Stanislava Kučerová
7. 11. 2020 ČNL
Slyšeli jsme, že Mariánský sloup na Staroměstském náměstí z roku 1650 neměl být symbolem habsburského vítězství nad pokořenou českou reformací, ale památkou na statečné obránce Prahy, kteří obětavě bránili naše milované město před švédským vojskem. Takže žádný triumfalismus ani náboženský fanatismus, ale vlastenecká vděčnost prý motivovala vztyčení uvedeného sloupu.
Je zvláštní, že se nikdo nediví českému „vlastenectví“ pobělohorského habsburského vladaře Ferdinanda III., který dal sloup postavit. Ale ještě podivnější je skutečnost, že se nikdo nediví, proč se Švédové dali do boje o Prahu? Mlčí se o tom, že boj habsburského vladaře s českou reformací byl totožný s jeho bojem se Švédy. Nikdo už nepamatuje dějepisnou lekci o válce třicetileté, která začala i skončila v Čechách. Nikdo už si nevzpomíná, že tehdy vedla evropskou válku Katolická liga, v čele s habsburským císařem, proti Protestantské unii, kterou reprezentovali Švédové.
Je důležité, že k rádcům pro formulaci mírových podmínek patřil na švédské straně i český exulant, uznávaný vědec a reformátor školství, Jan Amos Komenský, biskup Jednoty bratrské. Zastával přirozeně české zájmy a tak není divu, že mezi švédské mírové podmínky patřila i všeobecná amnestie pro odbojné české stavy, návrat exulantů do vlasti a obnova stavu zemského zřízení z doby před stavovským povstáním a před jeho krutým potrestáním. Byl to požadavek obnovit vládní zřízení a společenský stav v Českém království z roku 1618, z doby před krutou nadvládou protireformačního absolutismu.
Švédové, jako vojáci protestantské Unie, byli za třicetileté války několikrát v Čechách a na Moravě, kde se utkali v bojích s císařskými vojáky. Švédy proti „císařským“ provázely přirozeně naděje pronásledovaných nekatolíků doma a vypovězených exulantů v zahraničí. Ukázalo se však, že jejich naděje byly marné. Po třiceti válečných letech se představitelé tehdejších mocností sešli a shodli na míru, který dostal jméno Vestfálský. Další boje byly zastaveny. I ten boj Švédů o Prahu. Naši předkové to přijali s velkým zklamáním. Nic se nezměnilo na postavení české reformace. Všechna násilná a zničující trestná opatření, ke kterým došlo po Bílé hoře, zůstala v platnosti. Nelidská protireformace pokračovala.
Když dnešní občan uvažuje o Mariánském sloupu, měl by vědět, že názorově byli našim předkům rozhodně bližší Švédové, kteří je měli z kruté nadvlády protireformace osvobodit, než “císařští“, kteří měli absolutní násilí vlády jen upevnit. Měl by vědět, že Švédové pomáhali naší reformaci a že boj proti Švédům byl boj pod praporem protireformace. Takže Mariánský sloup byl a zůstává jen triumfem vítězné a násilné protireformace.
