Krvavé demonstrace v Iráku jen jako další Majdan?

Minulý týden byl ze svého postu velitele Protiteroristické služby odvolán generál Abdal Waháb Saadí. Místo prestižní a vlivné funkce mu nabídli jakousi kancelář na ministerstvu obrany, což generál vycvičený v USA a spolupracující s americkými jednotkami (například) při dobývání Mosulu z rukou Daeše, odmítl jako urážku. 

Několik událostí, které – poskládány vedle sebe – vybízejí k poněkud skeptickému pohledu na neutuchající demonstrace v Iráku, které se už v médiích občas dokonce přirovnávají k prodemokratickým revoltám „arabského jara“.

Ne že by bouřlivé protesty byly bezdůvodné. Většinu obyvatel Iráku tvoří mladí lidé, jimž dokonce není ani dvacet let, a pokud se nepokusí o emigraci například do Evropy, doma žádné vyhlídky nemají. Ve „zdemokratizovaném“ Iráku naděje na důstojné zaměstnání prakticky neexistuje, stát je i dlouhé roky po devastující americké invazi stále slabý a jeho mocenské struktury jsou prolezlé korupcí. V kdysi bohatém ropném Iráku jsou dodnes vzácností i nepřetržité dodávky elektřiny nebo vody. A co víc, kdysi bohatý, ale zničený stát si najednou v rámci „války proti Daeši“, který se zrodil až po „osvobození“ Iráku od Saddáma, musel napůjčovat miliardy dolarů, které směřoval do armády a zbraní namísto do lidí nebo alespoň základní rekonstrukce.

Protesty jsou tedy pochopitelným vyjádřením zoufalství a vzteku značné části irácké společnosti, ale ani to v zásadě nevysvětluje, jak je možné, že se tak rychle proměnily v násilné střety, které si po pěti dnech po celé zemi vyžádaly už přes stovku lidských životů. Část z nich zahynula při „ostrých bitvách“ policie s často ozbrojenými demonstranty, irácká armáda přiznává použití “nadbytečné síly”, nicméně dokonce i Liz Slyová, bejrútská dopisovatelka amerického Washington Postu, konstatuje, že demonstranti i policisté se navíc „stávají terčem neznámých snajprů, kteří pálí ze střech“. Jinými slovy, jako kdyby se opakoval scénář otestovaný při eskalaci pouličních bouří na kyjevském Majdanu v roce 2014 nebo třeba v jihosyrské Dará´a o tři roky dříve. K tomu na sociálních sítích během pár dní vznikly tisíce účtů, které unifikovaně „spontánně“ (a hlavně, v dokonalé angličtině!) vyzývají k „podpoře revoluce v Iráku“, „záchraně Iráku“, „záchraně iráckého národa“ a podobně… Nebylo to tu už někdy?

K tomu všemu je třeba mít na paměti, že nedávno zformovaná vláda premiéra Abdala Mahdího otevřeně obvinila Izrael z pěti náletů na základny iráckých šíitských milicí, připomíná třeba Elijah Magnier z kuvajtského listu Al Raí. Že Mahdí nechal otevřít pohraniční přechod Al Kájm mezi Irákem a Sýrií, jehož prostřednictvím se „zhmotňuje“ pozemní most mezi Íránem a Sýrií. Že jeho vláda jako další z Blízkého východu rovněž projevila zájem o ruské protiraketové systémy S400. Že dojednala obří rekonstrukční projekt s Čínou, za který nebude platit v dolarech, ale ropou, nebo že nový elektrifikační projekt namísto americké dostala firma z Německa. Že se odmítá řídit americkými sankcemi a dál nakupuje elektřinu z Íránu, čímž Teheránu zajišťuje přísun valut. Že se snaží zprostředkovat jednání mezi Íránem a Saúdy, čímž otevřeně vystupuje proti základním tezím americké politiky v Perském zálivu…

Zkrátka, demonstrace v Iráku budou pokračovat. A podle všeho budou i eskalovat. Důvodů je hodně, od těch domácích a autenticky sociálních až po vnější geopolitické. Není vůbec jisté, zda vláda v Bagdádu současnou situaci ustojí, jisté ale je, že čím nestabilnější bude, tím menší vliv do ní bude moci Írán promítat. A oslabování Íránu je v zásadě středobodem blízkovýchodní politiky USA, Izraele, potažmo Saúdské Arábie. A v tomto střetu si nikdo žádné servítky nebere.