiluje. Prezident podle Ústavy realizuje zahraniční politiku země. Rada nemůže v žádném případě zabránit Zelenskému v zahájení provádění Minských dohod, které mají status dokumentu schváleného rezolucí Rady bezpečnosti OSN, a proto mají prioritu oproti národní legislativě Ukrajiny. Výměna vězňů (všichni za všechny) je v této situaci nejjednodušší. Zelenský to znemožňuje hned dvakrát. Zaprvé, požaduje, aby se vrátili ukrajinští námořníci, kteří byli zadrženi během vojenské provokace provedené Ukrajinou v Kerčském průlivu, bez jakýchkoliv podmínek, a to navzdory skutečnosti, že situace nemá nic společného s Donbasem či Minskými dohodami. Zadruhé, odmítá služby Medvedčuka (který se právě propuštěním zajatců zabýval), přičemž jak při jednáních s Ruskem, tak při jednáních s EU (ohledně čehož již EU vyjádřila lítost). K podpisu žádosti Ústavnímu soudu o ústavnosti jazykového zákona potřeboval Zelenský přesně jednu minutu po inauguraci (text mohl být připraven předem). Zákon je zjevně protiústavní a byl by zrušen. Zelenský to neudělal.

To jsou konkrétní činy konkrétního prezidenta Ukrajiny. Jsou zjevně zaměřeny na zapouzdřování stávajícího režimu na Ukrajině, v horším formátu, než byl ten porošenkovský. Nový režim bude vůči Rusku také nepřátelský, ale snaží se zcela vymanit z kontroly Západu, což sníží možnost jeho ovlivnění s pomocí světového společenství. Kyjev se ve skutečnosti připravuje na to, že se Evropa a Rusko usmíří přes jeho hlavu a on bude existovat v nepřátelském prostředí.

Nový režim bude stejně teroristický, jako byl ten předchozí, zákony definitivně ustoupí účelnosti a rozdíl mezi státním potlačovacím aparátem a eskadrami smrti bude zcela vymazán. Bude se vyhýbat porošenkovské publicitě. Nikdo neví, kolik lidí pohřbil Kolomojský v Dněpropetrovsku při potlačování Ruského jara. A o nových obětech se nikdo nic nedozví.

Nový režim nejenže ponechá moc v rukou oligarchů, ale také posílí jejich kontrolu nad státním aparátem, ale formálně se budou v čele státu vyměňovat výhradně “lidoví prezidenti”a lidé si budou muset stěžovat jen na to, že znovu udělali s volbou chybu.

Nacisté nikam nezmizí. Přece jen stále představují hlavní údernou sílu Avakova, jejich vliv roste. Prostě se stali disciplinovanějšími, namísto máchání pálkami se naučili “převádět babičky přes cestu”, bez potřeby a bez povelů nevyčnívat, ale v každém okamžiku jsou připraveni “zastavit revanš”. Nikoli Porošenkovu pomstu a nikoli pomstu Rady, jsou připraveni zastavit pomstu “antimajdanu”. “Antimajdan” je prostě oslaben a rozštěpen tak, že na ulicích nejsou potřebné gorily s automaty, nyní ho lze udržet na uzdě čistě politickými prostředky.

Buduje se systém, v němž moc a odpovědnost si dělí s fašisty ti, kteří jsou horší než fašisté, protože upevnili systém, umožnili odklonit pozornost rozhořčených mas na podlou postavu Porošenka, která byla odepsána do odpadu. Někdo to dělal vědomě, z kariérních důvodů, z podlosti a za peníze, někdo z hlouposti a naivity agitoval a agituje pro Zelenského zdarma, “z přesvědčení” (a zůstane tak se svým “přesvědčením” v marginální bídě), ale jako stařenka, která přinesla otýpku chrastí do ohně, na kterém upalovali Jana Husa, všichni přispěli k posílení režimu ukrajinské oligarchické republiky v její nejbrutálnější podobě. Přičemž “svatá prostota” dala klaunovi ve službách oligarchů neomezený mandát důvěry, který může být přehodnocen až v příštích volbách (pokud budou). A zatím ti, kteří jsou za Zelenským, budou oprávněně prohlašovat, že ti, kdo jsou proti nim, ať už to jsou vnější síly, či vnitřní, jsou proti ukrajinskému lidu, který poprvé ve své historii projevil nebývalou jednotu hlasováním pro Zelenského. Vzhledem k tomu, že ten doposud nezveřejnil svůj program, ukrajinští občané hlasovali v prezidentských volbách a připravují se hlasovat v těch parlamentních za vydání tandemu Kolomojský/Avakov (řídícího zemi pod krytím Zelenského) carte blanche na případné akce jménem lidu.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová