Nikdy jsme se neměli tak dobře

můžeme slyšet z úst politiků a z médií. Jak se tento slogan srovnává s realitou? Ze zemí OECD máme v poměru k počtu obyvatel nejvíce bezdomovců, kolem devíti set tisíc občanů je v exekuci, jeden a půl milionu občanů je v pásmu chudoby a další milion se k tomuto pásmu blíží. Sto tisíc rodičů nemá pro své děti na teplé obědy. Většina důchodů v Praze nestačí na pokrytí ani holého nájmu bytu. A to, že v Praze ještě bydlí důchodci, je díky zprivatizovaným „králikárnám“, postaveným za socializmu.

Jak proto rozumět sloganu „nikdy jsme se neměli tak dobře“? Především je třeba vyjít ze skutečnosti, že společnost není homogenní sociální entita. Naopak společnost je diferencovaná podle celé řady znaků. Především sociálně ekonomicky. Zjednodušeně bych společnost rozdělil na tři sociálně ekonomické segmenty, a dle indického třídění, „nedotknutelné“ bezdomovce. Každá skupina má svá specifika a charakteristiky.

K uchopení vzniku a k charakteristice těchto skupin použiji myšlenku T. G. Masaryka“ „Státy se udržují těmi idejemi, ze kterých se zrodily“. „Polistopadový stát“ se zrodil ze lži „sametové revoluce“, která nepřipustila pravdu o převratu realizovaném StB a ze souboru ušlechtilých lží, které zakrývaly surovou pravdu rozkradení národního bohatství, jak proklamoval ministr z televizní obrazovky: „Zhasneme a každý si ukradne, co bude chtít.“ To však byla jen zástěrka, krást nemohli všichni, ale především disidenti a nomenklaturní komunisté a svazáci. Pozice při převádění těchto lží do společenské skutečnosti do značné míry určovala rozřadění lidí do těchto tří skupin. Devadesátá léta nezformovala pouze novou majetkovou strukturu, ale také utvořila lidskou stránku společnosti. Struktura definuje procesy a procesy formují strukturu, a to platí i u lidí. Všechny mafiánské a zločinecké jevy a procesy, jimiž se lidé zmocňovali národního bohatství, se zpětně promítaly do osobností těchto lidí a přetvářely je.

Jako se buduje stavba, tak se také tehdy budovala společenská skutečnost, vycházející z těchto lží, která má charakter organizovaného zločinu. A s touto společenskou skutečností je v harmonii tehdy vyprofilovaná modální osobnost (typičtí představitelé Vít Rakušan a Jan Farský), obtížně přijatelná pro starší generace a naprosto samozřejmá pro mladou a střední generaci. V mladé a střední generaci se naplnila dystopie Ludvíka Vaculíka obsažená ve vystoupení na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967. „Místo rezistentního kulturního společenství vzniklo by jakési snadno ovladatelné obyvatelstvo, jemuž vládnout bylo by i pro cizince pravým požitkem. Abychom k tomuto nechali dojít, myslím, že na to jsme se nemuseli tisíc roků šprajcovat.“ (Vaculík, IV. sjezd spisovatelů)

A jako se mafiánské chování promítalo do osobností lidí, v následujících obdobích se zase zpátky z osobností promítalo chováním lidí do společnosti. Proto velké části společnosti nevadí, když prezident Petr Pavel odjede na volby do Maroka soukromým luxusním tryskačem a celkem dle odhadů za několik milionů korun pendluje mezi Marokem a Českem. Takto nabubřele se přece úspěšní mafiáni chovají. 

Co charakterizuje polistopadovou modální[1] osobnost? Člověk je dualita dvou složek. Jedna složka je individualita jedince a druhá složka je sociální, nazývaná také společenská osobnost. Pro jedince i pro společnost je důležitá vyváženost a harmonická syntéza obou složek. Do sociální složky se promítají všechny sociální entity tvořící sociálno od rodiny po společnost. Např. bezpečnost jedince je provázána s bezpečností jeho rodiny, lokality i společnosti. Podobně to je i v dalších oblastech života.[2] Současnou polistopadovou modální osobnost charakterizuje silné potlačení sociální složky a zvýraznění individuality a z toho vyplývá chování velké části populace. Když si lidé stěžují na hrozné mezilidské vztahy, agresivitu mezi lidmi, prospěchářství, neuvědomují si, že to jsou plody devadesátých let.

Charakteristiky jedinců z každé z těchto skupin jsou flexibilní, u každého se jedná o individuální mix vlastností, s různou mírou jejich intenzity. Přesto uvnitř skupiny je silnější shoda než s jedinci jiné skupiny.

1. Úzká skupina bohatých. Ne všichni zbohatli krádeží, přesto je tento způsob zbohatnutí v této skupině velmi častý. I vzhledem k chorobné orientaci na sebe sama, jsou jim lhostejné destruktivní až likvidační dopady jejich působení na společnost. Příkladem může být údajná privatizace OKD, včetně bytů, které Zdenek Bakala veřejně slíbil převést za obdobných podmínek, za jakých je získal, na jejich nájemce, což nikdy neudělal. Při své sebezahleděnosti ho tisíce těchto lidí nezajímalo. A také „nikdy se neměl tak dobře.“

Není to nic nového, již Honoré De Balzac tvrdil v ranném kapitalizmu, že za každým velkým majetkem je zločin. A známe to i z USA, oligarchii nezajímal dopad převedení výroby z USA do Číny na americkou ekonomiku, stát a společnost.

Až absurdní podobu můžeme pozorovat v devadesátých letech na privatizaci vody, tedy strategické suroviny. Politici prodali vodu francouzské firmě, přičemž náklady na udržování potrubí platí obce, ale za vodu zisk získává zahraniční firma. Připomíná to známý slogan, socializace nákladů, zahraniční privatizace zisku. Český občan za vodu platí zahraniční firmě až sto násobně více než v roce 1989. Kdyby Česko byla zdravá společnost, zkorumpovaní politici, kteří prodali strategickou surovinu zahraniční firmě, by byli ve vězení.

Další charakteristikou členů první skupiny jsou nadprůměrné kompetence v získávání peněz, a to všemi způsoby.

Velmi podstatné, a to patří k základním charakteristikám kapitalizmu, je parazitování úzké skupiny bohatých na zbytku společnosti. Ač dokáží vlastní daně minimalizovat a vyvážet zisky do daňových rájů, státní rozpočet tvořený daněmi populace je pro ně něco jako kurník pro lišku. Hledají způsoby, jak se do kurníku k veřejným financím dostat. Mají celou škálu způsobů, jak do veřejných peněz nepřispívat, a naopak se jich zmocňovat.

V devadesátých letech to byla krádež a tunelování. Po tom, co již víceméně nebylo co ukrást, zájem se soustředil na toky veřejných peněz a korupci. Všechny velké nemocnice mají za sebou kauzy rozkrádání financí nemocnice vlastním managmentem.

I neekonomické odvětví jako je sport, je příležitostí ke zmocnění se veřejných peněz. Sportka, která desetiletí financovala sport, byla zprivatizována. To bylo Eldorádo pro lidí ve vedení, zástupce sportovních svazů a Olympijského výboru. Pochopitelně, že Sportku dovedli k bankrotu. Sokol, který má ve vývěsním štítě morálku, vedení vykradlo v řádu mnoha milionů. Ve fotbalovém svazu se nejen krade, ale také se falšují výsledky. Jejich funkcionáři byli dokonce potrestáni vězením.  Ale „nikdy se neměli tak dobře.“

Dalším právně legitimním, ale morálně těžko přijatelným jsou nehorázné příjmy managmentu ve veřejných organizacích. Generální ředitel městské společnosti Pražské služby má příjem v průměru téměř půl milionu korun měsíčně. Průměrný měsíční příjem dalších vedoucích pracovníků přesahuje 400 tisíc korun. Proč mají takové příjmy? Protože mají moc si je vzít.

Další toky veřejných peněz představují zdravotní pojišťovny, které mají organizovat zdravotní péči o populaci. Zdravotní pojištění má charakter daně. Pro managment pojišťoven tyto peníze jsou jako pro medvěda včelí úl. Jejich hlavním cílem je se k těmto penězům dostat. Příkladem může být Zdravotní pojišťovna MV ČR. Ač je pojišťovna ztrátová, výkonný ředitel Otakar Smolík inkasoval za poslední tři roky přes 35 milionů korun v samotných mimořádných odměnách a odchodném. Jeho roční mzda přitom činila zhruba 2,4 milionu, zatímco miliony navíc plynuly z bonusů a splněných kritérií. Bývalý generální ředitel David Kostka po své rezignaci získal nárok na celkem přes 6 milionů korun. Jeho měsíční mzda spolu, s odměnami a osobním ohodnocením, činila více než 660 tisíc korun. Proč mají takové příjmy? Protože mají moc si je vzít. Tyto výplaty ze ztrátové pojišťovny považuji za legalizovanou loupež. Pojišťovna je ve ztrátě, ale vedení se „nikdy nemělo tak dobře.“

Vedení České televize se svými politickými kumpány prosadilo zvýšení televizních poplatků a jejich placení, dokonce lidmi, kteří ani nevlastní televizi. K takovým krokům se obvykle sahá, když již neexistují žádné rezervy. Když se však podíváme na plat generálního ředitele ČT, ten činí 346 tisíc měsíčně a desetinásobek dělají odměny. To nejsou rezervy?  Tento plat je stejně nehorázný, jako je nehorázná kvalita televizního vysílání ČT. Možná, že ČT neměla na tento jeho plat příjem, a proto se muselo zavést „výpalné“ i pro ty, kdo nemají televizi. Také ho lidé bez televize nezajímají, a on se „nikdy neměl tak dobře.“

Největší byznys této skupiny je válka a příprava na ni. Profitem je nejen finanční zisk, ale také zavedení do společnosti nástrojů na ovládání lidí. To, že se nacházíme v předpolí války svědčí některé indikátory. Zavírání za písmenko na tričku, zavírání za jiné než vládní názory, potlačování svobody myšlení, kauzy vyvolávané BIS a další.

Vytváření dluhu. Dluh můžeme charakterizovat jako záporné peníze. Když se však převedou od dlužníka, již to nejsou záporné peníze, ale kladné. Zbrojařské firmy USA, které od státu dostanou zaplaceno z půjčených peněz již nemají záporné peníze. Ty zůstanou jako státní dluh populaci k zaplacení. Je to další forma parazitizmu nejbohatší skupiny na populaci. Oligarchům je narůstající státní dluh USA lhostejný, u nich se proměňuje v narůstající bohatství. Dokonce lze paradoxně říci, čím větší státní dluh, tím bohatší oligarchové.  Podobně je to u nás, jen to vyžaduje sehraný tým mezi oligarchy a politiky.

Na globální úrovni jsou výrazným nástrojem nejen bohatnutí oligarchie a kryptokracie, ale i ovládání lidí a států, půjčky a úroky. Je člověk s celoživotním dluhem plně svobodný? Není náhodou, že objektem vojenské agrese byly nezadlužené státy.

Umělci jsou horlivými stoupenci tržní ekonomiky bez přívlastků a tvrdě kritizují etatistický přístup socialistického státu k umělcům. Jejich ideologická pozice má však schizofrenní charakter. Zatímco názory mají tržní, svým chováním všemi způsoby si vynucují dotace. Dokonce vytvářejí ve společnosti klima, že dotace jsou jejich právo. Ovšem ty dotace jsou peníze pokladních, řidičů, dělníků, kteří žádné dotace nedostanou. Je to čistý parazitizmus specifické skupiny na společnosti.

Účast české delegace na Frankfurtském knižním veletrhu byla dotována 197 miliony korun v době, kdy státní dluh činí 3,882 bilionu a jen na úrocích platíme ročně 130 miliard. Takto si stát představuje šetření? V rámci této dotace navíc přednesla Radka Denemarková na veletrhu úvodní slovo otřesné intelektuální úrovně, které u vzdělaných a inteligentních lidí znamenalo ostudu České republiky.

Také karlovarský filmový festival dostává od státu milionové dotace a pak unikají záběry z festivalu, které rozhodně nepůsobí kulturně.

2. Široký segment, který tvoří jak skupiny aspirující dostat se mezi bohaté, tak skupiny balancující nad propastí chudoby. V typologii Jana Kellera sem patří obslužná elita. V této skupině je klíčový plat, který je průměrný a vyšší. Jsou zde profese, od kterých moc vyžaduje loajalitu a šíření ideologie a propagandy moci. K nástrojům na ovládání této skupiny jsou granty, které mohou rozhodovat o životní úrovni příjemce. Základní podmínkou udělení grantu je politická a propagandistická úslužnost. Příkladem může být grant k výzkumu výuky historie udělený MŠMT ČR vysokoškolsky nevzdělanému youtuberovi Kovimu. Další velkou skupinou jsou novináři jak z veřejnoprávních, tak kapitálem vlastněných médií.

Zaměstnanci neziskových organizací patří v této skupině k lépe placeným. Jsou placeni státem, českým i zahraničním kapitálem. Jejich hlavní kvalifikace a produkt je loajalita k progresivizmu. Proto snadno mohou říci, „nikdy jsme se neměli tak dobře.“

3. Skupina chudých, která má problém s přežitím. Z této skupiny se propadá mezi bezdomovce.

Na počátku devadesátých let jsem prováděl výzkum, který přinesl překvapivý poznatek. Nezaměstnání se politicky hlásili k pravici. Empiricky byl popřen marxistický vztah mezi bytím a vědomím, resp. tito nezaměstnaní se nestali třídou pro sebe. Problém je pro ně reálné vyloučení (exkluze) ze společnosti, a proto chtějí být integrovaní alespoň politicky.

Občané této skupiny platí daně automaticky, ale jejich možnosti dostat se k penězům od státu nebo veřejných institucí jsou oproti především lidem z první skupiny zanedbatelné. Jejich úkolem je vytvářet státní rozpočet, ale nedostávají žádné dotace, nejsou v pozici, aby je někdo korumpoval, aby něco tunelovali. Jsou skupinou občanů odkázaných pouze na legální příjmy, ale životní úroveň se získává šedou ekonomikou. A protože inflace nastavila ceny na úroveň lidí s příjmy z šedé ekonomiky, má tato skupina problémy pokrýt nejzákladnější životní náklady. Jejich plat se pohybuje od průměru níže.

Vývoj v naší společnosti vede ke stále obtížnějšímu získávání peněz u nejchudší skupiny populace a ke stále snadnějšímu získávání stále větších peněz u nejbohatší skupiny. Je to dáno tím, že společnost se stále silněji modifikuje do podoby optimální pro oligarchii. Z každé finanční krize vyjde oligarchie bohatší. I proto roste státní dluh, protože dluh roste státu a populaci a oligarchii roste zisk.

*

[1] Pojem modální osobnost vychází ze statistického pojmu a znamená ve společnosti většinovou     osobnost.

[2] Sak, P. Člověk a realita. Praha: Zakázané vzdělání, 2025.

*

doc. PhDr. Petr Sak, CSc.