Čestmír Kubát
28. 4. 2020
Vycházím ze včerejších zpráv www.irozhlas.cz a přidávám k nim svá vysvětlení. Zpráva podle deníku iROZHLAS (ZDE) a dezinformace ministra Petříčka:
Podle Petříčka je důležité, aby Česko dodržovalo závazky plynoucí ze smlouvy s Ruskem z roku 1993. V ní se podle Petříčka nehovoří o tom, kde by socha měla být umístěna, ale vyplývá z ní, že by Česko mělo zajistit důstojné zacházení a chránit památníky před poškozením.
– S první větou souhlasím, ale je hned popřena ve větě druhé, protože nejde o sochu, ale o pomník, jehož je socha součástí jako věci v právním smyslu. Pomník se jako celek nepřemisťuje, ale odstraněním sochy znehodnocuje, protože ta je integrální součástí uměleckého záměru pomníku jako celku. Bez sochy to už žádný pomník není, leda tak nový pomník vandalství představitelů Městské části Praha 6 a urážky těch, kteří položili životy za naše osvobození a jejich velitele. Vandalům se pro jejich vandalství pomníky nestaví a osvoboditelé se neurážejí.
„Pokud by jednou z cest, jak těmto závazkům dostát, bylo jednání s Ruskou federací o přemístění sochy na její území, jsme tomu otevřeni. Bude to i otázka jednání s partnery, představiteli samosprávy a kolegy ve vládě,“ řekl Petříček deníku.
– Jde o úskočnou nabídku vedoucí do slepé uličky, jakoby demonstrující dobrou vůli ministra Petříčka. Činný měl být před sejmutím sochy, nyní vytváří prostor, aby jednání skončilo třeba na odmítavém postoji byť jediného z autorů pomníku a sochy či jejich potomků (o jednání s nimi není nic známo), hlavního města Prahy (vlastníka) nebo Městské části Praha 6 (správce), navíc za situace, kdy její představitelé už mají být trestně stíháni a kdy starostovi Kolářovi hrozí vazba. To vše za situace, kdy Rusko čeká na poctivé vyřešení českou stranou způsobené hanebnosti do začátku oslav konce války.
Ministerstvo zahraničí je připraveno jednání vést, a protože Rusko neoslovilo ministerstvo zahraničí, ale ministerstvo obrany, je v kontaktu s ministrem obrany Lubomírem Metnarem (za ANO).
– Zjevná dezinformace a obstrukce. Za Rusko sice začal jednat ruský ministr obrany Sergej Šojgu a poslal českému kolegovi Lubomíru Metnarovi dopis, ale již podle první informace o jeho iniciativě (parlamentnilisty.cz, 9.4.) naznačil tiskový mluvčí ministerstva obrany, že věc je jasná. Ruský ministr obrany Šojgu neposlal dopis na správnou instituci. “Ta socha není naše, a proto nebudeme schopni vyjít ruské straně vstříc. Nemůžeme vydat to, co není naše. Nejde o válečný hrob a pomník je stále v majetku Prahy 6.” Jenže už nejpozději ve čtvrtek (23.4.) vyzvala mluvčí ministerstva zahraničních věcí Ruska českou stranu k jednání, tedy nikoli prostřednictvím ministerstev obrany, ale ministerstev zahraničních věcí. Je vyloučeno, aby to Petříček nevěděl, ale nevidí si na špičku nosu a je bezcharakterní.
„Česko je země, která plní smlouvy,“ dodal Petříček. Česká diplomacie už dříve uvedla, že odstraněním sochy z náměstí Interbrigády v Praze 6 neporušuje žádnou z česko-ruských smluv.
– V této souvislosti zjevná dezinformace a další urážka ruské ineligence. Podle čl. 17. a 18. Smlouvy o přátelství se obě strany zavázaly rozvíjet spolupráci a spolupůsobit v okruhu věcí, jemuž lze podřadit i tento případ, ale česká strana jednala zcela neurvale a jednostranně a stále v tom pokračuje. V článku 21. Smlouvy přátelství se obě smluvní strany zavazují „na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim“. Takovým pomníkem je pomník maršála Koněva. Česká republika díky zejména starostovi Kolářovi uvedenou smlouvu s Ruskou federací porušila a v osobě ministra Petříčka se trapně vyhýbá tomu, aby to napravila. Přitom se snaží přenést odpovědnost i na smluvního partnera. Petříček věc zatahuje do neřešitelné situace a nutný konec ruské trpělivosti se blíží.
Dále se ve zprávě deníku irozhlas.cz uvádí:
„O porušení bilaterální smlouvy z roku 1993 hovořila opakovaně mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová. Minulý týden ve čtvrtek podle agentury TASS uvedla, že o přemístění sochy Koněva by se nemělo rozhodovat jednostranně a vybídla českou stranu k jednáním.
Socha maršála Koněva, která dříve stála v pražské Bubenči, je nyní uložena v depozitáři v Měšicích v Praze-východ. Socha se má následně přesunout do Muzea paměti 20. století, jehož vybudování chystá hlavní město. Socha bude muzeu zapůjčena zdarma a dál zůstane majetkem Prahy 6, uvedl dříve mluvčí Prahy 6.“
– Chápu to tak, že pro určité sochy se dlouhodobě připravuje a vytváří jakýsi dehonestující koncentrák. To má být to důstojné zacházení a zajištění péče jejich udržování a přístupu k nim v pojetí Petříčka, protože jsme se prý nezavázali k tomu, kde by socha měla být umístěna. Ona už ale umístěna byla při podpisu Smlouvy jako neoddělitelná součást celého pomníku; podle jejího čl. 17. a 18. změna vyžaduje souhlas druhé strany.
Z uvedeného je zřejmé že působení ministra Petříčka v této věci již nevede ani k částečné nápravě závažného poškození česko-ruských vtahů způsobených zneužitím úřední moci představiteli Městské části Prahy 6, kteří hanebným znehodnocením pomníku Maršála Koněva a tím i porušením „Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci“ zejména napadli duchovní integritu ruské společnosti a státu. Nyní se už věci musí ujmout vláda a prezident republiky. Když ministr zahraničních věcí zklamal, už je to bezprostředně jejich ústavní odpovědnost.
V pátek (24.4) jsem podal ministru zahraničních věcí České republiky Petříčkovi petici proti nezákonnému zásahu do zahraniční politiky státu Radou Městské části Praha 6, která přijala usnesení a na jeho základě byla sejmuta bronzová socha maršála Ivana Stěpanoviče Koněva z pomníku, jehož je socha neodmyslitelnou součástí. Petici jsem podal sám za sebe, nechtěl jsem se zdržovat sestavováním petičního výboru, vyjednáváním obsahu a obstaráváním podpisů, když výročí osvobození bylo za dva týdny. Ostatně, ani jsem příliš nevěřil v naplnění jejího deklarovaného cíle, což jsem v petici přímo napsal. To se záhy potvrdilo. Ministr Petříček je neschopný dostát své ústavní povinnosti. V tomto zjištění a v osvětlení povědomí o tom, kam jednání zastupitelů a úředníků Městské části Prahy 6 směřovalo a jaká byla jeho právní podstata, však petice svůj účel splnila především ve vztahu k právně možná jen na oko bezvědomému Petříčkovi. Přitom aktuální bylo zejména protiruské zaměření útoku, vůči kterému můj výklad směřoval. Poškozena ovšem byla také česká demokratická veřejnost. Útok byl veden proti historickým kořenům české státnosti a z ústavního hlediska bylo porušeno základní právo podle čl. 2 odst. 3 Ústavy na to, aby státní moc sloužila všem občanům a byla uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Namísto toho se radní Prahy 6 chovali k památníku maršála Koněva jako na dobytém území. Ke všemu v některých momentech jako by nazpět, wehrmachtem.
Pro demokratickou veřejnost, dožadující se v podstatě jen dodržování ústavního pořádku, měl starosta Kolář jen urážky a pohrdání. Dnes se prý schovává na neznámém místě s ochrankou a naznačuje, že mu hrozí nebezpečí z ruské strany. Není k tomu důvod. Nejspíše jde o ohrané pokračování protiruského scénáře jako v případě Litviněnka, Skripalových, MH-17 atd. Rusové by tím nic nezískali. Zapadá to však do politiky uměle, systematicky, obecně a dlouhodobě vytvářející lživé vzorce myšlení a připisovaného chování, kam patří např. mýtus o “přirozené agresivitě” Ruska, Usnesení Evropského parlamentu č. 2019/2819, o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy, různé další „paměťové“ projekty a, předpokládám, jako na zavolanou nově vznikající Muzeum paměti 20. století, kde by socha měla být podle naivních představ umístěna. Jestli se má starosta Kolář dnes někoho bát, tak jsou to ti, kteří to všechno organizují a o kterých toho hodně ví. Už ho nepotřebují a jeho napadení a třeba i smrt jsou schopni využít proti Rusku jako další propagandistický argument na utvrzení memu ruské zákeřnosti a agresivity.
