Pět otázek pravdy – Co? Kdo? Kdy? Jak? A proč?

Patrick Ungermann
1. 12. 2020
Jak je to s jedním štědrovečerním zvykem? Dvě nedočkavé dívky, Hana a Marie, odešly prorazit díru do ledu, poněvadž voda odráží nebesa a nebesa vědí mnoho. Stojatá voda s pamětí mnoha dešťů měla slečnám ukázat ženichy. O ženichy u nás nikdy nebyla nouze. Nevěsta Českých zemí je natolik výhodně položená, že na ocet nezůstane. „Chraň mě, Bože, před ,přáteli´ (před jako by přáteli), před nepřáteli se ochráním sám.“ Řekl klasik ruského romantismu Alexandr Sergejevič Puškin.
 

Víte, já až půjdu v době dýmu prskavek a purpury na plotně vysekat do ledu otvor, abych narušil mlčenlivou mlhu, budu si přát okénko do skutečné pravdy. Proč to a ne výsledky šťastného slosování? Poněvadž vědění patří k lidské důstojnosti. Až když vím, mohu v souladu se znalostí konat. Při dobré vůli dobře konat. 

A jak se žije bez znalosti? Představte si dlouhou řadu vodovodů. Jsou skoro stejné. Jenže voda vytéká z prvního, ze třetího, z pátého, ale ne z druhého, ze čtvrtého a ze šestého. Vytéká z devadesátého devátého, zatímco stý vodovod je bez vody. Je to dlouhá řada nápojů a žízně, hladu a nasycení, tepla a zimy… Když vás někdo zběhlý v tricích vodí chvilku do kola, a pak vás šikovně natočí bokem, buď nejste schopní označit vodovody, ze kterých voda necrčí, nebo vůbec neuvěříte, že polovina vodovodů není v provozu. Takhle nějak to funguje, když neodhalím, že se poloviční výkon vydává za jízdu na plný plyn. Když kážeme vodu a pijeme víno, nebo když pouze předstíráme, že jsme se do něčeho obuli. Teče a neteče – pravda a lež tak blízko sebe, že nerozeznáme, kdo lže a kdo mluví pravdu. Jindy lež vůbec nepoznáme. Nebo že by nikdo neměl pravdu?

Pojďme si představovat dál: Ze všech sudých vodovodů, co zůstaly na suchu, se line hudba slov. Jsou to podmanivá slova ve stejnokroji. Mají totiž jediný názor. Mají ho mnohokrát po sobě, ale každý druhý vodovod vypouští místo slov vodu. Ta voda vás nějak ruší od poslechu slov. Najednou vám připadne sprostá a přežitá. Prázdné vodovody se slovy vám poradí. Ano, jdete veškeré tekoucí vodovody pozavírat, abyste skoncovali s jejich neomaleným ruchem. Zůstali jste na suchu a s pocitem, že právě zachraňujete svět.

Žijeme svět šlechetných a strašlivých stanovisek. Jsou, v rámci požadavku nerozlišovat, nahloučená natěsno pod jednou střechou. Léčivé a zvrhlé nápady připomínají okna panelového domu. Z patřičné vzdálenosti obyčejného člověka vůbec nerozeznáme, kdo z jakého okénka vykukuje a jestli to, co radí, je pomoc nebo nemoc. Nakonec, ani tváří v tvář nemoci se politika nezastaví.

Mezi současnými událostmi hraje jednu z hlavních úloh očkování proti koronaviru. Něco se v tom smyslu zkoumalo u nás, něco v Británii a cosi v Německu. Naději zatím mají dávat dva výrobky, každý z jedné planetární velmoci. Rusové měli očkovací látku dřív a prý až s 92% úspěšností. Druzí byli Američané. I jejich vakcína má pomoci zhruba v 90% případů. Kdyby obě země zkoušely očkovací látku stejným tempem, měli by mít Rusové mírný náskok. Pokud si zboží pořizuje veřejná instituce, řekněme stát, jsme stran zakázky zvyklí na veřejné konkurzní řízení a vlastně i na to, že lacinější provedení vyhrává. Neříkám, že vybírat levně je dobře a že kvalita pokaždé leží v láci. Evropská unie chystá nákup mnoha milionů vakcín formou veřejné zakázky čistě od Američanů. Jako kdybych starostoval v Dolních Kotěhůlkách a dlažbu na obecní chodník nechat mávnutím pera po papíru dovézt třeba z Maďarska, protože tamní dlaždič István Madarász je můj kamarád. Mám starost, že publicistika i legislativa budou v každém stavení tlačit na pilu, abychom se spěšně dali proočkovat zrovna tou americkou násadou. Nejsem člen klubu odpíračů očkování. Jenom si myslím, že s každou novinkou je třeba zacházet především opatrně. Je docela možné, že konkrétně naočkovaný člověk může na přítomnost konkrétních látek v biotopu reagovat jinak, než člověk nenaočkovaný. S tím se ale dají podnikat různé kejkle…

Od jara do zimy námi cloumá téma koronaviru (korunovaného viru, jak jsem někde slyšel). Aby lidé pochopili závažnost důsledků, musí chápat závažnost příčin. Proč právě koronavirus? Před několika lety uvažovala v televizi imunoložka o tom, že každých sto let narazí na lidstvo povodeň pandemie. Španělskou chřipku že uspíšil pohyb vojsk a vlaky i lodě plné navrátilců z první světové války. Jde v případě koronaviru o záklopku seslanou shůry, abychom tu dramatickou nevyváženost mezi technickými a mentálními dovednostmi nedostrkali k velké, čili ke světové válce? Nebo má pandemii na svědomí americko-čínská dohoda o laboratorních výpěstcích v Číně, ale také pro USA? Přirozeně s vědomím, že i na venkovských školách se učíme o zákazu biologických zbraní. Také o nich je možné lhát, a to hned dvojím způsobem: Buď jsem natolik silný v kramflecích a věc mám politicky natolik v rukou, že nikdo, kdo chce být úspěšný, neprohlásí, že zrovna já vyrábím biologickou zbraň. Nebo naopak já označím zemi za výrobce biologické zbraně a jsem natolik silný v kramflecích a mám věc natolik politicky ošetřenou, že „pro záchranu bezpečí“ do oné země beztrestně vtrhnu a vyměním její vládu, což mi jistě přinese souborný zisk.

Tak proč mám o Štědrém večeru lovit z prorubaného jezírka zjevenou pravdu, když jedno úsloví volá, že lidé lžou, co lidmi jsou? Jak by právě pravda povytáhla lidstvo z bryndy? Víte, skutečně rozumní lékaři vědí, že léčit následek má nevalnou cenu. Léčit je třeba příčinu. Bez příčin už žádné následky nebudou. Jestli se koronavirus po Zemi rozplazil skutečně během jediného čtvrtletí, je nebo není možné, že si ho z Číny roznosili lidé, jak globálně trajdají a globálně posílají zboží? Planeta Země je, z lidského hlediska, stále ještě velikým prostorem. Kdyby snad někdo nákazu potřeboval, spíš aby sajrajt trousil z veliké výšky. Mně by to přišlo jako rychleji pořízená věc… A vidíte, kdybychom znali pravdu o cestě nákazy, jistě by někdo vymyslel, jak podobné cesty podobným nákazám zamezit. To už bychom léčili, viďte.

Pravda poskytuje pět ukazatelů. Jde o pravdivé odpovědi na pět otázek: Co? Kdo? Kdy? Jak? A proč? Kořenem účinné léčby je znalost zmíněných ukazatelů. A pak ta trocha zázračného uvažování, abychom domysleli protijed.

Souběžně s nebezpečím „korunovaného viru“ trápí Evropskou unii účinkující hrozba v podobě brutálních výronů islamizace. A znovu je nezbytné rozkrývat pravdu. Přitakání i odpor mohou také nějaké to zrnko pravdy snést. Dost ale pomůže podrobit kritickému myšlení zjevné události: Jak ohodnotit tureckou rozpínavost v Ázerbajdžánu, v Sýrii, na Kypru, na půdě řeckých ostrovů, v Libyi a vůbec v širokém pásu od Lesbu po Somálsko? Představitelé tureckých výbojů mohou v harašení zbraněmi spatřovat službu těch, které dějiny vybraly jako ochránce islámu. A oni se takovými výklady netají. Koho ale logika dějin zvolila k obraně křesťanství? Evropská unie, až na Maďarsko, mlčí, a tak možná ztrácí jednu pravdu… Jak ohodnotit pozdní snahu Angely Merkelové a Emmanuela Macrona o záchranu německého a francouzského prostředí v Německu a ve Francii? Jak v této souvislosti ohodnotit náboženské šikanování, ponižování, mučení a odstrašující zabíjení vzrůstajícího počtu Západoevropanů v západní Evropě? Už při četbě Kur´ánu jsem si uvědomil myšlenku, kterou v prosté řeči vypovím větou: Zdrojem islamizace je islám a muslimové jsou vykonavatelé islámu. To není soud, ani názor. Je to skutečnost. Je holá a může se s ní zacházet na mnoho způsobů. Muslimové jsou si té věty vědomi čtrnáct století. To jen poměrně malý počet představitelů moci v západní Evropě donedávna úplně vytěsnil větu s platností tisíce čtyř set let! Následovala katastrofa kolonialismu, dekolonialismu i globalismu…

Tvůrci francouzských migračních plánů teď hodlají školit ve francouzských madrasách republice oddané imámy (kněze). To odmítají četné hlasy z islámského světa. Nevím, připadá mi to jako snaha přesvědčovat oheň, aby hořel, ale nepálil, nebo alespoň, aby nepálil ve Francii. Průměrně vzdělaný současný člověk ví, že také muslimové mají svůj duchovní i geopolitický ideál. Není to krví francouzských revolucí omytá republika, ale Umma, prostor pro muslimské věřící, pro duchovní krajany s výukovými středisky v madrasách. Dopovím, že Umma není projekt čistě duchovního teritoria. Tato obec nabývá rovněž podoby teokratického státu, vyjádřitelného například právem šaría. Stát Ummy, který sjednotil pojmy národ, lidstvo, časoprostor a islám, se ke chvále boží rozprostírá od jihu na sever stejně tak, jako od západu k východu. I nadále bude šířit ryze muslimský pohled na život a svět. Muslimové budou i nadále jedinou vůdčí i trestající silou v Ummě. Řekl bych, že z ptačí perspektivy Ummy je světská republika něco pomíjivého. Něco, co je možné ještě několik let snášet.

Vzhledem k tomu, že migrace potichu pokračují, ačkoli ledaskteří Evropané mohou být v pohybu leda do pěti set metrů od bydliště a leda do devíti večer, vtírá se myšlenka, že někdo pod rouškou zlé vůle vypustil do vesnice vzteklého psa koronaviru, zatímco domy a uličky migrantů vznikají zrovna nyní, kdy většina vesničanů vyhání koronavirovou vzteklinu. Nebo jedno dlouhé civilizační období vrcholí v místech, kam lidské plánování nedosáhne?

Proudy a protiproudy do sebe narážejí, tvoří víry a strhávají touhu přemýšlet také do myšlenkově krátkozrakých konstruktů. Roste počet názorových proroků i názorových sekt. Kdo je prorok a kdo sektář? Z dlouhé řady vodovodů jeden nabízí vodu, druhý nenabídne nic. Úl, odkud odeberou matku pravdu, sice silně bzučí, jenže je to jeho předposlední čin před úprkem (před úprkem na chatu, do obchoďáku, k terorismu, do války, k sebevraždě, k bezdechému podnikatelství, k altruismu bez rozhledu, k nenávisti místo zvednutých rukou nad hlavou).