Případ Mariánského sloupu

Stanislava Kučerová
21. 6. 2019
Dr. M. Neudorflová, která se po pádu minulého režimu vrátila z Kanady, aby pomáhala rozvoji své vlasti, se podivila, v jaké míře se u nás vyrojily tendence reinterpretovat a desinterpretovat historii střední Evropy, včetně historie české. Mnozí vykladači a oprávci dějin začali obracet svou pozornost k odrodilé šlechtě, k protinárodním prelátům katolické církve, k  rozbíječským menšinám, a to zcela bez zřetele k sociálnímu a politickému kontextu. Začaly se pomíjet příčiny, důsledky, důležité souvislosti historického dění. Z viníků katastrof 20.stol. se začaly dělat oběti, podstatné se přestalo odlišovat od nepodstatného. 


Úzká, nevýznamná témata začala být pokládána za rovnocenná se závažnými. Tyto posuny jsou ideologicky provázeny protinárodním negativismem, zaujatostí, která vnáší do historického myšlení zmatek a  nebezpečně rozvrací národní vědomí.

Do okruhu těchto desinterpretačních snah patří i úsilí obnovit Mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí. V „Národním osvobození“ jsme svého času mohli o tom číst  zasvěcený příspěvek, včetně ocenění sochařských kvalit díla, údajné památky, věnované obráncům Prahy před Švédy. Nedávno se tažení za obnovu Mariánského sloupu znovu mobilizovalo. . . Pravdu však, bohužel, zmíněné tažení nemá.

Jak to bylo, najde si čtenář v nezaujaté literatuře z doby vzniku Československé republiky. Bylo to takto: Krátce po převratu 28.října 1918, v revoluční euforii, konal se 3.listopadu na Bílé hoře tábor lidu k uctění nešťastného výročí pověstné bělohorské bitvy, která otevřela válku třicetiletou a  která zahájila období nepředstavitelných útrap. Stalo se to 8. listopadu 1620.

Po prvé, dík převratu, bylo možno nepokrytě vzpomínat na těžkou a dlouholetou ztrátu samostatnosti a svobody a radovat se z  proměny bezprávné kolonie, kterou jsme byli, ve společnost již samostatnou a svobodnou. Na táboře bylo mnoho projevů, horování, emocí, nadšení i spravedlivého hněvu. Když se lid vracel z bělohorské manifestace domů, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími projevy, strhl (povalil) Mariánský sloup, v němž viděl (právem) symbol nenáviděné 300leté poroby, nespravedlivé vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a následné nastolení bezohledné kolonizace českého království.

Sloup byl vztyčen r.1650 z vůle habsburského panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad českou reformací a českým státem. Bylo to dva roky po uzavření Westfálského míru. Ten byl pro Čechy tragicky osudný. Takové sloupy tehdejší držitelé moci s neskrývaným uspokojením nad pokořením evangelíků stavěli po celé katolické Evropě. Někdy se uvádí, že sloup byl vztyčen na památku statečných obránců Prahy před Švédy, jenomže to je jen zavádějící informace. Právě od vítězství švédských zbraní nad císařskými si slibovali čeští exulanti (i J.A.Komenský) konec habsburské nadvlády, svobodu víry pro domácí obyvatelstvo a návrat exulantů z ciziny do vlasti. Prohrou katolického panovníka by už všichni poddaní nemuseli být katolíky, pronásledování a persekuce pro víru by přestaly. Avšak dřív než mohli Švédové Prahu dobýt, válka skončila.

Habsburkům se jejich neomezené panování u nás mezinárodně sjednaným Westfálským mírem potvrdilo. Dál trval zákaz návratu pro nekatolíky, dál byli tajní nekatolíci odhalováni a pronásledováni.
Jako podněcovatel k svržení sloupu a tím k vykonání „ historické spravedlnosti“, jak to shromáždění lidé tehdy na Staroměstském náměstí cítili, se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882), zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy. Samu akci je třeba posuzovat v uvedených historických souvislostech a nevymýšlet si nepravdivé zkazky o vandalství opilého vůdce a zfanatizovaného davu.

Znovupostavení sloupu by bylo projevem hrubě necitlivé restaurace poměrů z  doby nadvlády habsburského mocnářství a znovu pokořujícím symbolem českého národního ponížení, které trvalo až do roku 1918.