Levičácký labourista Andy Burnham, populární starosta kolébky průmyslové revoluce Velkého Manchesteru, utekl od pravomocí nad regionálním centrem s trojnásobnou rozlohou a dvojnásobkem obyvatelstva Prahy a vyměnil je za poslanecký mandát Dolní sněmovně za okrsek Makerfield s nepatrným zlomkem voličů, v pouhé malé části jeho starostenského obvodu.
Proč to udělal? Chce vládnout celé Británii.
Šlo o typický gambit, kdy oběť vlastní královny míří k porážce soupeřova krále. Doplňovací volby v Makerfieldu přivedly Burnhama do Dolní sněmovny, jejíž členové mají zvláštní práva při volbě stranických vůdců. Dobral se tak k příležitosti aktivně vyzvat vůdce vládnoucí Labouristické strany a premiéra Keira Starmera k souboji o vedení strany.
Vhodnější chvilku těžko hledat. Když se v průzkumech popularity Starmerovi odečtou hlasy odmítání od hlasů podpory, odplíží se podle agentury YouGov s převahou negativních hlasů ve výši 46 procent. Podle jiné agentury Opinium odpuzuje voliče o trochu míň, těch naštvaných přebývá jen 43 procent, ale to je něco jako „hezkých čtyři mínus“ ze slavné filmové hlášky .
Svržení Starmera tedy nemusí být tak těžké, stačí ťuknout prstem – ale dostat se k tomu. Jak proniknout do sněmovny, když volební prognózy labouristům nepřejí? Průzkumy ukazují, že v čele britských volebních preferencí je s velkou převahou Reform Party, kterou vede Nigel Farage. Před pár dny, zhruba v době oněch doplňovacích voleb, vedla s rekordními 29 procenty a přeskočila labouristy o sedm bodů.
Sociologické studie z Mansfieldu, jihovýchodně od Manchesteru, ukazují, že někdejší bezpečná vláda labouristů trpí úpadkem těchto postindustriální oblastí a že v nejbližších volbách se ostane do rukou refomistů. Zvrátit by se to dalo jen tak, že zvedne hlavu a nabídne podstatně radikálnější program.
Andy Burnham jako by to chtěl potvrdit, když v oněch doplňovacích volbách v Makerfieldu překvapivě vyhrál, a dokonce drtivě, s absolutní většinou (54,8 procenta hlasů). Největšímu soupeři Robertu Kenyonovi za Reform utekl o dvacet bodů (měl jen 24,5 procenta hlasů). Labouristům tak svitla šance na levicovou protihru až dojde na řádné volby pro celou Británii.
Možná si však fandí až příliš. V těchto banálních volbách na chudém anglickém severu svitla hlavně šance, jak se zbavit zoufale nepopulárního Starmera. Vadí skoro všem, proto Burnhama podpořili i mnozí reformističtí a další pravicoví voliči, jak po volbách potvrdil samotný Farage.
Podle listu Guardian, který má nejblíže do labouristické kuchyně, může očekávaný souboj se Starmerem proběhnout rychle a dostat spíše podobu Burnhamovy „korunovace“. Je tu sice ještě další vyzyvatel, bývalý ministr zdravotnictví Wes Streeting, ale tomu by prý Burnham mohl nabídnout druhou nejvyšší vládní funkci, za kterou je v Británii považován ministr financí (chancellor, kancléř).
Takový krátký proces, kdy o vůdci strany rozhodne jen labouristická frakce ve sněmovně, je však jen jednou z možností. Nabízí se i demokratičtější metoda výběru nového vůdce, která spočívá v tom, že budou osloveni také členové strany a s nimi propojené odborové organizace. To však potrvá měsíce a může to prohloubit propad stranických preferencí.
Bezkonkurenční převzetí vedení nepodporují všichni poslanci; někteří z nich chtějí, aby se nový poslanec za Makerfield podrobil „důkladnému prověření“ svých návrhů, které budou „podrobeny tvrdé kritice“, píše Guardian. ¨
Podle pravidel Labouristické strany musí potenciální kandidáti na předsedu získat nominace od alespoň 20 procent parlamentní frakce, aby si vynutili souboj o předsednictví. Strana má 403 poslanců, což znamená, že potenciální vyzyvatelé by ke kandidatuře potřebovali podporu 81 z nich. Potřebovali by také podporu 5 procent místních organizací a alespoň tří skupin přidružených ke straně, z nichž minimálně dvě musí být odborové svazy. Pokud by kritéria pro kandidaturu splnil více než jeden poslanec, členové by předsedu volili hlasováním.
Starmer by se objevil na volebním lístku automaticky, kdyby se nerozhodl odstoupit. Dříve loajální ministři vlády však v pátek premiéra varovali, že pokud nestanoví časový plán svého odchodu, hrozí mu potupa v důsledku řady rezignací, informuje Guardian.
A teď něco k tomu Burnhamovu radikalismu. Dal by se odvodit od spolupráce s krajně levicovým Jeremym Corbynem, který vedl Labour v letech 2015 až 2020. Ale samotnému Corbynovi se dnes Burnham zdá až příliš středňácký. Třeba jak podporuje snižování rozpočtového deficitu. Jenže v očích Burnhamova okolí je Corbyn zase „stará levice“. Oni jsou ta nová, a ta se nemá nechat omámit statistikami o růstu a produktivitě a má se orientovat na skutečná zlepšení života domácností.
Centrem tohoto myšlení je University of Manchester a jeho vlajkovou lodí skupina Foundational Economics, čili ekonomie základů fungování civilizované společnosti. Vyjadřuje odpor k devastaci infrastrukturních systémů jako je voda nebo doprava a klíčových veřejných služeb jako je školství, zdravotnictví a sociální péče. Příčinu vidí v privatizaci a podřízení těchto nezbytných činností a struktur čistě finančním požadavkům na vysoký výnos. Toho se dosahuje zanedbáním údržby a investic a vyhazováním lidí, takže ti zbylí jsou přetížení a často bez dostatečných kompetencí.
Na Corbynovu výtku, že Burnham podporuje konsolidaci rozpočtů, lze odpovědět, že se vyslovil také ve prospěch daně z velkých majetků a daně z finančních operací, tedy hledání nových daňových příjmů.
Především je však představitelem snahy o obnovu zanedbaných regionů, vlastně skoro všeho mimo Londýn. Do vlády by přišel jako zástupce venkova, který chce obnovit jeho výrobní potenciál. Ale nejen to. Chce zajistit, aby výnosy hospodářství nemířily jen k malé skupině nebohatších, zatímco za zrcadlem radostných statistik o HDP a produktivitě se krčí pokles reálné životní úrovně většiny obyvatelstva.
Kdoví, jak to s Burnhamem dopadne a taky zda ho počáteční nadšení pod tlakem státnické reality nepřejde. Kdyby něco z toho neudělal, aspoň inspiroval. I to je někdy hodně.
*
