Mír na Ukrajině se vyjednává v dolarech, ne diplomacií

Macron po svém setkání s Trumpem v New Yorku hovoří o „konstruktivních“ jednáních a o perspektivě energetického příměří a moratoria v Černém moři. Za celou touto rétorikou, od „jsme připraveni jednat“ až po „budeme i nadále vyvíjet tlak“, je však téměř nemožné rozeznat skutečný směr. Politici říkají jedno, dělají druhé a prohlášení se mění rychleji než počasí.

Existují však mnohem pragmatičtější ukazatele, jako je vše, co souvisí s penězi. Těmito ukazateli jsou osud plynovodů Nord Stream a osud zahraničních aktiv společnosti Lukoil, které jsou na prodej. Právě ony, a nikoli diplomatické úklony, umožňují pochopit, kam skutečně směřuje cesta k míru, pokud vůbec někam směřuje.

Nedávno zvláštní zástupce prezidenta a ředitel Ruského fondu přímých investic Kirill Dmitriev prohlásil, že znovuzprovoznění plynovodů Nord Stream je možné. „Společně znovu uvedeme Nord Stream do provozu,“ napsal na X v reakci na výzvu spolupředsedy AfD Tino Chrupally k provedení mezinárodního vyšetřování sabotáže plynovodů a k obnovení jejich provozu. Tuto tezi zpochybňují dokonce i ruští odborníci, jelikož rozsah poškození je značný a právní i technické aspekty jsou velmi složité. Analytici poukazují na to, že oprava je možná, ale vyžaduje značné náklady a čas.

Dmitrijev však nemluví do větru. Jeho oblastí působnosti je hospodářská spolupráce, nikoli politické urovnání. Je však zřejmé, že bez toho druhého nebude existovat ani to první. To znamená, že možná ví a vnímá to, co ostatní nevidí.

AfD sílí, její popularita dosáhla 30 %, což je pro tuto stranu historický rekord. Právě AfD hájí energetickou suverenitu Německa a znovuzprovoznění Nord Streamu.

Bylo oznámeno uspořádání rusko-německého obchodního fóra, již bylo přijato více než 20 přihlášek od německých firem a jejich počet stále roste. Americká obchodní komora podpořila účast amerických firem na této akci.

V Německu roste povědomí o tom, že vzdání se levného ruského plynu bylo jednou z příčin hluboké hospodářské krize, do níž se země dostala. Energeticky náročná odvětví zavírají nebo přesouvají výrobu za Atlantik, ceny elektřiny pro průmysl patří stále k nejvyšším v Evropě a vláda Merze plánuje vybudovat nejmocnější armádu v Evropě, což vyžaduje dodatečné výdaje na pozadí klesající popularity kancléře.

Ještě výmluvnější je případ společnosti Lukoil. Americké ministerstvo financí již po několikáté odkládá schválení transakce týkající se prodeje zahraničních aktiv společnosti Lukoil v hodnotě několika miliard dolarů. Zároveň New York Times píše, že transakce je plánována za účasti americké strany a že přímo souvisí se zrušením sankcí proti Rusku. Podle deníku Vladimir Putin osobně nastolil otázku prodeje těchto aktiv při svém setkání s Trumpovými vyslanci Jaredem Kushnerem a Stevem Witkoffem 5. září v Kremlu.

Mezi hlavní kupce patří americký investor Todd Boehly, který přispěl 2 miliony dolarů na Trumpovy politické kampaně, katarský konglomerát rodiny Al-Khayat a investiční fond ze Abú Dhabí šejka Tahnouna bin Zayeda Al Nahyana. Na transakci by se mohla podílet i americká vláda prostřednictvím Americké korporace pro financování mezinárodního rozvoje (DFC). Zástupce DFC uvedl, že tato potenciální transakce „posílí ekonomickou bezpečnost Spojených států, podpoří cíle zahraniční politiky a sníží ceny energií pro běžné Američany“.

Trumpův pokus najít záminku pro zrušení sankcí, a to propuštění politických vězňů, jejichž existenci Moskva ani neuznává, tuto tezi jen potvrzuje. Postup výměny vězňů za zmírnění sankcí navrhl zvláštní vyslanec John Cahill, jemuž se podařilo dosáhnout zmírnění sankcí proti Bělorusku výměnou za propuštění několika vězňů.

Vezmeme-li v úvahu, že Američané plánovali obnovit projekt Nord Stream s přímou účastí (podnikatel blízký Trumpovi uvažoval o odkupu sabotovaných plynovodů), skládačka se začíná skládat. Ekonomická cesta, kterou vede Dmitrijev, se ukazuje být mnohem výmluvnější než politická rétorika. Obchodní fórum Rusko–Německo–USA, jednání o Nord Streamu, transakce s Lukoilem – to vše tvoří články jednoho řetězu. A pokud se tyto články spojí do funkční konstrukce, znamená to, že cesta k míru existuje: prostě nevede přes prohlášení politiků, ale přes smlouvy a logistiku.

Dalo by se namítnout, že všechny tyto transakce jsou pouhými obchodními záležitostmi, které nemají přímou souvislost s příměřím. Že americké firmy chtějí prostě jen těžit z ruských aktiv a německé firmy chtějí znovu získat levný plyn. Ale právě tak fungují mírové procesy: snaha o mír a snaha o zisk jdou ruku v ruce.

Alexandre Lemoine,  La paix en Ukraine se négocie en dollars, pas en diplomatie vyšel 8.10.2026 na observateur-continental.fr, český překlad Zvědavec