TEORIE DNEŠKA: Co dělat? 1/245

1. Identifkovat subjekt, který bude nositelem změny s některým současným politickým subjektem (stranou), je předčasné. Žádná strana či hnutí k tomu nedorostly. Možnosti stran lze pak posuzovat zejména dvěma kritérii:

– Nakolik jsou programové v pravém smyslu slova, tj. jejich reprezentace či alespoň část reprezentace se snaží vycházet z odhalení příčin současných problémů a nastolit program v podobě srozumitelné realistické, perspektivní a srozumitelné vize. (Dnes místo toho máme jen nevážně míněné sliby místo programu.)

– Nakolik reprezentují vzdor vůči současné globální moci a nakolik jsou jejich reprezentace schopny pochopit, jak současná moc funguje. (Zde jsou také velké problémy, zlo a zejména pak jeho síla, jeho schopnost si z globálních pozic vynucovat své “řešení” se podceňuje.)

2. Shrnuto z předešlého – nic moc potěšitelného. Ale tak už to v dějinách bývá. Pokud jde o současnou politickou scénu, je to, jako když pramének vody hledá cestu, kudy poteče. Na čas se zarazí a potom, jak sílí, objeví cestu, kudy téct dál přes překážky. Současná doba, doba “přešlapování na místě”, si vyžaduje masové rozšíření paradigmatu pochopení dneška v podobě (jak už jsem uvedl) srozumitelné, perspektivní a realistické vize řešení problémů. Předpokladem je, aby se toto paradigma šířilo jako “memplex” (tedy podobě jako se množí organismus prostřednictvím komplexu genů). Aby se pochopení doby, se vším, co k tomu patří, stalo “nakažlivým” (či přímo dostatečně virulentním), aby přeskakovalo z hlavy do hlavy při osobní komunikaci i přes internet apod. Takovéto paradigma musí obsahovat zejména následující:

2.1. Osvojení základního metodologického principu, tj. toho, že každé tvrzení (každý poznatek) má svůj přesah. Vše, co se má tak a tak, může být i jinak. Pravdivé poznání může existovat jen jako systém, jako sněhová koule nabalující se při tříbení různých názorů a v kontaktu s reálným vývojem. Snaha přesáhnout hranice stávajícího poznání musí být sama o sobě motivem, náplní žití. Zde je nutné potřebné sebevědomí těch, kteří toto dokážou, jejich schopnost stát se “nakažlivými”. A také schopnost stát proti “zapouzdřencům”, těm, kteří uvízli pasti posuzování reality dvojím metrem, nechtějí vidět alternativu, skupinově (stádně) se přesně podle principu Koukolíkových deviantů utvrzují ve své pravdě, podlehli ve svém uzavřeném světě pocitu, že oni jsou ti lepší, že oni jsou tím bazikovským nositelem poznání, přitom jsou to však hlupci hloupnoucí každým dnem svého zapouzdřování. Právě ve vymezení se vůči tomuto úpadku osobnosti, v pochopení toho, co je to přesah stávajícího, co je to rozvíjení pravdy jako systému poznatků schopných interakce s názory druhých i realitou, bude zdroj energie těch, kteří začnou měnit svět k lepšímu.

2.2. Potřebujeme mnohem větší a silnější intelektuální zázemí, než měly všechny dosavadní nápravné změny v dějinách. Potřebujeme nové osvícení, které musí vycházet z pochopení všech dosavadních pokusů, ke kterým v dějinách došlo. Jakmile pravda začne fungovat jako otevřený systém a stane se nakažlivou, je to reálné. Do té doby se nic nepodaří.

2.3. Neobejdeme se bez zásadní korekce představy o Marxově představě směřování budoucího vývoje. Té nejvíce odpovídají jeho pasáže v Grundrissech tak, je pochopil a interpretovat Radoval Richta ve své Civilizaci na rozcestí” (nikoli ovšem jejich plytkou interpretaci v podobě “Postkapitalismu” Paula Massona). Mimo jiné – na rozdílu našeho a podstatně rannějšího Richty s pozdějším Massonem lze mnohé pochopit. Především to, že nejde jen o změnu vlastnických vztahů jako “socialistické revoluce” (po které se již vše bude dařit), ale složitou a komplexní proměnu společnosti podobnou spíše průmyslové revoluci s jejími sociálními souvislostmi. Jde o změnu, jejímž výsledkem bude nové ekonomika založená na sektoru, který bude produkovat hlavní produkční sílu, člověka, tj. sektoru, který pude mnohonásobně (skutečně mnohonásobně, přesněji několika řádově!) více využívat možnosti spojené s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka. Bude to společnost tvůrčích mezigeneračních týmů, která díky své vysoké inovační aktivitě (zaměřené na to, že se z méně vyrobí více a lepší) vyřešení ultimáta Gréty a spol. (těch, kteří zatím, bohužel, nemají ani tušení, jak současné problémy řešit).

3. Do budoucna musíme počítat s tím, že individuální motivy k tomu, aby se ten či onen jednotlivec otevřel rozvoji své vlastní schopnosti chápat, o co jde formou systému poznatků, které jsou sdělitelné, které mají schopnost absorbovat nové, kterými se vůči sobě navzájem stáváme komplementárními (každý z nás je nositelem jak společného základu nezbytného pro fungování hnutí, tak se specializuje na to, čím se stává pro druhé užitečným i nepostradatelným ve své specifické oblasti), jsou různé:

3.1. Obrana národních zájmů proti stále větší a větší diskriminaci, která nás čeká v turbulencích EU, do kterých jdeme.

3.2. Hledání spojenců při této obraně a restrukturaci moci i reintegraci v rámci EU (v politice vakuum neexistuje a pozice se neopouštějí) – V4 s možností podpory dalších zemí, emancipace Středounijního prostoru.
3.3. Kritická reakce na masovou manipulaci spojenou s utvrzováním se ve stádní stupiditě, která (jak ukazují i nejnovější výzkumy veřejného mínění) již narazila na své bariéry, která má (tato kritická reakce) jako jednu ze svých alternativ podobu nastartování kritického myšlení, ve kterém není člověk sám, ale vzájemně se dokáže “nakazit” přínosnými myšlenkami druhého, udělat z trvalého a systematického rozvíjení chápání toho, o co jde (i s využitím příslušných poznatků, které přinesly dějiny rozvoje lidského myšlení po minulá tisíciletí) náplň přirozeně angažovaného života.

4. Poučení z osudu fenoménů na naší politické scéně – Babišovy jízdy na tygru (lavírování mezi podřízením se globální moci a jejím údům na jedné straně, hledáním opory ve vzdoru vůči ní), pokusy o obnovu programovosti stran, které jsou ze své podstaty programové, sledování úpadku stran podřizujících se manipulaci a stavějících na zapouzdřenosti svých příznivců, která nutné vede rozdělování společnosti, ke konfliktům a nenávisti, vyhodnocením empiricky zřetelné skutečnosti, že programovost založenou na poznání a pochopení reality nelze nahradit představou jednoduchých řešení.

… Tak to jen pár poznámek.