Ivan David
24. 10. 2020
Neue Zürcher Zeitung píší v komentáři: „Triumf byl ohromující – možná o to více ohromující, protože to nikdo neočekával s takovou jasností: Bolívijští socialisté vyhráli volby s obrovským náskokem. V pátek večer byl výsledek oficiální: Luis Arce, kandidát strany MAS Eva Moralese, byl zvolen prezidentem s odhadovaným počtem 55 procent hlasů. Jeho největší konkurent, středo-pravicový politik Carlos Mesa, následoval s necelými 29 procenty. Aby zvítězil v prvním hlasování, stačil by Arcemu náskok deseti procentních bodů.
Brilantní výsledek MAS (Movimiento al Socialismo) překvapil. Včetně samotné strany, která zemi vládla v letech 2006 až 2019. Obecně bylo všechno jiné, než se očekávalo: Volební den proběhl bez významných incidentů, vítězství Arceho bylo uznáno ještě před oficiálními výsledky – hlavní konkurentkou, ale také prozatímní prezidentkou Jeanine Áñezovou. V Bolívii se toho očekávalo hodně, jen ne takové spořádané hlasování.“
V předchozím roce se totiž v Bolívii událo mnoho – padl dlouhodobý prezident Evo Morales, a to díky puči, přestože NZZ se zdráhá použít tento termín. Prozatímní prezidentka si počínala jako pomazaná královna a násilné protesty po puči i před ním zanechaly několik desítek mrtvých. Nabízela se otázka, zda přežije samotná demokracie v Bolívii. Tak se ptali i autoři komentáře v NZZ – Nicole Anliker a Samuel Misteli.
Prvním důvodem prohry prozatímní pravicové vlády, a to hlavním, bylo, že přechodná vláda vsadila na svůj kredit, který byl ovšem nevalný. Zopakujme si vývoj v minulém roce:
Politická krize vzplanula po volbách v říjnu 2019. Evo Morales, který usiloval o čtvrté funkční období, které není stanoveno v ústavě, se po údajně chaotickém sčítání hlasů prohlásil za vítěze. Opozice podporovaná mezinárodními aktéry (čti nadnárodními korporacemi a CIA) obvinila Moralese z volebních podvodů. Lidé na ulicích demonstrovali jak proti prezidentovi, tak následně proti pučistům. Rozhodující bylo, že na stranu pučistů se přidala armáda. Morales odešel do exilu, nejprve do Mexika, poté do Argentiny.
Post hlavy státu prozatímně převzala nábožensko-konzervativní senátorka a opoziční politička Jeanine Áñezová, která politicky a vizuálně ztělesňovala opak prvního domorodého prezidenta Bolívie. Brzy vyšlo najevo, že si moc užívala víc, než by prozatímní prezidentka měla. A naplno se projevilo, kdo za ní stojí. Místo toho, aby se soustředila na organizaci nových voleb, Áñezová se jala upravovat politiku země „po svém“. Vyhostila ze země kubánské lékaře, což se negativně projevilo v boji s coronou, přerušila diplomatické styky s Venezuelou a úplně obnovila veškeré styky s USA a Izraelem.
V lednu se rozhodla, že bude kandidovat na prezidentku, což dále poškodilo její pošramocenou důvěryhodnost. Mezitím prozatímní vláda zahájila tažení proti svým politickým oponentům, včetně Luise Arceho a Evo Moralese. Organizace pro lidská práva Human Rights Watch obvinila přechodnou vládu z justičního „honu na čarodějnice“.
Áñezová také nezvládla koronakrizi, počínaje právě oním vyhoštěním kubánských lékařů, jež rozhodně nenahradili američtí ani izraelští. Se 730 úmrtími na covid 19 na milion obyvatel je Bolívie jednou z nejvíce postižených zemí na světě. Přechodná vláda pak vše završila několika korupčními skandály, například při nákupu ventilátorů, které byly zakoupeny za několikanásobek hodnoty.
Před volbami – které byly kvůli pandemii dvakrát odloženy – bylo bouřlivo. Oba tábory oznámily, že chtějí zachránit zjevně křehkou bolivijskou demokracii: MAS slíbila, že bude chránit demokracii před pučisty, kteří zvýhodňují privilegia bílé menšiny nad zájmy domorodé většiny. Pravicový tábor slíbil, že bude chránit demokracii před socialisty, kteří by údajně upřednostňovali trvalou vládu Moralese.
Obě strany měly na svém štítě skvrny – Moralesova MAS utrpěla zejména poté, kdy on sám odmítl výsledky referenda, podle něhož už neměl počtvrté kandidovat na prezidenta.
Neue Zürcher Zeitung dále píše: „Extrémně jasný výsledek voleb je možné interpretovat jako dvojité odmítnutí: jako odmítnutí revanšismu a autoritářství přechodné vlády, která se chovala, jako by měla demokratický mandát. Ale také odmítnutí Evo Moralese, který se považoval za nepostradatelného pro svou stranu. Ukázalo se, že MAS může velmi dobře vyhrát bez Moralese – a že vyhrává ještě jasněji. Luis Arce získal nejméně o osm procentních bodů vyšší podíl hlasů než před rokem Morales. Arceho si pravděpodobně nevybrali pouze ti, kteří měli dost chování přechodné vlády. Pravděpodobně byl také zvolen těmi, kteří loni odmítli hlasovat pro Moralese, který porušil demokratická pravidla.“
Luis Arce, který 12 let sloužil jako ministr obchodu pod Moralesem, je prý mnohem méně polarizující. Dokázal sjednotit ty, kteří stále věří v politický projekt MAS. Strana je kolektivní hnutí složené z odborů, domorodých organizací a dalších sociálních hnutí. Před svým svržením se Morales stále více formoval do role „vůdce“.
Viceprezidentem Arceho bude David Choquehuanca, zástupce domorodého obyvatelstva, kterého si původně vybrala stranická základna jako svého kandidáta, který byl však prý po zásahu Moralese z exilu nahrazen Arcem. Zakladatelé si obvykle udržují vliv na své stoupence, i když nejsou fyzicky přítomni…
Arce se ale nemůže distancovat od Moralese, protože jeho zásluhy jsou nesporné. To přiznávají i autoři komentáře v NZZ.
Po nástupu do funkce v roce 2006 nechal Morales vypracovat moderní ústavu, která odrážela mnohonárodnostní charakter země. Nechal zrevidovat smlouvy se zahraničními společnostmi na těžbu nerostného bohatství země, což vedlo ke zvýšení příjmů do státní kasy o 40%. Tyto peníze, které už nešly na konta nadnárodních korporací, využil k vybudování škol, klinik a silnic, na vzdělávací, bytové a enviromentální programy, zdravotní péči a sociální programy bojující s chudobou, negramotností a rasismem. Míra chudoby klesla za jeho vlády ze 60 na 35% populace. Země si udržela hospodářský růst i v době krize. Bylo to také díky Luisovi Arcemu, ministru hospodářství. Ekonomika během jeho funkčního období rostla v průměru o téměř pět procent ročně. Mnoho Bolívijců by se mělo s láskou ohlédnout, zejména v současné krizi, a doufat, že Arce bude schopen znovu stimulovat hospodářský růst. V Bolívii jsou totiž nejen ložiska ropy a plynu, ale prý také největší zásoby lithia na světě, proto nebude jednoduché čelit ani snahám o opětnou privatizaci nerostných surovin. Světová banka a Mezinárodní měnový fond byly institucemi, jejichž byl Morales velkým kritikem, a jeho nástupce se s nimi bude muset vypořádat také.
Sečteno a podtrženo – po roce vlády neoliberalismu možná lidé nezapomněli na Moralesovy sklony k autoritářství, ale zároveň si také uvědomili, o co vše by přišli. Přejme jeho nástupci, aby prošel zkouškou a aby z jeho vlády těžil především lid jeho země. Zatímco NZZ svůj komentář končí obavou, zda se Arce dokáže přenést přes negativní stránky Moralesova dědictví, já vidím hlavní nebezpečí v nenasytnosti nadnárodního kapitálu. Uvidíme, jakým směrem se Bolívie bude vyvíjet i nadále.
