Quislingové

Berndt Posselt se rád chlubí: „Mám české, slovinské, maďarské předky, jsem Evropan jak rodem, tak povoláním.“

Jenže to není pravda, čeští, slovinští a maďarští předci ho jednoznačně klasifikují jako potomka předků z Rakousko-Uherského císařství. A Evropa je mnohem širší pojem.

Má české, slovinské a maďarské předky, tvrdí, že je Evropanem z povolání a přesto necítil potřebu se naučit, byť jeden z jejich jazyků. Vázán pokrevním (kmenovým) principem to nepotřebuje. Všichni tady rozumějí němčině(?)

Už jsem tady psal, že sudetští Němci nedokázali být občany země kde žili, pracovali i umírali. Nedokázali být loajálními občany Rakouska-Uherska, protože zabránili svým pangermanismem jeho postupné přeměně ve federaci podunajských národů a neuměli být občany demokratického Československa, když v klíčové evropské krizi nebránili jeho demokratické instituce jako hodnotu nekonečně vyšší, než může být pokrevní loajálnost vůči „svým“ rasovým soudruhům. Berndt Posselt tím sdílí Hitlerovo přesvědčení, které tvoří preambuli vyhlášení Protektorátu

Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-německé země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojení do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru – jako již jednou v minulosti – vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organisovati rozumné soužití národních skupin, v němž svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu.

Lidé se dívají s dojetím na film Tmavomodrý svět, tři polistopadoví prezidenti dali nespočet vyznamenání a řádů našim přeživším odbojářům a letcům v Británii. Mlčí však, když muž, který obnovil rozbitý stát a umožnil jim tak bojovat, muž, který byl partnerem Masaryka v boji o samostatnost v první světové válce a Churchilla, Roosevelta, De Gaulla a Stalina v nedohledné tragédii nejkrvavější války v dějinách světa, je prohlašován za válečného zločince a masového vraha.

Byli zločinci i parašutisté, kteří zabili Heydricha na jeho rozkaz?

A nemylme se. Druhý prezident Československa je prohlašován za zločince právě proto, že byl partnerem Masaryka a Churchilla.

Sám výraz „Benešovy dekrety“ je účelová lež, která takticky snižuje pokus o zpochybnění důsledků postupimské dohody ve střední Evropě na regionální při o jakési „dekrety“ nějakého Beneše.“

Tyto řádky se mi nepíší lehce. Jsem jedináček, který se narodil sudetoněmecké matce, která se nikdy nenaučila česky. Narodil jsem se v květnu 1939, krátce po útěku z pohraničí, kdy vešlo ve známost, že v Protektorátu platí od března norimberské zákony do páté generace a že tedy otec už nebude moci být státním zaměstnancem. Do Heydrichiády si přivydělával hrou na klavír a jako zkoušený znalec němčiny vysvětloval, že „Warum der Vogel Jarabatschek“ není protiněmecký skeč. Po zákazu tanečních zábav si už musel shánět plnohodnotné zaměstnání a já zůstal výhradně s matkou, která na mě mluvila „Egerländer“ (kterou Němci nazývají Busch Neger Deutsch). To trvalo do doby než nás navštívil otcův bratr s maželkou a já jim otevřel dveře s větou: „Muj manšel neny toma.“ Málem smíchem probourali stěnu prozatímního půdního bytu. To je off line a nepatří do článku.

Příhodu popisuji jenom proto, aby bylo jasné, v jakém zmatku jsem žil své rané dětství, kdy sestra mé matky šla do odsunu a já se ptal kamaráda, který točil na prstu plavkami, zda jde nahej. Promiňte tu odbočku!

Československo, vzniklé z vítězných idejí první světové války, bylo křehkým článkem historické proměny střední Evropy, plné démonů krve a půdy, v Evropu atlantickou, západní, občanskou, racionální, do níž se po dvou světových válkách a jedné studené vřadilo i samo Německo. Je to nezvratný historický fakt. Češi, ponížení v sedmnáctém století na pouhé etnikum ve vlastním státě, se dokázali za dvě století stát znovu vedoucím politickým národem svého státu a osvobodit i Slováky z uherského útlaku.

Evropským dědictvím Masarykova státu je i silný smysl pro politickou roli kultury. Čechoslováci za svou krátkou politickou existenci zakusili, že kultura a politika jsou kategorie úzce propojené, zvláště ve střední Evropě.

Největší lží v německo-českých diskusích je právě iluze, že existuje nějaká mrtvá minulost, o které můžeme diskutovat vně proměn evropské kultury a bez politických důsledků. Žádná minulost není mrtvá, všechny může probudit k životu nové mocenské uspořádání světa. Některou minulost bychom si však nikdy nezvolili jako svobodní občané, může nám být vnucena jen podrobitelem. Aspiruje dnes v Evropě někdo na takovou roli?

„Minulost je pořád s námi a visí nad námi jako Damoklův meč,“ řekl velvyslanec Otto Pick na zasedání Česko-německého fóra. Ano, minulost bude nad námi vždy viset, protože přijímáme jako svou minulost určitou verzi světa jen proto, že patříme k nějaké kultuře a hájíme projekt budoucnosti, který ta kultura legitimuje.

Chceme návrat práv na dědičná sídla kmenů a pokrevního pojetí státu do střední Evropy? Mají být třeba maďarsky mluvící příslušníci rumunského nebo slovenského státu „maďarskými soukmenovci se zvláštními právy?“

Sudetoněmecký projekt Berndta Posselta je vrátit německou menšinu do našeho pohraničí NE jako občany, kteří se rozhodli žít v českém státě v rámci idejí, z nichž vznikl, ale ve jménu archaického „práva na vlast“ neboli „na dědičná sídla“ kmene, a zajistit jim odškodnění za minulost, kterou na nás, na sebe a na celou Evropu přivolali.

To předpokládá, že se Češi vzdají své minulosti i kultury, v níž je zasazena, a že přijmou verzi světa, podle níž rozbili Rakousko a v roce 1918 jednostranně rozhodli o příslušnosti sudetských území k umělému Československu. Jak zaslepující je tento archaický (a ve svých důsledcích nedemokratický) slovník, ukazuje tragický příklad Wenzela Jaksche, sociálního demokrata, který v britském exilu odmítl podpořit legitimnost obnoveného Československa v jeho původních hranicích, a tak (nechtěně) přispěl k prohloubení propasti, která vedla k odsunu.

Jeho korespondence s Benešem v této věci je poučná: svou účastí ve vládě od samého počátku mohl nejen zabránit odsunu, ale i sovětizaci střední Evropy.
Sudetští Němci jsou symbolem i obětí středoevropské tragédie.

Československá minulost je plná skvrn, ty ale nemohou nic změnit na tom, že náš stát stál v obou světových válkách na správné straně v boji o střední Evropu.

Když uvažuji o sudetoněmeckém diskurzu v době, v níž došlo k bezprecedentnímu úpadku středoevropské politické kultury, musím se pozastavit nad neo-liberální ideologií, kde je všechno, včetně jedinců, redukováno na komoditu a na otázku:„jak dlouho?“ se odpovídá: „Dokud se to vyplatí.“ Jak řekla baronka Thatcherová: „There is no alternative,“ zkráceně TINA. Odtud pramení myšlenka, že se nacházíme na konci dějin, že jsme dosáhli bodu, v němž můžeme zdánlivě vyloučit veškeré další ideologie, protože neoliberalismus znovu oprášil myšlenku „podstaty člověka“. „Takoví prostě lidé jsou,“ říká, „od přírody sobečtí a zkažení.“ Vždy se budou starat o svůj vlastní prospěch a uspokojení, vždy budou setrvávat s ostatními v ne­­ustávajícím boji – jde přece o přežití nejživotaschopnějších a sobeckých genů, že? Kdokoli si myslí opak, je označen za naivního a hloupého. „Vrať se na zem,“ zní ironická rada.

Berndtu Posseltovi se nedivím. Od roku 1975, kdy založil Paneuropa-Jugend Deutschland do dnešní doby mu aktivismus vynáší více než 50 let slušného živobytí. Manipulace Lndsmannschftem, kdy jim vymývá mozek tím, že určitá práva připisuje implicitně etnicky a teritoriálně uzavřeným pospolitostem víc než občanům v heterogenním a otevřeném národním společenství. Takto pojatá menšinová práva jen oslabují a omezují práva občanská. Proto vidím korelaci mezi sudetoněmeckým pojetím identity a nacionálně-socialistickou ideou vyvolenosti, kterou pokládám za jednou z nejnebezpečnějších aspektů současné krize Evropy. Když poslední větu přeložím z toho akademického znění do lidštiny, zněla by:

Co si to ti Češi dovolují?

To je úrodná půda ze které vzešly bytosti jako Emanuel Mandler, Bohumil Doležal, Petr Uhl, Václav Havel, Petr Pithard… a samozřejmě množina pořadatelů Meeting Brno 2026, které můžeme bez váhání označit jako 5. kolonu v České republice.

Stalo se normou mluvit o ctnosti, ale v činech není cti ani za mák.

Sudetští Němci mluví o německé krvi a půdě jako dědictví po předcích. Česká šlechta, ať si o ní myslíme cokoliv, ač hojně promíšená s Němci, pojem cti neztratila. Období první republiky, především její první desetiletí, se pro šlechtu odvíjelo v nehostinné atmosféře. Jako elitní vrstva minulého režimu byla nevítanou a demokratický stát se s ní snažil vypořádat. Ucelenost této vrstvy byla rozbita, šlechta ztratila svůj mocensko-politický charakter a rozpadla se na jednotlivce. Díky postoji společnosti a politiky nového státu ve dvacátých letech si mnoho šlechticů vytvořilo k novému státnímu zřízení averzi, která u některých přešla až ve vyložené nepřátelství a usnadnila přechod k sudetoněmecké a později nacistické ideologii.. Postupné navrácení šlechty do veřejného života přicházelo se třicátými léty a stalo se otázkou cti v krizovém roce 1938 a později za Protektorátu. Delegace šlechty u prezidenta Beneše v září 1938 (kdy vrcholil konflikt o pohraniční území) byla vyvolána i vnitřní nutností veřejně deklarovat snahu „bránit“ celistvost republiky, se kterou se šlechta cítila stále svázána.

Cílem delegátů bylo taktéž demonstrovat, že šlechta, ač byla titulárně roku 1918 zrušena, je stále tady a je připravena se za toto historické území společně postavit. Národnostní prohlášení ze září 1939 prezentované v podobě dopisu a signované více jak 80 šlechtici bylo reakcí na nátlak nacistických úřadů pro přijetí říšské národnosti a navíc ohrazením proti tezi, že všechna šlechta je německého původu. V deklaraci se tak šlechta poprvé veřejně a přímo přihlásila k české národnosti.

Šlechta, instituce feudalismu rozumí pojmu čest. Současní Quislingové – jak to chápete?

Leo K., Kosa Zostra