Leo K.
19. 2: 2020 KosaZostra
Rusofóbní komentátor Práva se ve svém pravidelném sloupku, s názvem Pod černou vlajkou puberťáctví, ostře obul do Tomáše Tožičky. Rozčílila ho totiž věta „Kapitalismus a pravicová politika jsou prostě zločiny proti lidskosti. Ještě že se můžou vymlouvat na Stalina, který byl ovšem proti nim jen masový vrah amatér.“
„Můžeme tu mít režim, který si vybudujeme, zajistí nám důstojnost, bude humanistický, zajistí rozvoj a nebude ničit planetu.“
Je to pěkná představa, tak jsem se začetl do tajmlajny pirátského kandidáta na Twitteru. Dozvěděl jsem se, že demokracii jsme nedostali od kapitalistického ani žádného jiného establishmentu a že ji vybojovali pracující. Že kdyby demokratické volby měly něco změnit, tak je kapitalisté prostě zruší.
Že před třiceti lety jeden průser skončil a druhý začal. Že čeští komouši lezou do zadku kapitalistům i Číňanům. A že lidé s centristickými názory, tedy ti, kteří nejsou vyhroceně nalevo ani vyhroceně napravo, jsou ohrožením demokracie, pokud jsou aktivní ve veřejném životě. (Vlastní komentář začíná teprve v dalším odstavci – pozn. Leo K)
Každý může svobodně hlásat své názory. Tedy za kapitalismu. Za reálného socialismu vybudovaného pracujícími, když se konečně zbavili těch centristů, to neplatilo. Kapitalismus dokáže být bezesporu taky pěkná svině. Je, stejně jako reálný socialismus, dílem lidských bytostí a ty nebývají dokonalé ani takové být většinou nechtějí. Rozdíl je ale podstatný: reálný socialismus svobodu a iniciativu jednotlivce potlačuje, kapitalismus na ní staví.
Mnoho spoluobčanů žije s pocitem, že za zlo ve světě může někdo konkrétní nebo něco konkrétního. Jedni jsou přesvědčeni, že je to soused s větším fárem, druzí viní chemtrails a ilumináty, třetí Kalouska a Sorose, a kandidát Tožička vidí bubáka v kapitalismu. Nestálo by to za řeč, kdyby ho nevzala pod křídla strana, která aspiruje na řízení země…
Článek pokračuje ještě celým jedním odstavcem. Kdo má zájem, tak si ho z odkazu přečte, ale já chci poukázat na to, proč je tenhle dandyovský článek (tajmlajna, pěkná svině, fáro atd.) čistokrevnou a sprostou manipulací. Pominu zjevné bláboly
… každý může svobodně hlásat své názory. Tedy za kapitalismu…
Ale pro jistotu ještě i odpovím proč jde i v tomto případě o blábol. Kapitalismus je totiž ekonomický systém a ten mohou mít i autoritativně řízené země – například Čína. Svobodně může každý jedinec hlásat své názory v demokracii – bez ohledu jaký ekonomický systém ta demokracie používá. A když tam ty názory nebude moci hlásat – tak nejde o demokracii, zatímco kapitalismu je to úplně jedno. V tomhle populistickém „zamyšlení na pět řádků,“ se autor s vysvětlením nepáře, ale problém, PROČ Tožička nemá podle jeho mínění pravdu, nevysvětlí nýbrž setře z jedné vody na čisto.
Říci, že kapitalismus staví na svobodě a iniciativě je jenom půl pravdy. Když jsem napsal tuhle větu, hned mě napadl text písně Voskovce a Wericha Půl párku. Když si dáte v hospodě jenom půl párku, nemáte nárok na chléb jako kuvert. Podobně, když se spokojíte s poloviční informací, zcela ztrácíte možnost nezávislého názoru, což je nejčastější chyba občanů, kteří se spokojí s informací z jednoho zdroje. Ať je jakýkoliv.
„Přísahám při svém životě a lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani žádat, aby on žil pro mne,“
zní proslulá přísaha Johna Galta v bibli samolibosti Atlas Shrugged (Atlantova vzpoura) Ayn Randové. Povýšená sebeláska a změna každého myslitelného statku v druh zboží („protože o peníze jde až v první řadě“), to je filosofie kapitalismu. Jenom kapitalistická novořeč silným slovům pýcha a nadutost říká sebevědomí a sobectví nazývá potřebami a touhami.
Aktuální nedůvěra k jeho bezcitné formě je pak pro PR mágy jenom výzvou k volání po návratu „ke skutečně svobodné společnosti,“ k laissez-faire kapitalismu.
„Jenom státní regulace mohou za nedostupné bydlení, za nouzi neúplných rodin, za téměř 10% exekučně stíhaných, et cetera, et cetera.“
Jenže i tohle tvrzení je manipulací. Je totiž taková společnost skutečně svobodná? Anebo ještě srozumitelněji: „Může opravdu každý člen této společnosti deklarovanou svobodu využívat?“
Vzpomeneme-li švýcarskou ústavu: …gewiss, dass frei nur ist, wer seine Freiheit gebraucht, und dass die Stärke des Volkes sich misst am Wohl der Schwachen, (je jisté, že jen ten je svobodný, kdo své svobody využívá, a že síla národa je měřena blahobytem chudých) jsme okamžitě ohlušeni tvrzením, že tu svobodu „po právu“ mají ti, jež jsou schopni ji využívat ale také zároveň slyšíme námitku, že jsou to ti, jež jsou „všeho schopni.“
„Mnoho morálky si člověk nemůže dovolit, jinak bude smeten nemilosrdnou silou kapitalismu. Přežít mohou pouze ti, co jsou ochotni podvádět,“ nechal se slyšet nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Shiller. „Kapitalismus podporuje podvody, pokud ho neregulujeme. Politická regulace je jediným řešením problému,“ řekl ekonom, na kterého jsou nyní rozzlobení jeho pravicoví kolegové. Shiller si ale trvá na svém. S pravdou se podle něj peníze vydělat nedají.
Trhem jako prostorem, kde hledáme svoje pracovní uplatnění, je dána ochota lidí prodávat sebe sama jako zboží, konkrétněji jako pracovní sílu na trhu pracovních příležitostí. Trh sám je založen na konkurenci, i když krajně nedokonalé.
Tento jeho základní princip nás nutí vnímat druhého jako konkurenta, nikoliv jako přítele a spolupracovníka.
Chceme-li získat a udržet si práci, a to prakticky všichni chceme, pak se musíme chovat právě takto. Čím více jsme přesvědčeni, že kapitalismus nemá alternativu, tím více jsme ochotni akceptovat jeho základní princip konkurence mezi lidmi a hlavní cílovou hodnotu – maximalizaci osobního prospěchu. Avšak kapitalismus není založen na konkurenci sobě si rovných jedinců, ale na velmi nerovném vztahu vlastníků výrobních prostředků, nadnárodních investičních fondů apod. na straně jedné, a většinového, privilegiem velkého majetku nevybaveného uchazeče o práci na straně druhé.
Výraz „liberální demokracie,“ píše Alexandr Tomský,
vzdává čest starému pojetí řádu, v němž vládne lid, ale ve skutečnosti přívlastek liberální označuje režim, v němž lid nevládne a je zapotřebí jej uspokojovat hmotnými výhodami a demokracii nenápadně omezovat. Autor nazývá republiku „res idiotica“, čili potřebou nabízet plebsu klasické „chléb a hry“. Degradovaná forma občanství přináší kakofonii názorů, má upřednostnit soukromé požitky před zájmem o věci veřejné, potlačit občanského ducha a zamezit hledání společného dobra. Liberální projekt na vrcholu své moci se hroutí, začíná být zřetelné, jakou frustraci individualizace společnosti způsobila. Sevřeni v náručí revoluční ideologie, ve věku centrálně budovaného individualismu, nevíme kudy kam.
A tak vedle konkurence, jako historicky relativně nového fenoménu a zdroje nových aktivistických morálních hodnot, zde existuje princip hierarchie, který má společný kapitalismus s feudalismem. I když se konkrétní forma a míra hierarchického principu mění, podstata zůstává stejná:
podřízení, ovládání většiny malou privilegovanou menšinou.
Jak při samotném ucházení se o zaměstnání, tak i při jeho každodenním výkonu, jsme podrobeni moci toho, kdo stojí nad námi a svými existenčními potřebami jsme nuceni se podrobovat jeho příkazům. Z každodenního jednání tak vzniká zvyk,
morální vlastnosti lidí žijících v kapitalismu.
Kapitalismus, který nutí lidi ke vzájemné konkurenci při ucházení se o místo, který je nutí pokračovat v tomto boji i po získání místa a který je současně nutí podřizovat se moci a jim osobně cizím cílům vlastníků firmy, tímto velmi podstatně narušuje nezbytnou a žádoucí solidaritu mezi lidmi. Hierarchická podstata systému, společně s konkurencí, formuje v procesu každodenního jednání tvořícího svou dlouhodobostí zvyk charakterovou strukturu lidí, pevnou součást vlastní osobnosti jemu, tj. kapitalismu podřízených lidí.
Touto částí je pokrytectví, předstírání,
jako norma vyžadující skrýt v podstatě nepřátelské vzájemné vztahy v procesu nutné spolupráce uvnitř firmy. Ze samé této hierarchické podstaty soukromého vlastnictví plyne také přesvědčení o přirozené nerovnosti mezi lidmi. Jiným aspektem této charakterové struktury je rozšířená iluze o soběstačnosti individua, jeho síle a nadřazenosti nad všemi ostatními či naopak beznadějné inferioritě. A co více, konkurence je forma boje, uplatnění jistého druhu síly. Vítěz řeší konkurenční problém tím, že porazí konkurenta, osvědčí větší „sílu“ k sebeprosazení se na trhu než on. Nositel této charakterové struktury tedy bude mít sklon řešit konflikty silou, násilím, což ani zdaleka neznamená vždy přímé použití síly fyzické.
Dalším aspektem tohoto konkurencí zesilovaného individualismu je osamělost.
Ta je dána nejen konkurenčním vztahem mezi individui, ale opět již samotnou hierarchickou podstatou tohoto systému. Je zajímavé, že i zde můžeme využít Aristotelovy analýzy, a to konkrétně jeho pojmu přátelství a podmínek jeho možnosti. Podle něj vzniká přátelství tam, kde mají lidé něco společného.
„V tyranidách … jest přátelství i práva poskrovnu, nejvíce jest jich ještě v demokraciích; neboť tam, kde jsou lidé rovni, mají mnoho společného.“
Kapitalismus je proto svou hierarchickou podstatou, nerovností mezi lidmi uvnitř kapitalistické firmy, nepřátelský vůči přátelství, a tato jeho vlastnost je ještě zesilována konkurencí. Tím vším rozděluje lidi, rozbíjí jejich společenství a staví je proti sobě v nepřátelském boji o osobní úspěch. Naštěstí však není aktuální společenský systém jediným zdrojem hodnot.
Jestliže si přejeme humanizaci společnosti, převládnutí vztahů vzájemné pomoci a přátelství, pak musí být především naším cílem odstranění všech vztahů, v nichž je člověk poníženou, ujařmenou, opuštěnou a opovrženou bytostí.
Bez této podstatné změny není možné dosáhnout zlepšení vztahů mezi lidmi. V této části jsem použil myšlenky a slova zesnulého Milana Valacha, protože výstižněji bych to sám neuměl. A jaký je poslední vývoj v postoji hanobeného Tožičky?
Piráti si ho vybrali do doplňovacích senátních voleb za zesnulého Jaroslava Kuberu. Tožička to komentoval slovy: „Myslím, že Piráti tím prokázali, že mají odvahu.“ To se ovšem nelíbilo plzeňskému Petrovi Viletovi, který předložil návrh na zrušení Tožičkovy nominace a protože získal dostatečnou podporu bude o něm rozhodovat celorepublikové fórum, do něhož se mohou zapojit všichni členové. Ve svém odůvodnění mimořádného přezkumu uvedl, že má z Tožičkovy nominace obavy.
„Dlouho jsem váhal, ale stále přibývá dalších výroků Tomáše Tožičky, které mi vadí a které mohou poškodit naši dlouhodobou snahu oprostit se od nálepky komunistů v černém.“ napsal Vileta.
Zkrátka být levicový je cosi jako Černá známka z dobrodružného románu Roberta Louise Stevensona Poklad na ostrově. Jak je vidět, Piráti zase tak odvážní nejsou. A tak se na závěr musím vrátit k textu Tomáše Tožičky, který byl tak pohrdavě komentován Alexandrem Mitrofanovem:
„Musíme nastavit demokratická pravidla tak, abychom všichni společně mohli hledat systém, který nám bude vyhovovat. Ne tak, aby jen pár lidí rozhodovalo o tom, kudy se svět bude vyvíjet. […] Za poslední dekádu v Evropské unii zemřelo několik desítek tisíc lidí hlady či zimou a to mi přijde ve 21. století s prostředky, které máme, úplně absurdní.“
Vám, kteří odsuzujete Tožičku, to přijde normální?
