𝗭𝗽𝗿𝗶𝘃𝗮𝘁𝗶𝘇𝗼𝘃𝗮𝗻𝗲́ 𝘀𝘃𝗮́𝘁𝗸𝘆 𝗮 𝘃𝘆́𝗿𝗼𝗰̌𝗶́ 𝗦𝗿𝗽𝗻𝗼𝘃𝗲́ 𝘂𝗱𝗮́𝗹𝗼𝘀𝘁𝗶 𝟭𝟵𝟲𝟴

Patrně už zůstane nešťastným českým folklórem, že státní svátky se stanou okamžikem pravidelného každoročního politického střetu. Aktuální výročí událostí ze srpna 1968; událostí, spojené s lednovým Palachovým týdnem nebo tradičně se 17. listopadem 1989, které se snaží, mediálně i politicky, přivlastnit si opozice.

Ve veřejném prostoru se objeví naprostá zvěrstva ve výkladu těchto dějinných události. A zároveň související útoky na vládu Andreje Babiše, coby podvědomě sugerovanému „ohrožení demokracie“, podobně jako předtím a po celá léta na Miloše Zemana.

Druhým pólem jsou dny, kdy si připomínáme Den upálení mistra Jana Husa, či v připomenutí osvobození Československa Sovětskou armádou, připadající na 8. května na Den vítězství. Ty si pro své politické ukotvení anektovala druhá část politické scény.

Je to nešťastné a hloupé. Měli bychom tyto svátky a významné dny prožívat společně.

Nemohu si ale pomoci. Když k událostem ze srpna 1968 hovoří člověk, který, jak ukázaly archivní záznamy, sám a iniciativně během socialismu schvaloval vstup sovětských vojsk a dělal to proto, aby si zajistil vojenskou kariéru ve vojenské struktuře, která se přímo podílela na obsazení Československa armádami Varšavské smlouvy a dnes tento člověk v roli prezidenta České republiky mudruje před budovou českého rozhlasu v Praze, je to chucpe, je to strašné, je to nechutné a jediné, co na věci je potřeba chápat je, že neexistují limity, kdy tihle lidé přestanou bezostyšně lhát.

Ano, mluvím o Petru Pavlovi, při vší úctě k prezidentskému úřadu.

Archont a archonti, mýtické bytosti z gnostických textů, jejichž cílem je udržet v myšlenkovém područí rezidua veřejnosti, která se od nich ještě nestihla odvrátit.

𝗥𝗼𝘇𝗵𝗹𝗮𝘀

V roce 1968 sehrál rozhlas neuvěřitelně statečnou roli. Informoval o průběhu sovětské invaze do poslední chvíle. Stateční rozhlasoví tvůrci vzdorovali jak domácím kolaborantům, tak blížící se sovětské armádě. Která se pochopitelně snažila ukončit vysílání, jež veřejnost informovalo o hrozivých událostech o invazi a okupaci po pravdě. Československo bylo obsazeno armádami Varšavské smlouvy a nadějný proces obnovy a reforem v Československu, tradičně průmyslové a moderní zemi, které chtělo vykročit cestou modernizace a uvolnění domácích poměrů zadusily tanky Varšavské smlouvy.

Je to jedna z našich národních tragédií. A jak řekl František Kriegel Brežněvovi poté, co Sověti odvlekli legitimní českou vládu do Moskvy: Byli jsme národem rusofilů a s tím je konec.“
Strašná tragédie. Která na celá desetiletí změnila naše vztahy s Ruskem.

Patrně i na celá další desetiletí bude tehdejší hrozivý vojenský zásah do vnitřních poměrů Československa vnímán jako akt brutální agrese. A jako memento bude natrvalo překážkou v česko-ruských vztazích. A zároveň určité části politického spektra poslouží jako beranidlo veřejných postojů a nálad. Stačí jednoduše označit politické protivníky jako temné příznivce někdejší sovětské invaze a pomocí naprostých ahistorických blábolů, jaké předvedl Petr Pavel se pokusí nasadit psí hlavu jak opozici, tak i lidem, kteří přesně a dobře chápou, že srpnové události 1968 velmi poškodily Československo i Pražské jaro.

𝟭𝟵𝟲𝟴 𝗮 𝗣𝗿𝗮𝘇̌𝘀𝗸𝗲́ 𝗷𝗮𝗿𝗼

Pražské jaro, říkáte?
Víte. Historie je v něčem spravedlivá. Rigidní komunistický a hierarchický systém sovětského bloku zhavaroval proto, že nebyl schopen obnovy. Pražské jaro, jsem o tom upřímně přesvědčen, byl předstupněm pozdější sovětské perestrojky a glasnosti.

Jen ji předběhl o zhruba 20 let.

Když Gorbačov na konci 80 let zrušil cenzuru a pokusil se během “perestrojky“ navrátit vitalitu rigidnímu ekonomickému sovětskému systému, řízenému rozsáhlou byrokratickou mašinérií a zároveň, pro obnovu motivace uvolnil poměry, tzv. „glasnosť“, do jisté míry se pokusil v sovětských poměrech udělat jen to, o co se snažili Dubček, Smrkovský, Šik, Černík a Kriegel na konci 60. let.

Československo bylo úspěšné a úspěšně se rozvíjelo. Ale vnitřní problémy státu se zásobováním, lehkým průmyslem, příznaky zaostávání vedly tehdejší komunisty k uvažování o potřebných změnách.

Ekonom Ota Šik pochopil, že stát nedokáže efektivně řídit tisíce drobných služeb a obchodů od stolu z Prahy. Navrhnul tedy ekonomickou reformu, která chtěla do komunistického plánování vrátit svobodnější poměry. Mělo se navrátit drobné svobodné podnikání. Státní podniky měly získat větší samostatnost pro rozhodování. Mezi podniky měla vzniknout soutěž a pružné ceny. Ředitelé podniků měli sami určovat, co budou vyrábět, podle toho, o co měli lidé skutečně zájem.

Zároveň komunisté zrušili cenzuru. Cenzura totiž omezovala svobodné myšlení a iniciativu. Díky podobným opatřením se zdvihla obrovská vlna silné, emoční veřejné diskuse, provázená nástupem silných tvůrčích aktivit, které se projevily ve filmu, literatuře, hudbě a tisku.

Pro Sověty byl tento vývoj překvapivý.

Zrušení cenzury, nápady jako povolit svobodné podnikání, či otevřená kritika Sovětského svazu, která zaznívala z tisku a především čistky v armádě, kde byli odvoláváni prosovětští důstojníci, Moskvu vysloveně dostávaly do varu.

Mezi Dubčekovým vedením a Moskvou proto probíhala řada jednání.

V Moskvě, v lednu 1968, necelý měsíc po Dubčekově zvolení se Brežněv choval ještě relativně zdrženlivě. Vyptával se, co se v Praze děje po pádu Antonína Novotného. Dubček ho ujišťoval o naprosté loajalitě Československa k Sovětskému svazu a Varšavské smlouvě. Ale Dubčekův devótní styl komunikace, kdy mluvil obecně, sliboval, že strana má vše pod kontrolou, ale o hloubce plánovaných ekonomických a politických změn raději pomlčel, byl problém.

Dubček měl přiznat potřebu zásadních reforem.

Měl se pokusit si pro myšlenku reforem získat právě Moskvu.

Měl přiznat, že Československo začíná zaostávat nad svými tradičními západními rivaly. Jako průmyslová země s obrovskou tradicí odbytu do všech koutů světa jsme potřebovali změnit poměry. Uvolnit rigidní byrokracii a dát podnikům větší prostor pro samostatné rozhodování.

Což ale rovnou napadalo podstatu sovětského ekonomického systému.

V Drážďanech 23. března 1968 se do Dubčeka pustili kovaní soudruzi. Ulbricht za NDR a polský Gomulka napadli Dubčeka s tím, že uvolnění cenzury v ČSSR „nakazí“ i jejich země. Brežněv zde poprvé použil termín, že v Československu hrozí „plíživá kontrarevoluce“. Dubček se bránil. Tvrdil, že situaci zvládne, a odmítl přiznat, že československá společnost už nechce rigidní sovětský model.

Poté, co Praha schválil svůj Akční program, Brežněv začal požadovat okamžité zastavení reforem.

Pro rozsáhlou sovětskou říši byl československý projekt přímým ohrožením. Sovětský svaz se v šedesátých létech teprve zotavoval z následků strašlivé druhé světové války. Ve vedení státu stále seděli váleční hrdinové z front a revoluce. Brežněv se sám dostal k moci za Stalina. Tyto lidi nezajímal ke světu vnímavý český postoj, země na západní hranici impéria, schopný se poměřovat se západními konkurenty. Model československých reforem by nutně přinesl politickou otázku na všech úrovních. Co když mají Češi (a např. Tito v Jugoslávii) pravdu? A musíme, pokud chce východní blok zůstat konkurenceschopný, změnit pravidla a tím i podstatu politického a ekonomického systému celého východního bloku?

Výsledek známe. Tanky v ulicích českých měst.

Po vydání manifestu 2000 slov, který Moskvu rozpálil doběla, proběhly silně napjaté schůzky v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Brežněv požadoval zastavení reforem, Dubček lavíroval a sliboval. Poslední varovné telefonáty mezi Dubčekem a Brežněvem proběhly 9. a 13. srpna 1968.

V noci z 20. na 21. 8. 1968 začaly nad územím přelétat těžká vojenská letadla a do země zamířily tankové sbory Varšavské smlouvy.

𝗛𝗶𝘀𝘁𝗼𝗿𝗶𝗲. 𝗡𝗲 𝗽𝗿𝗼𝗽𝗮𝗴𝗮𝗻𝗱𝗮.

Možná bychom měli o dějinných událostech hovořit takto. Klidně, popravdě, věcně.
Protože historie nás učí.

Pro mladé lidi a děti, ve školním věku bude nesmírně důležité tyhle věci chápat. Ne politickou propagandu z jedné či druhé, třetí strany. Vezměte si, že lidé, kteří se narodili kolem roku 1930 a zažili válku, si ještě pamatovali souboje Staročechů a Mladočechů. Vyrostli v odporu vůči Habsburské říši. Chápali boje Masaryka a Beneše, hospodářskou krizi, hlad a bídu. A pak Henleina, Hitlera a svini Heydricha. Ti opravdu nestáli o jakoukoliv revanši.

Lidé, kteří se narodili o generaci později, 1950, generace mého táty, zažila dozvuky poválečného marastu a postupný vzestup. V šedesátém osmém drželi palce Dubčekovi, protože prostě chtěli moderní Československo. Chtěli socialismus, ale s lidskou tváří. Svobodně cestovat, myslet i podnikat. Anebo, klidně pracovat ve státním podniku, úspěšném, na jehož výrobky by mohli být pyšní. Mít jistotu a zároveň i příležitosti.

My, kteří jsme Husákovy děti, po roce 1970 jsme zažili socialismus. A samozřejmě přesně víme, jak fungoval. Upřímně mě rozesmávají komentáře hlupáků, kteří popisují socialismus bezmála jako Mordor. Ne, byl to systém, který měl řadu velkých omezení. A zároveň poskytoval lidem jistotu. Bydlení, příjmů, práce, zdravotní péče, stability. Za cenu nudného politického bezčasí a postupného zastarávání a plošné demotivace.

Jakou budoucnost chystáme vlastním potomkům?

Když jim nedokážeme přesně vysvětlit, co se v daných etapách vývoje společnosti odehrálo? Jak špatnou zkušenost získají, když budou žít v mantinelech světa poplatných dobovým narativům.
Co takhle změnit kurz. A přistoupit k našim národním dějinám způsobem, kdy je chápeme jako cestu pro vlastní historickou zkušenost. Z níž čerpáme do budoucna?
Společně.

*

David Martinek, FB

Na snímku jsou tři nejvýraznější postavy Pražského jara 1968: zleva vedoucí tajemník Komunistické strany Československa Alexandr Dubček, uprostřed prezident republiky armádní generál Ludvík Svoboda a vpravo premiér federální vlády Oldřich Černík.