Některé méně známé souvislosti bělohorského debaklu – K uctění 400. výročí bitvy z 8.listopadu 1620 (Část druhá – dokončení)

Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)
5. 11. 2020

Pár podrobností o stavovském povstání jež se moc neznají

Pražský historik prof. Karel Stloukal objevil koncem 20. let minulého století v Hannoveru protokol z výslechu dvou nejmenovaných zajatých důstojníků českého stavovského vojska. Dokument není datován, ale vznikl nepochybně ve druhé polovině roku 1619. Oba zajatci v něm pod přísahou vypovídají o poměrech v českém vojsku. 

Hned úvodem si stěžují, že české pluky leží v poli již více než rok a ač jsou nad protivníkem v přesile, nedosáhly ničeho, co by stálo za zmínku. Došlo prý sice k několika srážkám mezi jihočeskými rybníky, ale ukázalo se při tom, že v českém velení panuje zrada. Děla při hrázi sice mířila na nepřítele, ale dělostřelcům bylo přikázáno střílet pouze do vody. Když byl nepřítel poražen, muselo české vojsko stát po celou noc v dešti a velitelé mu nedovolili postoupit, dokud se nepřátelské jednotky nestáhly bezpečně do Budějovic. Město mohlo být přitom tehdy snadno dobyto. A takových nevyužitých příležitostí bylo prý více. Českým vojákům se prý dokonce pod trestem smrti zakazovalo napadat nepřítele a brát mu kořist, takže Buquoyovy jednotky mohly klidně křižovat krajem a loupit. Oba důstojníci potvrzují, že někteří čeští obristi se scházeli se samotným Buquoyem a popíjeli s ním. Na několika případech pak zajatci dokládají, že muselo dojít k vzájemnému srozumění mezi českým velením a Karlem Buquoyem. Vrcholem zrady pak bylo počínání českých velitelů v době bitvy u Záblatí. Už Pavel Skála ze Zhoře vyslovil vážné podezření, které dokládá svědectvím Oldřicha Vchyňského, jednoho z vysokých českých důstojníků. Oba zmínění zajatí důstojníci však hovoří v protokolu nepokrytě o zradě. Nejvyšší velitelé – jednalo se zjevně o generála Jiřího Fridricha hraběte von Hohenlohe a Linharta Colonnu z Felsu – prý přáli Petru Arnoštovi hraběti z Mansfeldu porážku, nehodlali mu jít na pomoc, takže „dobrý hrabě byl zcela zrazen a prodán”. Ke všemu dali údajně z české strany výstřely z děl a ohnivými signály Buquoyovi znamení, aby věděl, kdy má přijít. V závěru oba důstojníci poukazují na velmi špatnou morálku v českém stavovském vojsku a uvádějí, že správnost jejich výpovědi může pod přísahou potvrdit více než sto vojáků. Tolik tedy zajímavé dobové svědectví.

Jen sporadicky a opožděně placené, demoralizované a rozpadající se stavovské vojsko nemohlo samozřejmě odolat ofenzívě spojené císařské a ligistické armády na Prahu během podzimu 1620. Mohlo ovšem udělat něco, co již několik týdnů před bitvou doporučoval vrchnímu velení právě generál Mansfeld: místo vyčerpávajícího ústupu k Praze rozmístit vojsko v opevněných městech a donutit protivníka rozdrobit síly. Jeho nevelký sbor čítající asi dva tisíce mužů byl naverbován (jako jediná skutečně účinná pomoc stavovskému povstání z Říše) vůdcem Unie evangelických říšských knížat Friedrichem Falckým za peníze katolické Benátské republiky a jménem savojského vévody Karla Emanuela (mimochodem: také katolíka!). Mansfeld byl podle všeho nejschopnějším ze stavovských velitelů. Mansfeldův dvoutisícový sbor v září 1618 napochodoval do Čech, 19. září oblehl katolickou Plzeň a 21. listopadu 1618 ji dobyl. Vytvořil si z ní bezpečnou operační základnu pro celou zbývající dobu povstání. Vývoj dal posléze Mansfeldovu strategickému návrhu za pravdu, když i po prohrané rozhodné bitvě před Prahou se bez problémů řada opevněných míst držela ještě celou řadu měsíců.

K podezřelým vzájemným kontaktům důstojníků obou bojujících stran je třeba uvést, že to vše byli najatí kondotiéři, zachovávající navzájem určitý profesní kodex, který např. sejít se na truňk mohl v některých situacích dovolovat. Mimo to všichni vyrůstali společně a bojové zkušenosti získávali koncem 16. století a v prvých letech století následujícího ve válkách s Turky v Dolních Uhrách, takže se všichni důvěrně znali.

Proč byla velká polní bitva před Prahou zbytečná?

Pokud jde o onu osudovou bitvu před Prahou, stavovské vojsko sem dorazilo o řadu hodin dřív, než jeho protivníci. Přímo se zde nabízelo nešikovat stavovskou armádu k polní bitvě, před městem nechat po nezbytnou dobu jen zpětný odřad chránící ústup a jízdní hlídky sledující manévry protivníků propojené rychlými jízdními kurýry s velením ve městě. Stavovské vojsko mělo dost času v klidu vstoupit Strahovskou branou do Prahy. Spolu s pražskou domobranou mohlo obsadit hradby a brány od Újezda po Brusku a zavřít brány. A pak zbývalo už jen v klidu čekat. Všechny okolnosti hrály totiž ve prospěch českých stavů.

Byl už začátek listopadu a v těch dobách se bojovalo jen od jara do podzimu, pak se vojska rozložila v zimních kvartýrech a čekala na jaro. Spojené císařské a ligistické vojsko, to byla polní armáda postrádající větší obléhací a bourací techniku, potřebnou k dobývání pevností. A už je velice honil čas: podzim se překlápěl do zimy a bylo tedy nutno se v nejbližších dnech začít stahovat do bezpečnějších končin k přezimování. Přezimovat v dotyku s nepřítelem nepřicházelo v úvahu. Tedy se nabízelo pochodova do již pacifikovaných jižních Čech. Na delší obléhání velkého souměstí nemohlo být v dané situaci ani pomyšlení. Je zřejmé, že tímto manévrem bylo téměř s jistotou možno odvrátit bělohorský debakl. Ovšem vzhledem k neschopnosti povstalecké vlády a limitovaným možnostem vojenského velení by se asi situace povstání během zimy nezlepšila a na jaře by se odpor patrně stejně zhroutil. Nicméně šance takto jednoduše odvrátit před zimou měření sil, zmařit výsledek celého císařsko-ligistického tažení na Prahu a vše odložit na jaro, bylo podle všeho možné, dokonce se to přímo nabízelo.

Těsně před zahájením bitvy byla zajímavá šance na rozhodující úspěch!

Bitva nebyla ani zdaleka z ryze vojenského hlediska předem prohraná. Stavovské vojsko bylo před Prahou první a mělo dost času se náležitě a výhodně rozmístit na výšině, vykopat okopy a valy pro děla a také se v klidu sešikovat. Na přicházejícího protivníka se dívali shora a měli o něm dokonalý přehled. Navíc pod svahem tekl Litovický potok, tvořící zde mokřiny, takže bylo možno jej přecházet po jediném mostku, po kterém probíhala karlovarská silnice. Prvé dorazilo k Praze vojsko katolické Ligy pod velením generála Jana Tserklaese Tillyho. Generál Karel Buquoy s císařským vojskem měl asi hodinové zpoždění. Tilly po prvé srážce svého čelního odřadu se stavovskými mušketýry, kteří střežili mostek, nabyl dojmu, že má před sebou celé stavovské vojsko a rozhodl se poněkud lehkomyslně před zrakem celé sešikované stavovské armády se svým sborem mostek přejít a v bitevním pořádku se řadit až za ním. Ligististé procházeli po mostku jako hrdlem láhve, omezováni jeho šířkou a kapacitou. Když to shora viděli dva moravští velitelé, podplukovník Stubenvoll a plukovník Jindřich Šlik, rozjeli se od svých jednotek k vrchnímu veliteli, starému knížeti Kristiánovi z Anhaltu s upozorněním, že ligisté se nachází v choulostivé situaci, kdy jednotky ztratily při přechodu potoka vzájemný kontakt a Stubenvoll žádal o povolení, aby se svými rejtary směl zaútočit. Anhalt byl pro, ale vedle něj stál generál von Hohenlohe si nic takového nepřál a zdůvodníl to tím, že postavení stavovského vojska na kopci je natolik výhodné, že mohou v klidu vyčkat protivníkova útoku. Kníže Anhalt byl sice vrchním velitelem (generalissimem) stavovského vojska, nicméně svým založením to byl spíše politik a diplomat než voják, takže Hohenlohemu (který byl už v minulých letech v podezření ze zrady!) ustoupil.

Byla tak promarněna velká šance k rozprášení alespoň části ligistického vojska ještě před příchodem císařského sboru. Taková šance se už neměla opakovat. Bylo přitom žádoucí náhlým útokem jízdy ligistický sbor dezorganizovat, zčásti porubat a rozehnat a rozhodně přinejmenším ztížit a protáhnout šikování Tillyho oddílů za mostkem – tím spíše, že spojená císařsko-ligistická vojska měla nad stavovskou armádou mírnou početní převahu. Tady byla šance přinejmenším ještě před hlavním střetnutím poměr použitelných sil poněkud vyrovnat ve prospěch povstalců.

Takhle se v dějinách přichází o šance, jež se pak již nikdy neopakují, takto se v dějinách rozhoduje – někdy bohužel i na stovky let dopředu… .

K mýtúm a legendam provázejícím bitvu

Průběh bitvy je přirozeně hlavním zdrojem námětu pro následný vznik mýtů. Samozřejmě jde zejména o mýtus hrdinných Moravanů u zdi obory, kteří neutekli jako ostatní a bili se s přesilou až do konce. Po zbytečně a trestuhodně ztracené bitvě, která se dodatečně stala rozhodující bitvou celého stavovského povstání, tedy i České války jako prvé fáze třicetiletého celoevropského konfliktu, potřebovali poražení nacházet hrdinné výjimky z toho celého tragického zhroucení a zbabělosti. Kupodivu – a tady už je tušit novodobý nacionální přístup z 19. století – se základem mýtu nestala hrdinná karakola, vedená mladým knížetem z Anhaltu, jednadvacetiletým generalissimovým synem, tedy energický útok stavovské lehké jízdy, který zmasakroval přinejmenším část jednoho nepřátelského pluku, zahnal dokonce (pouze s lehkou jízdou!) kyrysníky císařského plukovníka Bartazara de Marradas a rozehnal obsluhu protivníkových děl. Útok by býval měl úspěch, kdyby jej další stavovské oddíly včas podpořily. Ale podporu chystanou uherskou jízdou svým energickým zásahem zmařili polští kozáci a Anhaltovi jezdci, kteří se hluboko vklínili do nepřátelských pozic, byli následně přemoženi přesilou okolních jednotek, když se vzpamatovaly z prvého otřesu. Pokud Moravané neutekli, možná jen proto, že si ve zdi obory ve svém týlu včas nevylámali průchody a tedy se ocitli v pasti, pak karakola prince z Anhaltu byla nepochybným projeven udatnosti a hrdinství. Ale hlavním hrdinou tu byl německý protestant, dokonce knížecí synek. Takový hrdina se do obrozenecké či národovecké legendy, do hrdinského českého mýtu nehodil. Daleko spíš se hodili Moravané, i když ve skutečnosti šlo jen o moravskými stavy naverbované žoldnéře, většinou podle všeho taky Němce, kteří se ve skutečnosti žádné udatnosti nejspíš ani nedopustili. Tolik tedy poznámka k našemu obrozeneckému a národoveckému mýtu.

Nyní z jiného soudku: hned bezprostředně po bitvě se začal rodit katolický mýtus o zázračné zásluze Panny Marie na překvapivě snadném a konečném vítězství katolické věci v zemích Koruny české. Takový mýtus se k utužení mariánského kultu, této bojové zástavy protireformace, opravdu hodil a byla po něm v prostředí chystané důsledné rekatolizace dobytých zemí naléhavá dobová poptávka. Proto není divu, že se objevila historka (pardon: legenda!) o karmelitánském mnichovi, který si říkal Dominicus a Jesu Maria (ve skutečnosti to byl jakýsi Domingo Ruzzola, původem Španěl žijící v letech 1559 – 1630), který měl v prostorách strakonického hradu nalézt gotický deskový obraz narození (či “adorace”) Krista, zhanobený protestanty. Ve skutečnosti pocházel ten obraz odjinud, snad ze Štěnovic u Plzně. Mnich se obrazu ujal a nesl ho s sebou při provázení katolických vojsk až před Prahu, kde měl před bitvou na koni projíždět s obrazem na prsou mezi šiky císařských a ligistů a povzbuzovat je k srdnatosti. Toto vše se opravdu mohlo stát. Nicméně legenda praví, že to byl tento mníšek, kdo pohnul svou duchovní autoritou velení spojených katolických vojsk na velitelské poradě před bitvou k tomu, aby právě zde a teď byla svedena rozhodující bitva! Je to samozřejmě nereálná smyšlenka: na velitelskou poradu by generálové a plukovníci mnicha ani nepustili, natož, aby se jím dali přesvědčovat, co mají dělat. Mimoto bitva byla spojeneckým velením míněna spíše jako vyzkoušení protivníkových sil a stavu jeho bojového odhodlání, nikoli jako rozhodné střetnutí – byť se v rozhodné střetnutí nakonec vzhledem k okolnostem, svému průběhu a výsledku vyvinula. Proto je dnes na Malé Straně nikoli luteránský chrám Nejsvětější Trojice, ale místo něj luteránům sebraný a přestavěný kostel Panny Marie Vítězné (též zvaný “U Jezulete”). Proto je u bělohorského bojiště, před oborou Hvězda barokní poutní kostel z 18.století stejného zasvěcení a proto má stejné zasvěcení i římský karmelitánský kostel (Santa Maria della Vittoria), kde onen “zázračný obraz” toho mnicha poté přechovávali, dokud v 19. století neshořel. Ovšem jeho kopie jsou na oltářích v kostele ve Strakonicích na hradě, v poutní svatyni na Bílé Hoře i u toho Jezulete na Malé Straně.

Takto vznikají barokní legendy! Mýty stejně nepodložené, jako ty obrozenecké! Pokud jde o bělohorskou legendu – mýtus, má soudobé pokračování v nedávném veřejnoprávně- televizním dokumentu “Bílá Hora” (ČT 2 – premiéra 3.11. 2020 ve 20.50 hod. s reprízou 4.11. 2020 v 17.20 hod.). Tento dokument dosti tendenčně vypráví příběh bitvy pomocí ústředního (průvodního) motivu mariánského bělohorského zázraku a jeho aktéra Dominga Ruzzoly! Jde bohužel o celkem typický příklad dobového konformistického vlezdoprdelství našich veřejnoprávních médií. Řada zajímavých sdělení několika opravdových odborníků na danou problematiku (mimo jiných brněnského historika Dušana Uhlíře, autora v úvodu tohoto textu zmíněné skvělé monografie o bitvě) byla zbytečně znehodnocena celkovou prokatolickou tendencí hodinového snímku.

Je nutno preferovat fakta a jejich kvalifikovanou historickou analýzu. Místo vymýšlení a pěstování matoucích mýtů a legend (“narativů”, jak se dnes módně říká) je nutno zapojit vlastní erudici, kritické myšlení a snažit se co možná přiblížit odpovědi na otázku, jak to skutečně bylo a proč zrovna takto.

Jaké státoprávní a politické koncepce se střetly? Jak bychom jako Češi a Moravané dopadli v případě úspěchu povstání?

Je zajímavé, jaké politické a státoprávní koncepce se v bitvě vlastně utkaly. Byla to na jedné straně koncepce vladařského absolutismu kombinovaná s obrozenou a náležitě útočnou katolickou protireformací. Na druhé straně pak stáli protestanté (většinou Němci, převážně luteráni a kalvinisté) hájící stavovské svobody. Výsledkem jejich porážky byla sice česká politická a kulturní katastrofa – došlo k likvidaci celé politicky a kulturně aktivní vrstvy národa a k důsledné „normalizaci“ – viz Obnovené zřízení zemské a zavedení tuhého absolutismu a povinného katolického jedinověří – nicméně vítězství stavovských svobod by bývalo mohlo vést ke slábnutí státu až k jeho rozpadu, jak nám názorně ukazuje osud Polska v 18. století. Stavovská monarchie byla charakterizována stěžejní rolí stavovských sněmů výrazně zatlačujících moc voleného panovníka. Takové zřízení může postupně vyústit až v sociálně rozkladnou stavovskou anarchii. Vyústění vývoje do ve své podstatě již republikánského zřízení založenému na novodobém parlamantarismu se povedlo jedině v revolučním Nizozemí, kde vládly Generální stavy. Vzhledem k tomu, že tu již šlo o měšťáckou, nikoli feudální společnost, je zřejmé, že se již jednalo o cosi jiného – tady se vytvářela progresívní budoucnost, čímž byla zažehnána hrozba anarchizace zřízení až do jeho znefunkčnění a rozkladu. V Nizozemí již nešlo o bytostně nesvornou, sobecky omezenou a odstředivou feudalitu, ale o městský podnikatelský a obchodní stav jako hegemona vývoje. V Nizozemí – na rozdíl od zaostalé, stále ještě převážně agrární střední Evropy – již začínala moderní společnost. A navíc v Nizozemí vládla rozsáhlá náboženská svoboda nejen pro všechny reformované denominace, ale dokonce i pro katolíky! Tu se již nejednalo o dosavadní, tradiční svět, ale o předzvěst budoucích pořádků.

Odstředivé tendence feudality, její sklon k nespolupráci a nesolidaritě, k egoismu a individualismu, to vše je založeno na faktu, že její ekonomickou základnou bylo agrární podnikání, velkostatek spolu s držbou celých panství. Feudální panství bylo profilující ekonomickou, ale i správní jednotkou. Mělo svého vlastníka, ten provozoval vlastní správní administrativu a měl i rozsáhlé soudní pravomoci. Byl to – zvláště u větších panství a jejich konglomerátů pod vládou feudálních oligarchů – v podstatě ucelený stát ve státě, který byl soběstačný a zasahování z úrovně krajů, zemí a nejvyšší panovnické moci zde bývalo pociťováno jako cosi cizorodého, obtížného a obtěžujícího. Střední a vyšší feudalita měla stát za nutné zlo, jež je nad ní a před kterým je nutno hájit vlastní výsady, svobody a autonomii. Nebo se jej snažit ovládnout a přizpůsobit svým vlastním zájmům. Silný stát rozhodně nebyl jejím cílem a žádoucím výsledkem. Tedy zájmem feudality bylo buď stát oslabovat a jak jen možno se od něj izolovat – nebo se snažit jej ovládnout a využít pro své vlastní zájmy. V praxi se projevovaly obě tendence. Tak vznikaly náběhy k stavovské samosprávě ve formě slabé volené monarchické vlády, zcela závislé na stavovském sněmu.

Naproti tomu v delší historické perspektivě byla paradoxně absolutní monarchie progresívním státním útvarem, schopným soustřeďovat síly v potřebné době v potřebném směru, vytvářela tím podmínky pro vývoj k moderní společnosti – zde jsou zárodky národohospodářského řízení (merkantilistické a fyziokratické koncepce). Osvícenský absolutismus položil základ pro civilizační pokrok směrem k průmyslové revoluci, přechodu k politickému liberalismu a také k náboženské toleranci a celkové sekularizací společnosti. V neposlední řadě to byly absolutní monarchie, jež poté, kdy se přežily, posloužily jako vítaný terč buržoazních revolucí. Ovšem prosazení panovnického absolutismu znamenalo potlačit odstředivost feudality a politicky ji jako autonomní prvek zlikvidovat, mocensky vyvlastnit. Její politické role se již napříště mohla uskutečňovat pouze ve službě panovníkovi, u dvora a v bytnějícím státním aparátu.

V případě vítězství protestantských stavů bychom dost možná nyní mluvili všichni německy a byli jednou ze spolkových zemí SRN. Vedle českých bratří tu byli výrazně zastoupeni jen luteráni a kalvinisté, vesměs Němci. Vliv českých staroutrakvistů i novoutrakvistů byl výrazně slabší.

Všechno je to prostě složitější a tak trochu nejednoznačné. Ovšem ujařmení svobody lidského ducha a likvidace náboženské tolerance při obracení české společnosti na jedinou samospasitelnou víru bylo ohavným násilím, za které se – pokud vím – žádný katolický hodnostář dosud neomluvil.

Historické ponaučení závěrem

Polovičatost se v mocenských střetech opravdu nevyplácí. České stavy jednaly po dlouhou dobu polovičatě a nedůsledně, dokonce se skoro celý rok po defenestraci utěšovaly pokrytecky tím, že rebelie není přece namířena proti císaři a králi Matyášovi Habsburskému, ale jen proti jeho nehodným úředníkům. Samy sobě nebyly schopny přiznat, že se daly do odboje (který vítězové nazvou “ohavnou rebelií”) a nyní už jde jen o to, kdo s koho. Vítěz bere vše a poražený bude zničen. Dokud žil pragmatický a kompromisnický Matyáš, tak tu snad byla alespoň jiskřička naděje, ale když 20. března 1619 zemřel, bylo už naprosto jasné, že takto již nemohou samy sebe obelhávat a už vůbec v tomto smyslu vést své veřejné apologie a propagandu navenek.

Hlavním ponaučením pro nás by mělo být, že s povstáním, státním převratem, rebelií nebo revolucí se nesmí nikdy zahrávat. Pokud se do něčeho takového má opravdu jít, musí to být kvalifikovaně naplánováno, kvalitně organizačně připraveno, dobře zabezpečeno prostředky a vedeno schopnými lidmi na těch správných místech s náležitým odhodláním, rozhodností a vůlí k rozhodnému vítězství. Fušerství dějiny netolerují a neodpouštějí a bez lítosti trestají. Zbaběle ztracené příležitosti se již neopakovávají. A naopak: náhoda i dějiny vždy přejí připraveným!

Dodatek: jedno nešťastně opomenuté a zmeškané kulaté výročí

V neděli 1. listopadu 2020 zcela bez nepovšimnutí uplynulo 600 let od památné bitvy před Vyšehradem, v níž byla s konečnou platností poražena první celoevropská protihusitská kruciata vedená Zikmundem Lucemburským. Bylo to jedno z velkých, ba největších vítězství českých zbraní vůbec. Proti této bitvě byla mýty opředená bitva na Vítkově o pár měsíců dříve pouhou dílčí šarvátkou.

Škoda, že si víc než prohrané bitvy a barokní legendy nepřipomínáme opravdu významná česká vítězství!