Globalizace přináší novou moc, jež převažuje nad státem

Česká ekonomika je oblíbené krmítko
různých ptáčků
Václav Makrlík
9.2.2020  ČeskáPozice
Česko připomíná děravý hrnec, z něhož unikají peníze i ve formě dividend, přičemž české vlády se při sestavování státního rozpočtu handrkují o každý milion. Pokud by ekonomové chtěli současný únik peněz z Česka omezit, nebudou to mít lehké. Moderní globální ekonomika je totiž na volném pohybu kapitálu založená. Píše Václav Makrlík.


Z České republiky odchází ročně na dividendách zhruba 300 miliard korun. O daních, které firmy zahraničních vlastníků v ČR platí v sídle mateřských společností ve vyspělých západních zemích, nemluvě. Média sice občas zmíní převody zisku, respektive přidané hodnoty, do daňových rájů v některých západních zemích či na ostrovech v Karibiku, ale to je vše. Česko připomíná děravý hrnec, ze kterého unikají peníze z práce českých rukou a hlav, přičemž naše vlády se při sestavování státního rozpočtu handrkují o každý milion.

Problém vznikl v minulosti. Se zánikem kolonialismu po druhé světové válce bylo třeba vymyslet, jak udržet vliv ve třetím světě – v bývalých koloniích vyspělých západních zemí. Stoupenci vídeňské a následně chicagské ekonomické školy navrhli, aby stát nezasahoval do podnikání, ani neinvestoval do výroby, jen vytvářel podmínky pro podnikání. Investice ať zajistí soukromí globální podnikatelé, finanční instituce – banky, pojišťovny, investiční fondy, velké firmy – z ekonomicky vyspělých zemí. Nikoli však zadarmo, proto vznikly smlouvy, které je mezinárodně legalizovaly.

Diktování podmínek

Mezinárodní dohoda o investicích, 500stránkový manifest globálního kapitalismu, vznikla v devadesátých letech 20. století na základě Uruguajského kola Všeobecné dohody o clech a obchodech (GATT), vedla k založení Světové obchodní organizace (WTO) a dle některých

politických ekonomů dala všanc národní ekonomiky globálnímu kapitalismu. Tím se tato dohoda dostala do rozporu s Chartou OSN o hospodářských právech a povinnostech, dle níž každý národ má právo upravovat zákony zahraniční investice a dohlížet na ně.

Bilaterální smlouvy podřízené mezinárodní arbitráži tvoří základ legislativy na ochranu zahraničních investic. Česko je má se zeměmi potenciálních investorů od devadesátých let 20. století a obsahují i závazek odstranit technické a administrativní překážky pro investice – vytvořit mechanismy pro zahraniční investory, především jim poskytnout, respektive jejich investicím, právní ochranu vlastnických práv a transferu výnosů včetně dalších aktiv z těchto investic do zahraničí. Evropská unie pak má od svých členských států pravomoc vytvářet právní normy.

Bilaterální smlouvy kryjí celou oblast zahraničních investic. Jsou sice bilaterální, ale prospěch z nich mají především zahraniční investoři. Při privatizaci státních podniků vybudovaných za totality byly kapitálové možnosti jejích českých účastníků omezené. Zahraniční investoři si proto diktovali podmínky a česká vláda je musela přijmout, pokud chtěla zachovat zaměstnanost, a tím sociální smír, neboť podle zmíněných ekonomických škol v ostatních kapitalistických zemích víceméně legalizovaných neměl stát vlastnit žádné produkční kapacity.

V lepším případě začaly české ruce a hlavy ve firmách zprivatizovaných zahraničním kapitálem pracovat pro nové vlastníky takzvaně v režii, tedy za mzdu, přičemž zisky, podstatná část přidané hodnot, odcházely a odcházejí ve formách dividend a daní do zahraničí. V horším případě byl podnik zlikvidován, čímž se zahraniční firmy zbavily konkurence. V honbě za co nejvíce investory přistupovali vlády a státní úředníci k zahraničním investorům s maximální, až ponižující servilitou.


Vývoz kapitálu bez rizik

Agentura CzechInvest vznikla, aby pomáhala zahraničním investorům, kteří privatizovali především atraktivní či potenciálně atraktivní státní podniky, typicky pivovary, například Plzeňský a jeho Pilsen Urquell. Budějovický Budvar zůstal ve vlastnictví státu a přináší do státního rozpočtu ročně miliony. Pokud chtěl zahraniční investor vybudovat nový podnik, obdržel bezplatně pozemky, často s infrastrukturou, a několikaleté daňové prázdniny.

Stát je kvůli omezenému vlastnictví produkčních kapacit do značné míry vydán na milost a nemilost nadnárodnímu kapitálu. Investor může kdykoliv ukončit činnost bez jakýchkoliv následků – o propuštěné zaměstnance se postará stát a díky odborům obdrží odstupné. Vývoz kapitálu funguje v podstatě bez rizik. Pokud totiž strany schválily smlouvu o ochraně investic, nemůže ji žádná jednostranně odvolat. Globalizace tedy přináší novou moc, jež převažuje nad státem. Kdo ovládá ekonomiku země, ovládá i její vnitřní a zahraniční politiku.

V případě globálního vývozu kapitálu Mezinárodní organizace práce zveřejnila, že světovou ekonomiku ovládá asi 500 nadnárodních společností s tisíci dceřinými firmami. Tyto společnosti produkují polovinu všeho zboží, které se na světových trzích prodá, a jejich vlastníci drží akcie významných finančních institucí a podniků ve 14 průmyslově vyspělých zemích – jejich majetek je odhadován na zhruba 3,5 bilionu dolarů a investiční kapitál činí asi 60 miliard dolarů.

„A teď si vás koupím všechny,“ říká herec Bolek Polívka, představující ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág prosťáčka, který přišel k obrovským penězům. Důsledky této finanční moci pro vlády jsou nedozírné, přiznala Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD). Kontrolovat zahraniční investory v zemi je obtížnější než dohlížet na dovoz.


Nárůst zadlužení

Se zahraničními investory souvisí i zadlužení země. Půjčky od finančních institucí vlastněných zahraničními vlastníky jsou jen jinou formou vývozu kapitálu a úroky z nich jednou z vážných zátěží státního rozpočtu. Půjčují si však všechny vlády, aby alespoň částečně splnily své volební programy, a udržely se u moci. Kdo dnes dokáže říct občanům, kam až zadlužení poroste? Jednou však půjčky
budou muset být splaceny. Kdo ví, co bude následovat?

Zahraniční dluh ČR činí zhruba 4,4 bilionu korun a až na výjimky každoročně roste. Úroky z něj jsou zhruba 9,34 miliardy korun. Vůči zahraničním investorům státy nic nezmohou, neboť nemají prostředky ani znalosti je zvládnout. Musejí je však kvůli udržení sociálního smíru a zákazu vlastnit výrobní kapacity respektovat, což ohrožuje suverenitu států a demokracii. Konflikt státu a investorů se u nás například vede ohledně daně na tržby z fotovoltaiky.

Fotovoltaické elektrárny byly na rozdíl od tepelných, vodních či atomových vybudovány s minimálními náklady, ale přinášejí investorům obrovský zisk. Smlouvy byly podepsány pod tlakem EU prosazující čisté, bezpečné a obnovitelné zdroje energie a pro český stát a jeho občany jsou mimořádně nevýhodné. V případě ochrany investic existuje možnost, jak od smlouvy odstoupit, dokonce zahraniční investici vyvlastnit – veřejný zájem –, ale stát musí investorovi zaplatit za zmařenou investici náhradu, a tudíž pečlivě zvážit, zda se mu takový krok vyplatí.


Zavádějící ukazatel

V roce 2018 byl podíl zhruba 300 miliard korun odvedených dividend na hrubém domácím produktu (HDP) 5310 miliard 5,65 procenta. Vyspělé ekonomiky, v nichž investoři sídlí, vykazují dividendy ve svém HDP a čeští ekonomové v jejich službách tvrdí, že Češi nevytvářejí dostatečnou přidanou hodnotu, dokonce se objevují narážky, že pracují méně intenzivně.

Česko není jediná země, z níž odcházejí dividendy do vyspělých západních ekonomik, přičemž z Polska, Maďarska, Slovenska a zemí východní Evropy bývají vyšší. Celkově zvyšují HDP vyspělých ekonomik, takže ukazatel HDP na hlavu je zavádějící – blahobyt těchto zemí vytváří zahraniční pracovní síla.

Výdaje a příjmy státního rozpočtu se v uplynulých dvou letech pohybovaly mezi 1400 až 1500 miliardami korun. Odvedené dividendy tedy představují zhruba 20 až 21 procent výdajů, respektive příjmů státního rozpočtu, o něž je ochuzen. K tomu je třeba přičíst úroky ze zahraničního dluhu placené přímo ze státního rozpočtu.

O vynikající práci českých rukou a hlav svědčí, že ČR předstihla v HDP na hlavu Řecko, Portugalsko, Španělsko, o zemích Visegrádu Maďarsku, Polsku a Slovensku nemluvě, a dotahuje se na Itálii. Průměr EU je 43 561 dolarů na hlavu, Česko má 39 741, Španělsko 39 711, Německo však 53 749 a Rakousko dokonce 55 513 dolarů na hlavu.


Nesmyslná privatizace

Některé zahraniční investice jsou důsledkem zpackané, možná až zločinné privatizace státního majetku. Kdyby se neprivatizovaly některé podniky, mohlo se předejít řadě skandálů – privatizace výroby lihovin přinesla mrtvé, privatizace dovozu pohonných hmot a topných olejů milionové daňové úniky. Bylo nesmyslné privatizovat pivovary, přírodní zdroje, jako je voda, tabákový průmysl, vždy státní monopol, a herní společnosti, například Sazku. Nevyžadují totiž intenzivní
marketing svých produktů, které se prodávají takříkajíc samy a výnosy z nich jsou enormní.

Podniky, které vyrábějí na českém území, využívají jeho infrastrukturu, případně vypouštějí exhalace a další znečisťující produkty z výroby, musejí vést své účty v českých bankách (některá měla zůstat státu) a platit daně v Česku. Pokud by radikální ekonomové chtěli současný únik peněz, tedy české práce, z Česka omezit, nebudou to mít lehké. Moderní globální ekonomika je totiž na volném pohybu kapitálu založená.