K 10. výročí vzniku Nečasovy vlády se nikdo nehlásí…


Jiří Paroubek
8. 8. 2020  VašeVěc


Je to vcelku pochopitelné. Pravice vždy vsází na velkou schopnost veřejnosti zapomínat na její debakly, tak proč je zbytečně připomínat, že… Debaklem skončila na konci roku 2007 vláda V. Klause a půl roku poté se ve volbách do sněmovny ODS stala po ČSSD druhou nejsilnější stranou.

V roce 2009 v březnu padla po seriálu skandálů vláda M. Topolánka, fatálně oslabená již debaklem v krajských a senátních volbách na podzim roku 2008. Bezprostředním důvodem pro hlasování o nedůvěře této vládě, byla kauza M. Dalíka, přítele a poradce premiéra M. Topolánka, jenž se snažil zabránit odvysílání kompromitující reportáže o bývalém sociálně demokratickém poslanci Wolfovi (t.č. na útěku v Paraguayi), přeběhlému půl roku předtím k vládní koalici.

Proti vládě se v hlasování o nedůvěře kromě soc. dem. a komunistické opozice postavili také čtyři koaliční poslanci, což vedlo k následnému pádu Topolánkovy vlády. Na základě vynucené dohody mezi ČSSD a ODS, vznikla následně úřednická Fischerova vláda, která dokončila vcelku na velmi dobré úrovní české předsednictví EU. Současně vznikla po pádu Topolánkovy vlády dohoda mezi hlavními politickými silami v parlamentu o vzniku Ústavního zákona, jenž byl následně v obou komorách schválen ústavní většinou poslanců a senátorů. Ústavní zákon otevřel cestu k mimořádným volbám do sněmovny v polovině října 2009. Politické strany se připravovaly na politický střet v těchto mimořádných sněmovních volbách a vynakládaly na to už i značné finance v řádech desítek milionů korun. Podle průzkumů veřejného mínění, které byly zveřejňovány na přelomu srpna a září 2009, bylo prakticky jasné, že ve sněmovně, která bude zvolena v mimořádných volbách, vznikne jasná levicová většina. Ústavní soud však svým protiústavním rozhodnutím, které přijal na základě protestu a podání jediného poslance (přeběhlík Melčák), Ústavní zákon zrušil. Tím zrušil také uspořádání mimořádných voleb v říjnu.

Bylo nutné se adaptovat na novou politickou situaci, neboť posunout mimořádné volby např. o dva měsíce do listopadu 2009, byť s použitím jiného zákonného mechanismu, bylo stejně nejistým podnikem, z hlediska dalšího možného zamítavého rozhodnutí Ústavního soudu, že bylo lepší ponechat volební klání až na řádný termín voleb v červnu 2010.

Ještě do konce roku 2009 ovšem vznikly anebo se dobře etablovaly – a zejména byly dobře zafinancovány některými zájmovými skupinami – politické subjekty, které měly za cíl oslabit ve volbách co nejvíce ČSSD. Byly to především Věci veřejné, za nimiž stáli pražští kmotři a jejichž program se v některých bodech blížil programu sociální demokracie. Takže méně informovaný volič mohl dojít k názoru, že je vlastně jedno jestli bude volit tuto stranu anebo sociální demokracii. Zemanova strana, která rovněž kandidovala ve volbách, sice získala jen 4% hlasů, což nezarmoutilo některé její sponzory, ale bylo to nepříjemným vystřízlivěním pro M. Zemana. Nicméně nějaká 2 – 3% také tato strana stáhla od ČSSD.

Třetím subjektem, který stáhl nějaké hlasy sociální demokracii, byl subjekt Jany Bobošíkové.

Celá kampaň proběhla na bázi strašení širokých vrstev občanů, především řeckou krizí a tedy sociální demokracií, která podle pravice by svým programem mohla způsobit katastrofický vývoj veřejných financí. Tato kampaň se prolínala s kampaní proti dinosaurům, což byli pochopitelně lídři levice. Nikoliv ti lidé z pravicových stran, kteří byli v politice už dvacet let (Schwarzenberg, Kalousek, Nečas). Hysterická kampaň proti ČSSD, spojená s fyzickými útoky, vedla ČSSD k rozhodnutí neuskutečnit volební kampaň jako obvykle na náměstích, čímž se ČSSD vzdala své největší komparativní výhody: přímého kontaktu s voliči. Pokud by ovšem ve své kampani na náměstích ČSSD pokračovala, mohlo docházet k četným zraněním, které by byly, co se týče zodpovědnosti, pravicovými médii přičítány sociální demokracii.

Volby do sněmovny počátkem června 2010 sice ČSSD vyhrála s více než 22% hlasů, ale byl to slabší volební výsledek, nežli sama očekávala. ČSSD mohla na základě tohoto volebního výsledku nabídnout koalici a účast v koaliční vládě Věcem veřejným v čele s Bártou a Johnem. Ti – a zejména pražští kmotři stojící za nimi – by jistě akceptovali nabídku např. na šest ministrů v sociálně demokratické vládě. Já jsem ale věděl, že něco takového by ve svých důsledcích zničilo sociální demokracii stejně tak, jako koaliční vláda s VV významným způsobem poničila volební potenciál ODS a zejména TOP 09. Proto (mj.) jsem odešel z pozice předsedy ČSSD.

Nečasova vláda složená ze tří pravicových stran dala od počátku najevo, že náklady recese let 2008 a 2009 zaplatí zaměstnanci a obecně střední vrstvy společnosti. Na boj proti recesi, kterou zdědila po Topolánkově vládě, neměla žádný rozumný plán, uskutečňovala jen politiku rozpočtových škrtů, což snížilo ve svých důsledcích koupěschopnost obyvatelstva a negativně působilo na tvorbu HDP státu. Po recesi z roku 2008 a 2009 tak dokázala Nečasova vláda, především díky konceptu ministra financí Kalouska, přivodit “vlastní“, českou recesi v době, kdy už kolem nás hospodářství jiných zemí běžela. Nečasova vláda byla vládou četných politických sporů, do kterých se pouštěl zejména na veřejnosti premiér Nečas i ministr Kalousek, a to svými častými útoky na představitele vládní strany Věci veřejné. Řada těchto sporů byla přitom zcela zbytečná.

Země nejen, že se nevymanila za Nečasovy vlády z hospodářské recese, ale ona do ní ještě znovu spadla. Po všechny roky, od roku 2009 až do roku 2013 včetně, „vyráběly“ pravicové vlády trojciferné schodky (tedy v řádech set miliard Kč) státního rozpočtu. Není tedy nic snadnějšího než kritizovat dnes neumětelské hospodaření obou pravicových vlád. Vládní činnost za zhruba tři roky Nečasovy vlády provázely různé skandály, skandální i kabaretní výměny jejich ministrů.

A na závěr činnosti této vlády, jako by se naplnilo heslo Petra Voka z Rožmberka: „Finis coronat opus“ (Konec završuje dílo. ). Jednoho červnového dne vpadli do úřadu vlády těžkooděnci elitního útvaru policie a provedli v něm šťáru jako v peleši lotrovské. Současně policie provedla dramatickou razii v budově jedné banky na Václavském náměstí, vypáčila sejfy a zabavila hotovost a zlato v hodnotě desítek milionů korun. V tom čase umístila do vazby pravou ruku tehdejšího premiéra Nečase a jeho současnou manželku Janu. Od té doby, tedy již sedm let, oba dva tráví část svého volného času po soudech.

Dědictví Nečasovy vlády je z morálního hlediska tak ubohé a celá vláda a v ní zastoupené politické strany jsou tak zkompromitované, že si tuto vládu nikdo nechce připomínat. Pravice se z pádu Nečasovy vlády dodnes nemůže vzpamatovat. TOP 09 je na hraně své existence a ODS je na nějakých 12 – 14% volebních preferencí a stagnuje. A jejím hlavním mluvčím se stal kabaretiér z Řeporyjí – starosta Novotný…