Vladimír Franta
29. 3. 2021 Sputnik
Předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný vzpomíná na počátek 90. let, na vznik federace s názvem ČSFR, která nedlouho poté směřovala k ukončení historického projektu jménem Československo. Zda pokračuje princip fragmentace, nebo vítězí-li tendence unijně unifikační, jaké jsou kolem toho nálady? O tom více níže.
(Na snímku předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný)
Novotný: Tlak na rozpad společného státu obecně byl hlavně ze Slovenska a je důležité si uvědomit, že svou roli sehrály i zahraniční zájmy. Předcházela tomu eroze, které se „chvíli“ říkalo ČSFR. Slovenské obyvatelstvo se chtělo už konečně osamostatnit. Slováci měli právem pocit, že se nedodrželo to, co se slibovalo po roce 1918, tzn. že dostanou svou autonomii. Místo toho Československo zůstalo státem unitárním. Po roce 1968 došlo na státní federalizaci, pořád to však nebylo to, jak si na Slovensku představovali. Na pozadí se nicméně temněla určitá skvrna či stín v podobě dříve existujícího Slovenského státu, který byl zřízen z vůle nacistického Německa. Teď byla (1989, 1990, 1993) možnost zařídit si věci po svém. Šlo o klasickou salámovou metodu, jejímž výsledkem je nynější samostatná ČR a SR, oba subjekty v rámci EU.
Prezident Havel byl slabou figurou. Vždy se snažil vynucovat si svou vůli za každou cenu, bez ohledu na realitu. Nijak mě to u něj tehdy už nepřekvapilo. Docela slušně jsem jej znal. To, že odstoupil, to byl výraz slabosti. Přesto jsem přesvědčen, že počítal s tím, že bude znovu kandidovat na prezidenta. Jeho ambice byla v tomto smyslu veliká. Nechtěl být poškozen rozbíjením federace. Rozbíjení ČSFR se událo pak trochu i samospádem bez ohledu na to, co si kdo o celé věci myslel. Pravdou je, že atmosféra tehdy byla taková, že když je ze slovenské strany přání takto silné, bude nutné projekt federace definitivně opustit, stát se prostě rozdělí. Konec konců si myslím, že to mělo blahodárný vliv na naše vztahy se Slováky, že se určitá bouřlivost polistopadového vývoje vztahů mezi námi uklidnila. Možná nám to nakonec opravdu svědčí. Na druhou stranu je pravda, že co se týká síly státu, pak ta se zmenšila. Ani jedna ani druhá strana si ekonomicky nepolepšila. Je fakt, že tak, jak stát vznikl, tzn. tlakem a vůlí velmocí, stejným způsobem také zanikl.
Došlo snad k rozdělení i kvůli tomu, že u nás probíhala privatizace? Bylo to schválně, aby privatizace běžela rychleji?
Novotný: Příčinný vztah bych tu přímo neviděl, ale samozřejmě zmenšení státních útvarů uprostřed Evropy, zrovna jako likvidace Jugoslávie na jihu Evropy – to vše souviselo s rozpínáním Západu. Především to byla taktika uplatňovaná s cílem potlačit konkurenty, např. Jugoslávie svou mnohonárodní povahou určitým způsobem, podotýkám určitým, představovala opravdu potenciální konkurenci EU. Jugoslávie pak přestala existovat pár měsíců před rozpadem ČSFR, resp. před okamžikem, kdy se společné cesty Čechů a Slováků tak troch rozešly. Varianty rozpadu se probíraly dokonce ještě před převraty ve východní Evropě, což celá řada aktérů přiznala, zejména z německého prostředí. Je patrné, že hlavní tlak zde byl a zneužíval různých národních emocí. Bylo s tím kalkulováno. Měla se zmenšit síla států ve střední a východní Evropě, kde to jen jde. Dění po rozpadu SSSR ukazuje, že tato logika asi podněcovala příští politické události, které se do dějin zapsaly jako přelomové.
Nedávno jsem dělal interview s panem Jaroslav Krábkem, předsedou Moravské národní obce. Ten říká, že chybou byla již socialistická federace ze šedesátých let postavená na národnostním principu. Česká ústava v preambuli oproti nynější slovenské bazíruje na občanskosti, vlastně státní příslušnosti, ve slovenské je důraz na to, že „jsme Slováci“. Odkud vyvěrá jako by jiné uvažování Čechů a Slováků?
Novotný: Pramení to z faktu, že Slováci neměli dlouho svůj stát. Jak jsem říkal, byl tu jistý škraloup z doby Slovenského státu, tím si Slováci pověst pošramotili. Vidíte, již tehdy Německo sehrálo roli ve slovenské emancipaci. Bylo to poprvé v dějinách, kdy si Slováci mohli zřídit svůj vlastní stát. Touha po něm byla obrovská. V roce 1993 si Slováci mohli uskutečnit svůj sen za relativně normálních poměrů. I tak to bylo pod tlakem dobových zájmů, které přesahují hranice „pouhého“ Slovenska.
Problém je v tom, že státy ve střední Evropě nejsou dostatečně veliké, aby jejich zejména moderní historie mohla být zcela samostatná, aby se tlakům z vně dokázaly efektivně ubránit. Myslím si, že s nacionalistou států je to různé. Chápu, že směřování k občanskému principu je motivováno negativní zkušeností s přepjatým válečným nacionalismem. Na druhou stranu se ukazuje, že státy, které nepociťují dostatečnou národní hrdost a identitu, se často rozpadají právě proto, že tu není niterný vztah. Nynější tendence uvnitř EU, což je o něčem vypovídající, směřuje dokonce k posilování národních států. Je to ale proces odspodu, EU tak trošku natruc.
Jak si myslíte, že se bude vyvíjet EU? Dojde k prosazení myšlenky makroregionů, resp. k zániku národních států? Vzniknou evropské okresy, kraje? Budeme všichni vážně Evropany? Má smysl prolévat slzy nad zánikem ČSSR?
Novotný: Národní státy vnitřní silou doposud odolávají více či méně tlakům nadnárodního kapitalismu, který se dnes chová velmi zločinně. Má obrovskou sílu. Proto, aby se dalo odolávat, je důležité, aby pokračovaly národní státy in continuo.
Národní stát je schopen zajistit jakousi kompaktnost odporu. V dějinách je to tak, že jednou je důležitý princip nedělitelnosti, jindy může převážit ten emancipační. V tomto případě se domnívám, že směřování bylo správné. Teď je ale důležité, aby národy, po úspěšné emancipaci, byly dále schopny spolu vůbec správně komunikovat. To je zřejmé.
Nedávno uplynulo 550 let od úmrtí Jiřího z Poděbrad, který usiloval o společenství národů. Teď jsme však opět ve fázi šílených turbulencí, protože hlavně EU se stává jakýmsi žalářem národů. Právě v tomto kontextu je velice důležité, abychom nezapomínali na odkaz obrozenců. Patrně by nebyli rádi, kdyby veškeré jejich romantické snažení vyznělo zcela naprázdno.
Nebojíte se, že EU prosadí makroregiony a odzvoní národním státům?
Vzniklo vůbec ČSR (1918) cestou ústavní? Kdybyste porovnal rok 1918 s rokem 1993. V čem záleží kontinuita naší státnosti, a kde je to iluzorní? Připomínáme si rok 1918, ale žádné ČSR přece není, je tohle klam? Fantomová bolest historie?
Novotný: ČSR ústavně nevznikla, ani nemohla. Právo je vždy nastaveno na ten či onen konkrétní státní útvar. Právo vždy konzervuje situaci, která již dříve vznikla, nikoli tu situaci, která teprve vzniknout má. Revoluce jsou přece vždy stavící se na odpor stávajícímu pořádku. Vládci se snaží zakonzervovat si svou pozici bez ohledu na spravedlnost. Snaží se udržet se ve svých pozicích. Právo se pak musí nutně změnit. Vzniká nová ústava, vzniká nový státní útvar. Něco jiného je však humanistická snaha národů, něco jiného jsou všenárodní plebiscity a zdravý rozum mezinárodních organizací. U ČSR mě aspekt vzniku netrápí, protože končila první světová válka, do které jsme byli nahnáni, aniž by samo Rakousko upřímně chtělo, ale co právě díky němu (jeho rozhodnutí) stálo mnoho životů Čechů a Slováků.
Kdybyste měl říci stručně. Proč jsme se rozešli se Slováky, jaké nálady kol tohoto fenoménu panují ve společnosti dnes?
Je více cítit nostalgie po bývalé federaci. Celá řada lidí si uvědomuje, že jsme tím byli oslabeni. Dokonce je takový názor i u části Slováků. Avšak stalo se. Měli bychom se teď spíše zaměřit na dobrou spolupráci Čechů a Slováků. Národy by vůbec měly spolupracovat na důstojné úrovni. Není bez zajímavosti, že Německo začíná opět dominovat těmto vztahům. Mezinárodní spolupráce – ano. Rozmělnění tradic v jakémsi „melting potu“ – nikoli.
Díky za rozhovor.
