Přemysl Votava
25. 2. 2020 ČNL
V únoru jsme si připomenuli americký nálet na Prahu. Prý to byl omyl, bomby místo Prahy byly určeny na Drážďany… Po tomto omylu zůstalo přes 700 mrtvých a přes 1000 zraněných. Tento nálet byl jen drobným „bebíčkem“ pro Prahu. To horší mělo přijít…
Na Vánoce 2015 americký „Národní bezpečnostní archiv“ odtajnil přesný seznam míst, která se měla stát terčem nukleárního útoku. Ta zpráva byla precizní, 800 stran. Pán Bůh s námi! Na seznamu je celá řada českých měst, vedle Prahy a okolí s 69 cíli to byly cíle jako Beroun, Kralupy, Králův Dvůr, Kladno, Štěchovice, ale i Čáslav, Pardubice, České Budějovice, Žatec. Moskva měla 179 cílů jaderného útoku, další cíle měla i Varšava, Berlín, Peking… Praha měla těchto cílů „jen“ 69. Asi proto, aby nás to tolik nebolelo. I ty bomby byly prý slabší než ty na Moskvu, přesto byly silnější než ta na Hirošimu. Hned jsem se zaradoval z toho, že byly slabší, že nás šetřili….
Byly to zlaté časy, kdy jsme Ameriku obdivovali. Naši předkové ji před staletími budovali. Amerika stála i u našeho zrodu v roce 1918. Také v pozdějších dobách jsme tleskali všemu americkému… Tetelili jsme se blahem za každé mediální pohlazení, či za drobný dárek.
Dnes jsme vystřízlivěli, mnozí budou sice stále mávat, ale pochybnosti i u nich narůstají. Ta zpráva před Vánocemi byla jak rána z čistého nebe. Nastaly rozpaky u vrchnosti, co budeme dělat? Řešení se nakonec ale našlo : „Budeme dělat, že nic nepřišlo.“
Po rozpuštění Varšavské smlouvy měl nastat celosvětový mír. Sen mnohých generací. Těšili jsme se jak tanky budou roztaveny, rakety i letadla s nukleárními hlavicemi skončí na velkém „šroťáku“. Nukleární zbraně budou demontovány. Ty obrovské nadnárodní zbrojařské firmy místo zbraní začnou vyrábět lokomotivy, traktory, tramvaje, obchodní lodě… Vojáci budou v rozvojových zemích pomáhat v boji s chudobou, nemocemi, hladem i s přírodními živly. Za ty ušetřené stamiliardy vyrostou ve třetím světě nemocnice, školy, byty, univerzity…. Bývalé koloniální mocnosti investují do kolonií to, co si po staletí od nich odvážely. Nebude se již opakovat Vietnam, Laos, Kuba, Granada…
Ten sen se nenaplnil. Místo ratolesti míru Američané zamávali moderním pojetím války v Afghánistánu, Libyi, Iráku, Sýrii, ale dokonce i v Evropě v Jugoslávii. Rakety a bomby padaly sem i tam. Miliony mrtvých, vypálené vesnice, zničená města. Ještě před desetiletími stabilizované země se rozpadly. Kvetoucí země jsou dnes hromadami sutin. Miliony obyvatel uprchlo před nálety, miliony se daly na pochod do Evropy. To prvotní jásání se změnilo v rozpaky a otázku „kam s nimi“.
To polistopadové jásání z nás vyprchalo. Asi jsme byli snílkové, možná naivní prosťáčci. Těšili jsme se na rozzářené výlohy, na exotické destinace u moře. Než jsme se vrátili z té „exotiky“ do reality, už nám po dálnicích supěly směrem na východ americké obrněné kolony, rakety NATO jsou již v Pobaltí, jen kousíček od Petrohradu. Stačí zmáčknout.
„Pán Bůh s námi“. Přesto věřím, že svět už není takový, jaký by si Amerika přála.
