Rozpad

Z facebooku:
…už asi nemůžu číst noviny a časopisy. Dnes ráno jsem otevřel tisk a dozvěděl jsem se, že Novotný, který veřejně přeje lidem smrt, je vlastně frajer a má smysl pro humor, v jiném médiu zase v rozhovoru, že režisérka Agnieszka Holland je zklamaná z Čechů, protože mají hystericky negativní postoj k uprchlíkům a je otrávená z Poláků, protože přijímají příliš prorodinné zákony, v dalším článku zase psali, že David Černý je velevážený a hyperkvalitní umělec a dále, že pan Havel bude mít plovoucí lavičku na Vltavě… Co zpráva, to můj pocit, že jsem asi úplně mimo…

Zřejmě autor těch slov není první, kdo tak uvažuje a také není sám. V minulých letech jsme žasli nad kampaněmi typu #metoo, opravou gramatiky podle genderových požadavků, klimatickým inženýrstvím podle Gréty, rozkladem rodiny, dnes ale došlo k tomu, že se tyto excesy považují za hotovou věc, za začátek úplné přeměny světa, jak jej známe.

Snad proto se IVK (Institut Václava Klause – pozn.red.NR) rozhodl prezentovat svůj přístup ke společenské krizi Západu v celé jeho šíři, hloubce a celistvosti, ve sborníku textů Sebedestrukce západu (Václav Klaus a kol, IVK, Praha, 2020), který s obrovskou reklamou vyšel v právě minulých dnech. Součástí té reklamní smrště byli před vydáním a při vydání rozhovory s redaktory mainstreamu, kde každý spoluautor vypustil něco mouder z obsahu sborníku, takže je skoro zbytečné si ho kupovat. Václav Klaus, Ladislav Jakl, Milan Knížák, Petr Hájek, Tomáš Břicháček, Jiří Weigl, Ivo Strejček, Aleš Valenta a Michal Semín se pustili do západní civilizace, do společnosti ve Spojených státech, ale také do Evropské společnosti 21. století, do politických teorií, multikulturalismu a  globálního vládnutí.

Na nás má všechno americké dopad. Jen blázni říkají, že nás ovlivňuje Rusko a Čína. Všechno naše myšlení a uvažování přece ovlivňují Spojené státy americké. Ty nám přinesly kokakolu, džíny, KFC. Z Ruska nic podobného nepřišlo. Což naši rusobijci a čínobijci vůbec nechápou. Všechny módy, všechny tendence, civilizační prvky chování přebíráme z USA. Takže bohužel, tohle přebereme taky…

Co to podle vás udělá s ekonomikou?

To chcete odpověď na moc konkrétní otázku. Povede to k tomu, že bude dále a dále znevažováno učení se, výkon a tak dále. Jestli se ptáte na zítřek nebo další týden, tak se nic nestane, ale ten dlouhodobý dopad bude obrovský.

Václav Klaus se vyjadřuje přesně – zde cituji některé jeho myšlenky v heslech:

Čte-li člověk desítky článků tohoto typu, začíná dospívat k závěru, že dnešní nepokoje v USA nejsou náhodné, že určitě nejsou autentickou reakcí na policejní brutalitu, která zavinila smrt jednoho černocha, ale že jsou dlouhodobě připravovány a organizovány…

Nevadí nám globalizace ve smyslu narůstající internacionalizace lidských aktivit, vadí nám transformace občanských práv v univerzální lidská práva. Vadí nám přeměna globalizace v globalismus. Sám koncept lidských práv, tak samozřejmě přijímaný, v sobě skrývá zásadní útok na politický národ a národní stát, a tím i na svobodu a demokracii, které jsou s nimi nerozlučně spojeny…

Možnost uskutečnění „ideálu“ liberální demokracie vidíme jako „nerevoluční“ cestu k potlačení a omezení občanských svobod a k prosazení se nové, evidentně nedemokratické pokrokářské ideologie, která v posledních desetiletích stále více ovládá západní civilizaci, její mocenská centra a na ně napojený mediální a intelektuální svět. Budeme se muset obejít bez slova liberální, protože dnešní liberálové dělají pravý opak – deliberalizují relativně stále ještě do značné míry liberální společnost Západu. Slovo liberální bylo zneužito…

Rezolutně odmítáme nadvládu příslušníků „human-rights industry.“ Pořád ještě se hlásíme k právům občanským, k právům, které jsou spojeny s občanstvím. A občanství je definičně spojeno s národním státem. Občanství není produktem universalistické ideologie…

V základu destrukce dnešní, stále ještě si rozumějící společnosti a v její přeměně v izolované, oddělené, fragmentované, vzájemně se nerespektující skupiny lidí je přechod od národního k nadnárodnímu. Jsem zděšen, že to lidé nevědí, že nechápou, že právě o tom je celá Evropská unie…

Právě na likvidaci národního státu je založena veškerá „identity policy,“ politika identit, jinak řečeno politika menšin, a z ní vyrůstající konflikty dnešní západní, zejména americké společnosti. Spojené státy jsou v současnosti předvojem, průkopníkem těchto hrozivých změn…

Jde nikoliv o to, aby byla plně respektována a pro diverzitu lidstva za dostačující považována multikulturalita ve světě jako celku. Zdálo by se logické, že ji není třeba chtít všude, v každém sebemenším celku. Ale to je právě to, co noví „identitáři“ chtějí docílit. Pochopili, že touto cestou mohou tyto celky snadno rozbít a že už nic nebude stát v cestě jejich „novému“ planetárnímu lidství…

Nastává zpochybňování konstant našich životů, tradic, zvyklostí i toho, co se skrývá pod slovem hodnoty. Je to náhražka analytického uvažování. Je to „úžasná formulka pro politiky, kteří nemají co podstatného říci.“ Teď už je cílem odmítat jakékoli společenské normy, teď je cílem stavět civilizaci nově, od nuly.

Snad každá myšlenka ukazuje jak skrývajíce své úmysly za hesly o svobodě a lidských právech, usilují tito přívrženci univerzálnosti, politické korektnosti, cenzury internetu atd o pravý opak, tj. o odstranění skutečné demokracie a její nahrazení demokracií liberální, která má ovšem všechny atributy totalitarismu. Vyrůstá nová generace, jež snadno sedá na vějičku nevolených aktivistů kteří v přestrojení za odborníky přetvářejí školní osnovy na indoktrinaci mladé generace multikulturalismem, genderismem, homosexualismem a mnoha jinými -ismy, takže školy produkují zapálené analogy svazáků padesátých let, připravené budovat liberálně demokratický ráj tím horlivěji, čím víc si neuvědomují svou roli užitečných idiotů ve službách…a tady se musím zarazit.

Cui bono? Václav Klaus hovoří o levičácích.

Ve sborníku se dokonce nachází souvětí:

Již citovaný Jan Kohout uvedl v našem červnovém Newsletteru, že je cílem „vytvoření chaosu jako předstupně finální osvícené totality řešící vše.“ Ano, právě o chaos Gramscimu, Cohn-Benditovi, Dutschkemu, Marcusemu, Habermasovi a mnoha dalším vždy šlo. A novým Marcuseům stále jde. Mlčící většina musí říci své rezolutní NE. 

To snad musí zarazit každého. Ostře analyticky vidoucí Václav Klaus najednou vypustí souvětí, ve kterém smíchá Antonia Gramsciho (1891 – 1937) s Rudi Dutschkem (1940 – 1979) a současným filosofem Jürgenem Habermasem, tvůrcem teorie komunikativního jednání (smyslem je jazykové dorozumění se jako základ pro racionalitu a funkční sociální vztahy). To už opravdu nemá daleko k varovným větám bývalé komunistické strany:

Vysoká stranická škola, Ústav politických věd, už dávno před rokem 1968 byly aktivními nositeli mnohých revizionistických koncepcí. Na tomto stavu mají svůj podíl J. Hendrych a V. Koucký, kteří v uplynulém období za tento úsek stranické práce odpovídali. Nejvíc škod tu způsobil V. Slavík a Č. Císař, kteří pravicovému oportunismu otevřeli dokořán dveře. Výrazným otevřeným pokusem k nastolení revizionistické protistranické a protisocialistické platformy byla vystoupení zorganizovaná pravicovou skupinou spisovatelů kolem A. J. Liehma, P. Kohouta, M. Kundery, K. Kosíka, L. Vaculíka a J. Procházky na IV. sjezdu spisovatelů s cílem získat pro ni podporu veřejnosti.

Že směšuje ideologii s filosofií (to by se měl urazit Václav Bělohradský), tomu bych rozuměl, byl totiž také produktem řádu s „vědeckým světovým názorem,“ ale že vypustí souvětí

…Západ svou zkušenost z nacismu (a fašismu) nebyl schopen dostatečně zobecnit. Měl tendenci považovat je za singulární, neopakovatelné jevy. Tak je ostatně dnes a denně v médiích zobrazován Hitler, čímž podstata hitlerismu – jako agresivní levicové ideologie – mizí. Jen za komunismu a komunistickými ideology mohl být hitlerismus vydáván za pravicovost…

To už je příliš. Mám se smát nebo plakat? Ještě jednou:

Agresivní levicová ideologie podporovaná státní, průmyslovou a finanční elitou, (dr. Hjalmar Schacht, Fritz Thyssen, Gustav Krupp, celé vedení IG Farben a další vesměs souzení v Norimberském procesu) – to nejsou ideologické brýle, to jsou klapky na očích!

Občas se mezi lidmi vyskytne názor, že Hitler byl demokraticky zvolen.

Nebyl.

Jednak už nejméně tři, čtyři roky nebyla ve Výmarské republice demokracie a za druhé Hitler byl jmenován na základě politických hrátek tak zvané kamarilly kolem von Hindenburga. Rozhodujícími hráči kamarilly byli: Otto Meissner, Hindenburgův syn Oskar von Hindenburg, Kurt von Schleicher, Franz von Papen a Elard von Oldenburg-Januschau. I tak byl říšským kancléřem koaliční vlády národního sjednocení, ve které nacisté tvořili menšinu. V opakovaných volbách, v listopadu 1932 ztratili nacisté 4,3 % co představovalo ztrátu 34 mandátů.

Ale Hitler chtěl absolutní moc.

Proto musel shořet Říšský sněm, aby se nacisté zmocnili moci. Trvání na názoru, že Výmarská republika byla formálně demokracií je směšné. Parlament se nemohl na ničem dohodnout a vládl president prostřednictvím dekretů. V ulicích se rvaly ozbrojené složky nacistů, komunistů a sociálních demokratů. Ano, i sociálních demokratů jejichž poznávacím znakem byla podle svědectví pamětníka modrá košile, rudá kravata a kožená dohoda.

Největším rivalem nacistů byli komunisté a také proto byli hlasy dělníků pro nacisty ztracené. Hitler a vedoucí SA Ernst Röhm proto vsadili na střední třídu a lumpenproletariát. Už za první republiky Karel Čapek nebo i Ferdinand Peroutka věděli, že NSDAP je krajně pravicová a má jenom sociální nátěr. Kvůli tomu, aby se moc SA nezvrhla moc do sociálna vlastně proběhla stranická čistka „noc dlouhých nožů.“ Že by tohle Václav Klaus nevěděl?

Ale k dnešku a k tvrzení, že za všechno může levice. Umíte si představit Charlese Kocha a jeho Tea Party, George Sorose (kterého V. Klaus přímo jmenuje) a jeho OSF či Billa Gatese a jeho nadace jako zastánce myšlenky, že za každým velkým majetkem se skrývá zločin, zastánce myšlenky rovnosti a spravedlnosti pro všechny, jako zastánce levice, která se bije za práva páriů globální společnosti?

Ne, tito a nejen tito jmenovaní pánové mají vlastní představy o světě, ve kterém žijí, mají vlastní fóra, kde své představy publikují a mají miliony lokajů, kteří jejich představy realizují. Ale ani oni, ani jejich realizátoři nejsou představiteli změny ve prospěch rovnosti a spravedlnosti pro všechny. Pro ty, pro které se na základě staré tradice uchytil název levice. Jestliže těm jmenovaným Václav Klaus připisuje tendence a změny popsané ve sborníku, pak má jistě pravdu.

Ale jestli jim připisuje motivaci levým pohledem na svět, tak bezostyšně lže.

Přál bych si napsat, že se mýlí, ale to bych podceňoval jeho ideologickou zvůli. Výrok o hitlerismu jako o extrémním levičáctví byl chybou. Zahodil příslovečnou opatrnost a vyložil svoji ideologii jako full house v pokeru na stůl.

Vždy se najde někdo, kdo je ochoten obviňovat „socky“ (v jejichž prospěch levice existuje) z veškerého neštěstí světa. Zažili jsme to s vládou Mirka Topolánka, který nás přesvědčoval – abych citoval jeho slova – že má „větší gule.“ Možná, že měl pravdu, ale v praxi nám předvedl co dokážou pravicoví svazáci. Škody na mzdách, na důchodech a na sociálním systému vůbec, se napravují dodnes.

Pravice u nás proslula snahou zúžit základní interakci občana a státu na ochranu svých práv, které se týkají majetku a bezpečnosti a jakž takž zdravotnictví. Zuřivě se ale brání jakémukoliv očekávání v sociální oblasti, v bydlení a ve školství. Věc vypadá zdánlivě jednoduše, měla by se vyřešit volbami. Jenže tam je stejná praxe jako u nepoctivého faráře. Káže vodu a sám pije víno. Pravice slibuje trh a svobodu a bohužel jen menšina nahlédne, že tržní ceny místo veřejných služeb a svobodu odepřít pracovní poměr si může dovolit jen ten, kdo na to má.

K důležitým lidským reakcím patří výsměch. Nikoliv ze zlomyslnosti ani bolestný úsměv. Smích, kterým reagujeme na komično; pobavený údiv nad tím, že skutečnost překvapivě neodpovídá očekávané, kvalitě.

Rozum, zákon a smích.

Je to třetí statek, který jsme zdědili po starých Římanech. Smích, bez něhož by se rozum a zákon staly ničivou silou. Příležitostí jak uplatnit výsměch byl v Evropě tradičně karneval, který se vysmíval, vznešenému a klaněl se nízkému. Dnes se mění ve show, protože v původní podobě podvracel vládnoucí řád.

Díky tradici se alespoň jednou v roce vysmát (těm posvátným) došlo v Evropě k ustavení kritického pochybování jako jádra modernosti. Apologetické vědomí (tady je důležité vysvětlit, co je apologetika) redukuje ideje a hodnoty na instituce; socialismus je nástroj socialistů, demokracie je nástroj USA, svoboda je trh, atd. Podle slovníku je apologetika ospravedlnění – já bych se v tomto článku přikláněl spíše k významu slova legalita. A opak, antiapologetika je pak zkoumání dění podle kriterií, že co je legitimní, nebývá zcela legální, a co je legální, nebývá zcela legitimní. Lépe to vysvětlí příklad: Apologetické vědomí EU charakterizují čtyři svobody: svoboda volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Antiapologetické vědomí zápasí s tím, že kvalita volně se pohybujícího zboží a služeb je dána nejnižšími legálními požadavky, přestože legitimní je požadovat co nejvyšší kvalitu. U osob je to obdobné. Výsměch – je asi nejdůležitější z toho trojlístku, co jsme po Římanech zdědili, protože je nejlepším lékem proti dogmatu správnosti, v době, která proslula relativizací všeho druhu. Zklamal nás rozum? – ptá se Karel Čapek.

„Být zklamán rozumem znamená být zklamán tím, co víme o skutečnosti.“

Ano, rozum někdy zklame a zákony nás často nechrání. Smích ale nezklamal. Pomáhal v každé těžké době, pomáhal v Protektorátu a pomáhá k obnově rozumu i dnes v době virtuálních skutečností šířených médiemi, v době financializace ekonomiky, v níž

„užitná hodnota všeho tenduje k nule a směnná k nekonečnu,“

jak jednou napsal Václav Bělohradský.

Bez ní by veřejný prostor byl jen místem konfliktů mezi ideologiemi, identitami a civilizacemi. Každá forma vlády má svůj literární žánr – totalitarismus miluje hrdinské eposy, absolutismus obrazy okázalé vznešenosti; žánrem demokracie je fraška, míchání chvály s výsměchem, sakrálního s vulgárním, nízkého se vznešeným.

Odvaha hájit tuto fraškovitost demokracie, její neuctivé a podvratné způsoby komunikace však často chybí. Bez neuctivých způsobů komunikace by se rozum a zákon rychle vyvinuly v totalitní moc. Ale to, co udělal Václav Klaus „and his Orchestra,“ frašku lidumilných miliardářů hodit na hrb levici, to už je opravdu „majstrštyk.“

Václav Klaus založil anebo byl alespoň duchovním otcem řady think tanků například CEP, CEVRO, eStat, Liberální institut, Občanský institut, IVK atd, protože věděl, že se budou hodit k propagaci. Na rozdíl od proslulého VÚML ještě např. CEVRO neuděluje samostatné doktorské tituly a já se ptám co dělá jediný sociálně demokratický think tank Masarykova demokratická akademie, z. s.? Proč se nevysměje křečovité snaze pravičáků zachránit svět, v němž místo aby se rozvíjel, každý okrádá každého, proč obrazně řečeno „nevyfackuje“ ty jež posluhují těm (o nichž se nemluví) a které reprezentuje George Soros?

Doba se změnila, ale metody nikoliv. Opět platí známé „Já ne, to ty, to ty…“ Když shrneme všechny trendy a sundáme už konečně ideologické brýle můžeme těžko dojít k jinému závěru než, že doba vykazuje všechny znaky

dekadence.

Ale znáte to: vypadá to jako kachna, kolébá se jako kachna, má to peří jako kachna, je to tedy…extrémní levice? K takovému závěru může dojít opravdu jenom Václav Klaus. Ale je možné že má strach ze slova dekadence. Ví totiž, že dekadence ohlašuje změnu.

„Ale nač mám mluvit o věcech, jež neuvěří, kdo je neviděl — o horách, jež mnozí soukromníci dali srovnat se zemí, a o mořích, která dali zasypat? Těm bylo myslím pro smích jejich bohatství, když to, co mohli v slušnosti mít, spěchali hanebně utratit. Ale i sklon ke smilstvu, labužnictví a ostatním neřestem se náramně rozrostl. Mužové se dali zneužívat po způsobu žen, ženy prodávaly svůj stud na ulicích; za lahůdkami proslídili všechno na zemi i v moři. Spát chodili, než cítili potřebu spánku, nevyčkávali hladu ani žízně neb chladu nebo únavy, všechno to zhýčkaně předstihovali. To dohánělo mladé lidi, když se rodinné jmění rozplynulo, k zločinům. Mysl, nasáklá zlými sklony, se nesnadno odříkala rozkoší a tím zuřivěji se oddávala všem způsobům výdělku a utrácení.“

Ohlašovala úpadek Říma, ohlašovala definitivní konec aristokratických řádů, ohlašuje konec…čeho? Nejspíše kapitalismu a ten je Klausovou srdeční záležitostí. Představa společenského a mravního úpadku je od nepaměti přítomna v mnoha významných světových kulturách, mýtech a náboženských systémech například v řeckých mýtech a myšlení je to pokles od Zlatého věku, v křesťanství zase svět upadlý do hříchu a neštěstí.

Dekadence se doslovně překládá jako úpadek, je to ale také označení vlny umělců, kteří jsou znechucení stereotypní společnosti a hledají svůj vlastní svět. Projevuje se pesimistickými náladami, mysticismem až morbiditou, sklonem k okultismu, extrémním podobám náboženství, užívání drog a nevázanému sexuálnímu životu. Ještě jednu ukázku ilustrující dekadentní Řím:

Dekadence se projevovala také smyslem pro detail, zjemněním řady požadavků. To platí i dnes. Soustředěním na detail nám uniká celek, Velmi zdařilou ilustrací dekadence je poslední film Stanleye Kubricka Široce zavřené oči u nás uvedené pod názvem Spalující touha. Je sice natočen podle Snových novel z roku 1926 a místo secesní Vídně je současný New York, ale obrovský a nehasnoucí úspěch, který snímek stále sklízí je dokladem, že dekadence opět vítězně táhne světem.

Co mohu dodat? Oslavme elfy, oslavme cenzuru a cenzory. Ať žijí!

Upozorňují nás na to co je důležité.