Jiří Jírovec
21. 7. 2019
ČT pozvala ministra průmyslu a místopředsedu vlády Karla Havlíčka k diskusi o úložištích jaderného odpadu a vývoji kolem těžby lithia. (Události a komentáře 17.7. 2019)
Jaderný odpad
Problém jaderného odpadu již dávno není technický, ale politický, protože jde o průnik nevzdělanosti veřejnosti a politiků.
Ministr Havlíček nedostal příležitost k tomu, aby obhajoval technické řešení. Modrátorem byl zatahován do tlachů o tak nějak lepším jednání s veřejností.
Jaderná energie je pole hnojené strachem, který se snadno šíří díky takměř absolutní neinformovanosti obyvatelstva. V nevzdělané společnosti – mluvím z kanadské zkušenosti – je těžké prosazovat vědu a obhajovat její výsledky.
Podnik Atomic Energy of Canada Ltd, ve kterém jsem pracoval (podotýkám, že v oblasti ochrany životního prostředí), měl výzkumné laboratoře, které se v roce 1987 jmenovaly Chalk River Nuclear Laboratories. O několik let později bylo adjektivum “jaderné” vynecháno, aby nepopuzovalo. Od jednoho z hloupých ministrů, kteří nás postupem času měli pod palcem, pak přišel zákaz vystupování v mediích bez souhlasu vedení společnosti.
Presidentství AECL se stalo trafikou, kterou postupně získal bývalý šéf kanadské výzvědné služby, investiční bankéř a president jakési dopravní společnosti z Britské Kolumbie. Trafikant si vrchnost, která mu dala takový šolich, nechce pohněvat a podle toho jeho práce vypadá.
Proti ukládání (storage) a likvidaci (disposal) jakéhokoli odpadu vládne obecný a tudíž snadno využitelný odpor vycházející z filosofie NIMB neboli Not In My Backyard. Tento přístup, v lidovější mluvě “dávejte si svoje sračky na svůj hnůj”, v sobě zahrnuje prvky pseudodemokratického šílenství, které paralyzuje rozhodovací schopnost vlády.
A zase narážíme na nevzdělanost občanů. V AECL jsme na začátku devadesátých let dokončili projekt hlubinného uložení odpadu. Spočíval v trvalém uložení odpadu ve štolách vyražených v Kanadském štítu. Projekt byl předán k vyhodnocení panelu, který po 8 (slovy osmi) letech zkoumání a mnoha veřejných slyšeních, dospěl k tomuto závěru:
“Bezpečnost konceptu AECL byla dostatečně prokázána z technického hlediska, ale nikoli z hlediska společenského. Koncept AECL pro (hlubinné geologické) uložení odpadu nemá v současné podobě širokou podporu veřejnosti a (tím pádem) odpovídající míru přijatelnosti. Nemůže tedy být použit jako kanadské řešení pro likvidaci vyhořelého paliva. Bezpečnost je pouze jedním, byť klíčovým, kriteriem přijatelnosti (konceptu). Bezpečnost je nutno posuzovat ze dvou vzájemně se doplňujících hledisek společenského a technického.”
Je to doklad pablbství kanadských politiků a nevzdělanosti občanů. Celá věc je o to absurdnější, že náš podnik tento projekt prodávat veřejnosti vlastně nesměl.
Počet lidí, kteří kdy zemřeli na smrt z ozáření, je v řádu stovek. (https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_nuclear_and_radiation_accidents_by_death_toll).
V USA při dopravních nehodách zahyne přes 30000 lidí za rok. (https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_motor_vehicle_deaths_in_U.S._by_year) Zhruba stejný počet se za stejnou dobu postřílí. (http://www.vpc.org/regulating-the-gun-industry/gun-deaths-compared-to-motor-vehicle-deaths/
To je kupodivu “společensky přijatelné”.
Lithium
Ministr Havlíček odpověděl na několik otázek týkajících se českého ložiska lithia. Lze předpokládat, že jako ekonom o této záležitosti ví přece jenom víc než o radioaktivním odpadu.
Problém lithia je zapeklitý, protože existuje možnost, že opravdu dojde k “loupeži století”. Termín loupež je součástí politické rétoriky popisující konečný stav. Proces, který k nežádoucímu výsledku vede, nemá explicitního zloducha, ale hloupě formulované zákony a smlouvy.
Horní zákon totiž stanoví, že držitel povolení k průzkumu ložiska má přednost při udělení práva těžby a tím i vlastníkem dané suroviny. Podíl státu představuje určité procento z odhadnuté ceny.
Pokud jde o lithium, právo průzkumu podzemního ložiska získala firma Geomet. Tu založili čtyři Češi. Situace se zkomplikovala v okamžiku, kdy Geomet koupila australská společnost European Metal Holdings (EMH). To není “těžařská společnost” jak do omrzení papouškují některá media., ale několik podnikavců, kteří přišli na nápad nalákat investory na české lithium.
Jen pro zajímavost: Po vstupu EMH na burzu se jedním z největších akcionářů stala společnost, která vyrábí silniční svodidla.
EMH má v rukou zbraň zvanou smlouva o ochraně investic. Takovou smlouvu máme s různými státy, například i s USA. Protože ji sepisovali absolutní hlupáci, vztahovala se například i na spor Lauder vs. Železný o TV Nova. Česko “neochránilo” Lauderovu investici a zaplatilo 10 miliard korun za prohranou arbitráž.
Lithium představuje násobně větší hodnotu než nějaká TV a tak hrozí arbitráž katastrofálních rozměrů. Česká vláda hledá cestu, jak se z té šlamastiky dostat ven.
Jednou z teoretických možností je ovládnout EMH. Oznámení, že ČEZ půjčí EMH 2 milióny eur, údajně zvedlo cenu akcií o 20%. Nikdo neví, co se stane v okamžiku, kdy bude zřejmé, že se ČEZ pokusí EMH skutečně ovládnout.
Ministr Havlíček nemohl být příliš otevřený, protože jde o velké peníze. Moderátor se stejně na nic podstatného nezeptal.
