Taras
10. 5. 2020 TarasovaTerasa
V houfu deseti hnědých slepic měli jsme jednu bílou. Pipiny neměly v té době pevné ideové vedení, sežrali jsme jim kohouta, kulhal nebo blbě kecal, nebo co, a tak v hejnu zavládla anarchie, svévole, v konečném efektu i šikana a zločinnost. Jakmile se bílá slípka přiblížila k ostatním, šly po ní jako slepice po flusu. Začala chodit s krvavým hřebínkem, potom i s krkem pod ním rozervaným do živého masa. Byla chudinka taková smutná, když si s velkým odstupem od hejna zakrvácena vyhrabávala svůj chléb vezdejší pernatý.
Snažil jsem se nastolit nějakou politickou rovnováhu a když ty agresorky honily svou oběť, dával jsem skrze létající kamínky zahulit jim, musely zdrhat, ale moji šikanu si nespojily s tou jejich. Blbé slepice.
Skončilo to tak, jak to na tomto světě chodívá: místo abychom potrestali agresorky, ukončili jsme trápení té bílé a byla k nedělnímu obědu. I na pekáči vypadala tak nějak smutně.
Proč tohle píšu, ve všestranně pohnutých dobách? Podobenství. Bílá slepice Rusko se stala předmětem šikany ze strany hnědých a šedivých slepic z hejna zvaného NATO. Není nutné nějak podrobněji rozebírat.
Jenže natoidní kurové narážejí na několik pro ně nepříjemných okolností, které jim šikanu znesnadňují. Bílá slepice je bohatá, ovládá území, ve kterém je možné obrazně i doslova mezi mnoha pšeničnými vyhrabat i zlatá zrna. Má silné, skoro až ocelové pařáty, které by barevným slepicím uštědřila nejeden krvavý šrám. Je to nespravedlivé, takhle nám ztěžovat naši oprávněnou liberálně-demokratickou šikanu.
Některé dost nahnědlé slepice jsou z toho až perplex a v jednom zvlášť čmelíky zamořeném kurníku, v zoufalství bezmoci a spravedlivého hněvu, začaly urážet maminku a babičku bílé slepice, které jim nedávno zachránily život před kunou. Že prej to byla hodná kuna, že nás před ní nikdo nemusel zachraňovat, protože přinášela vyšší kulturní a civilizační úroveň a pouze jí při osvětové výpravě do říše bílých slepic sem tam ujela ruka. To se přihodí ajncvaj, i v lepších rodinách. A že i ty oběti bílých slepic nebyly vlastně oběti, že se bílé uniformované nosnice v podstatě uchlastaly k smrti.
I další vývoj je známý, socha slepice (přezdívané Lóšaď) weg, následoval kufřík, projímadlo, postele.
A jedna z těch našich slepic, už úplně hnědá, což je vhledem k jejímu etnickému původu dost divné, prohlásila, že by si už nikdy od bílé slepice nenechala pokouřit, natož se nechat zachraňovat.
Už nikdy.
