Rozhodnutí pražských úřadů – hořkost a hanba

Avatar
Původní autoři

Viktor Jasmann
24. 9. 2019 regnum
Není náhoda, že ve zvycích všech národů existuje starověká lidová pověra, že ten, kdo poskvrňuje cizí hroby, ničí cizí víru, svatyně a symboly, se určitě dočká, že budou i jeho hroby zpustošeny, jeho idoly budou pohaněny a svrženy. Rozhodnutí pražského městského úřadu demontovat památník osvoboditeli Prahy, maršálu Koněvovi je hanebná a hořká zpráva! Je to další vážná porážka v psycho-historické válce, jejímž cílem je nový světový řád 21. století, a revize a falzifikace druhé světové války jsou pouze nástroje v tomto boji. 


Kriminalizace a očerňování Sovětského svazu, jednoho z hlavních zakladatelů OSN, zřizovatelů tribunálu v Norimberku, celého světového řádu z roku 1945, je zaměřeno na oslabení pozice Ruska v boji za světový řád 21. století …

Nyní k věci: v čem spočívá falzifikace dějin v eposu s osvobozením Prahy maršálem Koněvem? Když začátkem května 1945 zamířila sovětská vojska na pomoc vzbouřené Praze, nevstoupila do Československa, český stát úsilím nacistů neexistoval, ale do Protektorátu Čechy a Morava, kovárny zbraní třetí říše.

Jak řekla moje žena, když jsme žili v Praze: “České závody pokračovaly ve spolehlivém nýtování zbraní pro říši, když sovětské dělostřelectvo již ostřelovalo říšskou úřadovnu v Berlíně”. A pro koho měly být.

V květnu 1945 byla v České republice a Rakousku rozmístěna poslední bojeschopná skupina Wehrmachtu: 900 tisíc osob, 2 tisíce tanků, elitní jednotky SS, včetně věhlasné tankové divize SS Das Reich. Velel jim skalní nacista, polní maršál Ferdinand Schörner. A zlomila tuto mašinérii, přinutila ji ke kapitulaci při zachraňování Prahy, dalších měst a celého bývalého Československa 3. a 4. sovětská gardová tanková armáda generálů Pavla Rybalka a Dmitrije Leljušenka. Jejich tanková lavina s1800 tanky, která se o překot hnala na pomoc Praze, rozbila na padrť poslední baštu “Übermenschů”.

Existuje a dokonce se pěstuje legenda, která byla rozšířená také v Rusku, že ještě před příchodem sovětské armády byla Praha údajně “osvobozena” jednotkami první divize “armády Vlasova” tam rozmístěnými! Chápete, oč jde? O to, že Praha byla osvobozena “pomocníky” nacistů! Pár drobných přemístění a střetů v několika pražských čtvrtích, vyvolaných přáním opovrženíhodných zrádců zachránit si vlastní kůži, se rouhavě vydává za historickou událost!

Je to ubohá hloupá lež. Velitel divize, generál Bujničenko skutečně jednal s Národním výborem Pražského povstání a trval na tom, že výměnou za podporu povstalců nechají jít jeho jednotky na jih k Američanům. Ve vedení povstání však byli komunisté a odmítli Budničenkův návrh. A pak, jen si představte, že esesáci Schörnera ustoupili před několika tisíci “vlasovců”, kteří měli desítku trofejních “čtyřiatřicítek” – to je znásilnění rozumu.

Esesáci opovrhovali “vlasovci”. Ne pro nic za nic říšský vůdce SS Heinrich Himmler po setkání s Vlasovem v září 1944 ho nazval “ruským prasetem” a ve svém deníku napsal: “Jednou zradil, zradí i podruhé”. A měl pravdu. Mimochodem, Američané splnili svou spojeneckou povinnost. V souladu s demarkační linií uzavřeli frontu německé skupině i “vlasovcům”, a ti byli téměř všichni zajati Sovětskou armádou. Jak již bylo řečeno, Prahu osvobodila tanková armáda generálů Rybalka a Leljušenka.

Celkem se Pražské operace zúčastnily až dva miliony sovětských vojáků a velel jim IVAN KONĚV. A před tím osvobodily jednotky maršála Koněva Osvětim, setkaly se s Američany na Labi. Ale to vše nestačí současným politickým trpaslíkům, přesto se odvažují považovat Koněva za “okupanta”.

Proč jsou Koněv a sovětští vojáci přece jen osvoboditeli a ne okupanty? Tak tedy proto, že to byli právě oni, kteří zcela OBNOVILI československou státnost. Sovětský svaz, který byl sám válkou zničen, poskytl obnovenému Československu obrovskou ekonomickou podporu. Kde jste viděli takové okupanty? Zda bylo nově vytvořené Československo sovětským satelitem, zda byli jeho obyvatelé následně podrobováni represím a násilí? Jistě, stejně jako v jiných zemích vzniklého “socialistického tábora”. Na rozdíl od nacistů si však Sovětský svaz nestanovil za cíl zabavení území a zdrojů těchto zemí, zotročování a vykořisťování místního obyvatelstva, hromadné vyhlazování všech “rasově podřadných” nebo vzpurných na základě vyšinutých představ o rasové nebo etnické nadřazenosti. Cíle SSSR byly sice utopické, ale nikoli vůči lidem nenávistné.

Nakonec se přece miliony Čechů a Slováků účastnily výstavby poválečné československé státnosti, po desetiletí pracovaly ve státním aparátu, armádě, policii, státní bezpečnosti, masmédiích a ideologických institutech. Tito lidé byli také okupanti? To vše je historické idiotství a výsměšná lež!

Sovětský svaz byl ideologickým projektem a jeho násilí a nepřátelství nebyly namířeny proti žádnému národu nebo státu, ale byly založeny na třídním principu, byť mylném a nepřirozeném.

Hranice boje vedla v každém národě a v Československu, stejně jako v jiných socialistických zemích, lidí podporujících, vědomě nebo bezděčně, SSSR nebylo o nic méně než těch, kteří byli s úřady nespokojeni. Celá tato konfrontace navíc zapadala do geopolitického boje dvou globálních systémů: kapitalistického a socialistického.

Píši o tom s bolestí, protože miluji Českou republiku, jako ji miloval můj otec, voják druhé světové války, který ji ukončil v Praze. Vlastně jsem poprvé od něj slyšel o této nádherné zemi a okouzlující Praze. Moje matka ji také milovala. Po potlačení Pražského jara byla jednou z prvních, kterým se podařilo navštívit Československo. Pamatuji si, jak s nadšením vyprávěla, že průvodkyně její delegace, Češka Jarka, otevřeně nosila odznak disidentské organizace Vdovy Jana Palacha, že po večerech se na obchodním domě Bílá labuť objevovalo heslo napsané světélkující barvou: “LENINE, PROBUĎ SE, BREŽNĚV SE ZBLÁZNIL!”

Pokud jde o mě, celou moji generaci, nás všechny by bylo možné právem nazvat ne-li dětmi, pak kmotřenci Pražského jara. Vzpomínám si, jak jsem na chodbě svého institutu v předvečer invaze upustil celou hromádku letáků se skvělým manifestem Dva tisíce slov, přeloženým z češtiny. Studenti, učitelé spěchali, aby je zvedli, četli, ale, což je příznačné, nikdo mě nevydal KGB. Stručně řečeno, pokud máme říct jednu větu o těchto událostech, pak můžeme konstatovat, že hloupé vojensko-byrokratické potlačení Pražského jara bylo událostí, která navždy odvedla sovětskou mládež od komunistického směřování.

A nyní je jedním z důvodů demolice pomníku Koněva falešné tvrzení, že se prý těchto akcí účastnil, PODRUHÉ “OKUPOVAL” PRAHU. TO JE VĚDOMÁ A MRZKÁ POMLUVA. V srpnu 1968 nebyl maršál v Praze! Mazaný “ideolog perestrojky” Alexandr Jakovlev tam byl, zabýval se ideologickým krytím invaze. Jím se zabývejte, bojovníci s minulostí.

Další tvrzení říká, že maršál Koněv se účastnil potlačování maďarského povstání v roce 1956. Bylo tomu tak. Maďarské povstání se však od Pražského jara velmi lišilo. V Maďarsku v roce 1956, deset let po obludné válce, bylo mnoho krve, antikomunistického teroru, byly zjevně vysledovány fašistické kořeny. Tehdy, v roce 1956, maršál Koněv bránil to, co ubránil v roce 1945.

Jak již bylo zmíněno, spěšná revize a falšování dějin druhé světové války je pouze prostředkem boje o nový světový řád 21. století. Přičemž je příznačné, že zuřivý útok se vede na již dávno zasažený cíl – evropský a sovětský komunismus, zatímco fašismus, který v různých podobách a formách doslova vylézá ze všech škvír, je jednoduše ignorován. Nejrůznější “experti” a “mudrci” nás jenom varují, abychom, nedej bože, si nespletli německý nacismus s italským fašismem. To by byl děsný hřích!

A zaposlední. Není náhoda, že ve zvycích všech národů existuje starověká lidová pověra, že ten, kdo poskvrňuje cizí hroby, ničí cizí víru, svatyně a symboly, se určitě dočká, že budou i jeho hroby zpustošeny, jeho idoly budou pohaněny a svrženy.

Krtek historie šťourá. Čekejte …

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová