4. 1. 2020, Jiří Jágr
Termín expedice: 4. – 30. 8. 2019
Stalingrad (dnes Volgograd)
Pondělí 19. 8. 2019
Po poledni vystupuji z vlaku ve Stalingradu. Vítá mě krásné slunečné počasí a šílené vedro (asi 40 st. C). Valera se nabídl, že mi pomůže sehnat ubytování. Na internetu našel hostel v blízkosti nádraží…
Já jsem mu řekl, že chci bydlet ve stanu. Na internetu našel kemp, ale ve skutečnosti tam nebyl. Nakonec mi našel místo na břehu řeky Volgy v Diamant Báze oddychu Volga.
Budova vlakového nádraží ve Stalingradu, nacházející se kousek od centra města a od nábřeží řeky jménem Volga
Do centra Stalingradu se jelo maršrutkou číslo 174 asi 30 minut. Když vše klaplo, tak jsem se s ním, jeho manželkou a dcerou rozloučil. Poděkoval jsem za všechno, co pro mě udělali. Na oplátku jsem mu nabídl, že v případě, že jeho dcera bude mít u nás v Čechách nějaké problémy, tak jí rád pomohu. Jeho dceři jsem dal mojí e-mailovou adresu. V šíleném vedru jsem si postavil stan a šel se podívat do centra města. Podíval jsem se na centrum města – Prospekt Lenina a sešel na nábřeží řeky Volhy. Večer jsem si dal v báze oddychu 2 dobře vychlazená piva. Správce – nebo majitel tohoto zařízení byl bývalý vojenský námořník, v současnosti na penzi. Manžel paní výčepní byl z Kavkazu. Byl jsem jím pozván na večeři. Tvrdili, že jsem jejich host. Nabídli mi perfektní kavkazskou polévku. Na přípitek stakan vodky. U pití tvrdého alkoholu v tom šíleném vedru jsem byl velice opatrný. Byly asi 3 přípitky. Především se pilo na družbu a na mír. Šílené vedro nepolevilo ani v noci. Nedalo se vůbec spát. Hotová pohroma byla, když se nad ránem probudili komáři.
Úterý 20. 8. 2019
Stalingrad – Mamajev kurgan, patřící mezi 7 divů Ruska, je dominantní výšinou města, kde za 2. světové války probíhala bitva o Stalingrad. Je zde jeden z největších památníků vybudovaných na počest padlých vojáků ve 2. světové válce v Rusku. Nejdůležitějším místem památníku je socha “Matka vlast volá”, stojící na vrcholu kopce. Nejlépe se sem dostanete pěšky ze zastávky metro-tramvají “Mamajev kurgan”.
Ráno vyrážím na Mamajev kurgan. Údajně je to nejvyšší socha ženy na světě. Je to památník na stalingradskou bitvu. V boji o Stalingrad zde byla kóta 102 a byl to hlavní opěrný bod. Z Diamant báze oddychu Volga jsem vyrazil maršrutkou č. 174 do Stalingradu a pak pokračoval metro-tramvají do stanice Mamajev kurgan. Mimochodem Mamajev kurgan je i železniční zastávka. Velice ochotná slečna průvodčí (mimochodem, v ten den jsem s ní jel 3x) mi poradila, kde mám vystoupit. I když mohyla byla v rekonstrukci, přístup k ní byl fascinující. Ze zastávky tramvaje se jde po schodech a pak topolovou alejí. Na konci aleje je socha partyzána, vyčnívající z vody. Pak se zase stoupá po schodech až k mohyle. Vedle schodů jsou mozaiky válečných témat. Sám vnitřek památníku je uchvacující. Ze země se zvedá ruka, držící pochodeň s ohněm. U sochy stojí vojenská hlídka o dvou vojácích, kteří se po hodině střídají. V čase mé návštěvy bylo tropické vedro. Vojákům byly utírány propocené tváře.
Úchvatný je vnitřek památníku, ruka držící pochodeň s ohněm. U sochy stojí vojenská hlídka o dvou vojácích, kteří se po hodině střídají.
Mamajev kurgan – střídání stráží
Po stranách památníků jsou tabule se jmény padlých. Vyplatí se také vidět střídání stráží. Uchvacující je pochodování vojáků. V prostoru památníku je i chrám.
Od památníků jsem putoval tramvají k muzeu stalingradské bitvy. V tramvaji byla opět ta samá průvodčí, se kterou jsem ráno jel k Mamajev kurganu. Muzeum je blízko centra. Vedle muzea je vojenská technika, vlak a ruina domu, která ukazuje, jak vypadal Stalingrad v době bojů. Muzeum je bohaté na exponáty. Jsou zde vojenské mapy, modely bitev, vyznamenání, uniformy, zbraně, tisk, panoramatické malby, zobrazující bitvy a pod. Muzeum je na břehu řeky Volhy. Když je skupina lidí, vyplatí se vzít průvodce. Přišel jsem na to, když jsem poslouchal průvodkyni, doprovázející německou skupinu. Pak jsem jel tramvají do centra města a div se světě, opět s tou samou a nesmírně milou a krásnou slečnou průvodčí.
Středa 21. 8. 2019
Ráno jsem jel metro-tramvají k traktorovému závodu, ve kterém se za války vyráběly tanky. Tento závod se nachází na konečné stanice metro-tramvaje. V okolí závodu je v současnosti sídliště. Zde jsem koupil velice chutné a levné pirožky a čebureky. Po perfekní snídani jsem se projel metro-tramvají po celé její trase. Seděl jsem na sedadle na pravé straně těsně za řidičem, takže jsem viděl na celou trasu metro-tramvaje. Centrem města až na další konečnou stanici jménem Jeľšanka jede tramvaj pod zemí. Pořád zde jezdí už dosluhující tramvaje T-3 z ČKD Praha, které postupně nahrazují moderní tramvaje ruské výroby. Na zpáteční cestě jsem vystoupil na stanici Komsomoľskaja, kde jsem si koupil výborné pečivo. I přes velké vedro jsem čas věnoval procházce. Najednou mě někdo zdraví “helóóóu”. Sympatický pár se mě ptá, co zobrazuje příslušná socha. Odpověděl jsem anglicky, že nevím a že jsem turista z Prahy. Na tvářích cizinců jsem vyvolal krásný úsměv. Hned mi ukazovali na chytrém mobilu fotografie Prahy. Na moji otázku „Where are you from?“ odpověděli, že z Íránu. Dovolenou tráví v Rusku. Půjčili si zde auto a jezdí s ním po Rusku. Musím říci, že íranská slečna bez hábitu byla nesmírně krásná. Vlasy měla odbarvené na blond a ústa namalovaná červenou rtěnkou. Řekl jsem jim, že jsem měsíc putoval Íránem v roce 2009. Řekl jsem jim také pár perských slov (ćand – e. mosaferhane kodžast a salam alejku). Nestačili se divit. Rozešli jsme se s přáním všeho dobrého.
Po tomto setkání jsem ve 40 stupních horka putoval podél řeky Volgy dále k osobnímu přístavu, kde stály výletní lodě, které pluly po Volze delší dobu. U jedné lodi vidím pána a ženu jak velice citlivě zpívají krásné ruské písně krásné slečně na lodi. Paluba na lodi se zaplnila cestujícími. Když loď odplouvala, za doprovodu písně “Gde ptíci nepajut, dereva nerastut…”, mladý pán ještě krásné ženě na lodi mával. Tak toto byla pro mě zážitková bomba. Večer jsem se vykoupal ve Volze.
Volgograd byl nejlevnějším městem.
Metro-tramvaj T-3 z ČKD Praha ve stanici Komsomolskaja
Čtvrtek 22. 8. 2019
Dopoledne balím stan a připravují se na cestu nočním vlakem do Moskvy. Při balení stanu se mojí nešikovností zlomila opěrná tyč konstrukce stanu. Bez této tyče by byl stan nepoužitelný. Strážce objektu mi ji opravil. Ruksak jsem si dal do úschovny na nádraží a poslední chvilky ve Stalingradu jsem využil k návštěvě oblíbené restaurace “stolovaja”, kam sem chodil na oběd. Prošel jsem se po centru a rozloučil se s nejdelší evropskou řekou – Volgou. Čeká mě cesta vlakem ve vagónu platzkarta do Moskvy. Ve vagónu, ve kterém je snad 50 stupňu Celsia ze všech teče pot. Tuto teplotu mohu přirovnat k návštěvě Bandarabasu v Íránu u Perského zálivu. K večeru v 18:15 hodin zahouká dieselová lokomotiva (rusky “teplovoz”) a náš vlak se vydává směr Moskva. V kóji jsou se mnou dvě ženy a jeden kluk.
pokračování
