Stanislav A. Hošek
Poněkud mne překvapuje, že „princip“ politické korektnosti se začal propírat v médiích jako jakýsi úplně nový politický fenomén v naší zemi. Nějak se pozapomnělo, že fakticky od začátků polistopadového období se u nás užívá termínů z dílny politické korektnosti.
Nikdo v listopadu 1989 na Letné neřekl ani slovíčko o restauraci předválečných politických a především vlastnických poměrů v naší zemi, natož o návratu až do éry dickensovského kapitalismu. Všichni bez výjimky mluvili o demokracii, svobodě a především o ukončení politické nadvlády KSČ.
Od samého počátku se hovořilo o revoluci, potažmo sametové, ačkoliv o revoluci ze samotného principu jit nemohlo, ale pouze o kontrarevoluci. Revolucí, tedy něčím novým, co v dějinách našich zemí do té doby nebylo, bylo přece teprve vyvlastnění soukromého vlastnictví produkčních prostředků a zdrojů, které provedla KSČ. „Náprava“ důsledků její činnosti je tedy kontrarevolucí.
V oblasti národohospodářské se neustále hovořilo jen o ekonomické reformě, později o transformaci či dokonce tranzici, ačkoliv šlo pouze a jenom o prosté zcizení veřejného majetku do rukou soukromých vlastníků.
V prvém roce se všichni nově nastupující mocní doslova úzkostlivě vyhýbali slovu kapitalismus a cudně pořád hovořili o zavádění tržní ekonomiky, či tržního hospodářství. Na jednom zasedání tripartity tehdejší prezident komory podnikatelů Baránek řekl, cituji: „…už si to řekněme pěkně na rovinu, my obnovujeme kapitalismus, ne že ne“, konec citace. Mezi zástupci vlády bylo vidět doslova zděšení z takové otevřenosti.
Za celou dobu vládnutí ODS, ba dokonce i ČSSD a samozřejmě i úřednických vlád, se nikdy nikdo ani slůvkem nezmínil o tom, že politika této země je realizována podle tak zvaného Washingtonského konsenzu, což byl ideologický manuál neoliberalismu. Manuál v podobě deseti pravidel byl vypracovaný už v roce 1989 ekonomem Johnem Williamsonem jako „příručka“ realizace převodu národních ekonomik pod nadvládu globálních institucí a korporací.
Vždycky se hovořilo o privatizaci majetku, nikdy ne o tom, že je výsledek čtyřiceti let práce a snažení dvou generací všech občanů předáván za „babku“ až zadarmo do vlastnictví soukromých právnických či fyzických osob, dokonce především zahraničních.
Stejně tak se pokrytecky hovořilo o návratu „toho, co bylo ukradeno“, ačkoliv nešlo vůbec o krádež, pouze o převedení soukromě vlastněných produkčních a výrobních prostředků a zdrojů do veřejného sektoru. Což znamenalo, že i původní vlastníci se tehdy stali spoluvlastníky svého majetku. Ba v mnoha případech dál zůstávali ve vedoucích funkcích svých bývalých podniků. Celé tak zvané restituce se pak zvrhávaly až do revanšistické pomsty za vyvlastňování, které paradoxně v naší zemi zahájily už „demokratické“, čti předkomunistické, vlády v období let 1945 až února 1948.
Pokrytecky se po celou dobu hovořilo rovněž o zavádění politické demokracie. Leč pravdou bylo, že privatizace vytvořila úzkou politickou třídu oligarchů, kterým pofiderně nabyté bohatství zajišťovalo reálnou nadvládu nad veškerou tou „demokracií“, čili vládou lidu v naší zemi, bez ohledu na výsledky voleb.
Mohl bych takto pokračovat dál a dál. Ovšem to dokáže jistě každý, jen trochu přemýšlivý čtenář, který se zajímá o veřejné dění. Smysl mého textu spočívá pouze v tvrzení, že slovník politické korektnosti je vlastní nové, tedy polistopadové, moci od samého jejího počátku. V žádném případě není až výtvorem současných politiků, médií, či veřejnosti.
Pokud někdo je dokonce důslednější ve svém myšlení, tak většinu tehdejších tvrzení našich čelných politiků může oprávněně hodnotit jako „fake news“ té které konkrétní doby.
