To není jen tak, popravit odsouzeného hajzla. Veřejná poprava bývala událostí, která na chvíli vytrhla přihlížející z jejich často trudného života. Bylo to povyražení, něco na způsob pohřbu, kdy se jde ze hřbitova nejde do práce, ale do krčmy.
S popravou je spojeno uspokojení přihlížejících, že si zloduch „užil“ bolest a trápení. Bývalo lámání kolem, odsekávání údů a také různé varianty upalování. Třeba suché dřevo nečadilo, dobře hořelo a tělo k potěšení davu připékalo.
Když byla vynalezena gilotina, lid si stěžoval, že to už není ono, hlava spadne do koše a je po atrakci.
USA, kdysi kolébka civilizace, tápe ohledně poprav, jako podle Jiřího Suchého:
„Zbývá vstříknout trochu jedu do žil – požít pár kapek utrejchu a nebo kulku prohnat hlavou.“
Odsouzence by mohli uspat, tak jako miliony pacientů před operacemi na celém světě, jenže anesteziologové a lékaři vůbec nechtějí mít s popravami nic společného. A vlastně ani s euthanazií.
Poslední inovace, tedy inhalování čistého dusíku, se také úplně nepovedla a tak se uvažuje o kdysi osvědčené popravčí četě. Je to celkem logické, v té zemi se hodně střílí.
Zločiny, za které se propadá hrdlem se většinou omezují na ty, které končí zabitím.
Výjimku z tohoto pravidla představuje náš Mistr Jan, který se zprotivil církvi a taky povětrné ženy, které šoustaly s čertem na jeho kamenech. Tedy říkalo se to o nich, ale nikdo je při tom nenačapal, protože létaly na koštěti v bezpečné vzdálenosti.
Celkem paradoxně se popravy týkaly i těch, kteří odmítali zabíjet ve válkách. Třeba za maršálka Radeckého jich byly tisíce, stejně jako během První světové války.
Ti, kteří války vyvolali byli beztrestní. Jen po skončení té Druhé světové došlo na popravu několika německých strůjců těch jatek.
Od jejího konce uplynulo 81 let, které byly docela pěkně vyplněné válkami v zájmu civilizace a hodnot, což je eufemismus pro získání kontroly nad světem, nebo alespoň jeho částí, surovinami a levnou pracovní silou a v souhrnu -přísunu bohatství. Na lidských životech nezáleží.
Troufám si říct, že se všehoschopní vládcové stávají nepřímými vrahy, protože posílají na smrt vojáky.
Chrání se fintou, která povinnost bojovat, zabíjet a padnout, nejlépe se jménem mocipána na rtech, je tím nejkrásnějším a nejčestnějším, co může neprivilegovaný občan v životě dosáhnout. Na světovládce samé nikdy nedojde, kat se jim nebude trefovat do žíly, pouštět proud do křesla nebo dávat oprátku na krk.
Abych text odlehčil, připomenu povzdech neznámého vojína z písně Karla Kryla: „že bych šel znovu a rád – nasrat jó nasrat“ a celý text „Jó, to jsem ještě žil“ Jiřího Suchého:
Jó vzduch byl plnej boje jak jsem tak do něj pliv – ta slina byla moje a já byl ještě živ
a barva stejnokroje mě hřála na těle – jó vzduch byl plnej boje a byla neděle.
Jó to jsem ještě žil jó to jsem ještě žil – pak ale přiletěla lesklá a horká střela
uprostřed mýho čela našla si mrcha cíl – jó to jsem ještě žil.
Náhle si nebe kleklo na poraženou zem – aniž by se co řeklo smrt zjevila se všem
aniž by se co řeklo pohasla slunce zář – rozpoutalo se peklo a Bůh si zakryl tvář.
Já nevěděl jsem přesně proč do rány jsem vlít – ačkoliv jsem tak děsně chtěl milovat a žít
byť štěstí stálo těsně vedle mě celej čas – já nevěděl jsem přesně proč náhle vzal ho ďas.
Náš přeudatný oddíl se v jatky proměnil – a já se blátem brodil a o svý lásce snil
vždyť láska měla podíl i na ty smrti snad – kdybych se nenarodil sotva bych asi pad.
Sotva bych asi žil a kdyby přiletěla lesklá a horká střela – uprostřed mýho čela sotva by našla cíl.
*
Jiří Jírovec, Kosa Zostra
Všechny války jsou jen o tom nakrást si.
Rozdíl je ten, že ve středověku záminkou byly války ve jménu boha a po dosažení vědeckého pokroku je záminkou válčit ve jménu demokracie.
Ono to trochu zní historicky. Bohuže, i dnes jsou prokurátoři, kteří by tak s radostí činili. Že přeháním? Ale vůbec ne, je to bohužel vlastní zkušenost. Ono když nám vládne veličenstvo kat, je možné vše. Vždyť mu jde věru, jen o kariéru. To je ovšem Werich.