Štěpán Cháb: Setkání doživotních fanoušků roku 89. Komentář

V sobotu v půl páté ráno po divoké rozpravě v Poslanecké sněmovně prošel prvním čtením zákon o změně financování veřejnoprávních médií. Pokud zákon projde, měly by skončit koncesionářské poplatky a rozpočty České televize i Českého rozhlasu by byly hrazené ze státního rozpočtu. Navíc by obě média mohl stran financí kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad.

Proti změně financování se v neděli sešla na Staroměstském náměstí v Praze demonstrace svolaná spolkem Milion chvilek pro demokracii. Ten na demonstraci zval upoutávkou, kde zní skandování „Už jsme tady“ a píseň, která se stala symbolem proti okupaci srpna 1968 Modlitba pro Martu, jež také rezonovala silně i v revolučním listopadu 1989. Zaznělo i heslo „Demokracii dělají demokrati, lepší demokracii lepší demokrati.“ Báječné heslo. To by se mělo tesat. Takové promyšlené, bez možnosti si ho vyložit trochu nebezpečně. Ale což.

To navození atmosféry revolučních a přelomových let Československa bylo… hm, komické. Tuším, na co přesně marketing Milionu chvilek hraje. Na nostalgickou notu dětí revoluce z roku 1989, kterým se orosí oči při zaslechnutí Modlitby pro Martu, kteří hned vidí pendreky a bílé helmy Veřejné bezpečnosti, „která nás mlátila na Národní“, kde teď pro změnu ona, generace dětí revoluce, mlátí, zatím slovy, ty, kteří jim politicky zapáchají. A tak jim hází do košů jejich květiny na uctění památky mlácených (a jednoho umláceného studenta Šmída, který měl jinak spící národ probrat z letargie) a dopouští se občanského aktivismu. Oslavu svobody, kdy i Václav Klaus mladší po jedné takové zprivatizované šarádě podal svědectví jak doby, tak i místního aktivismu, jak měl strach, že mu nenávistí napěchovaný dav ušlape malou dceru. Takové milé české povyražení plné frustrace a jí přidělených frustrátů. Být Čechem je někdy, v některých okamžicích, skutečně takové malé české.

Celý ten aktivismus špatně potlačované frustrace vlastně vyjádřil už v úvodu demonstrace sám Mikuláš Minář. „My tu zlou vládu neporazíme nenávistí, ale klidem a naším odhodláním.“ Brrr, člověk by se až bál, že Strakovce z té zlé vlády vyrašilo Sauronovo oko a my, hobítci mírumilovní, se budeme muset bránit proti nájezdům skřetů jen cepy a vidlemi.

Jenže proti čemu se budeme bránit? Proti změně financování veřejnoprávních médií, jejichž koncept je přežitý? Já si nedokážu představit, že bych si plodný večer naplánoval u televizní obrazovky, kde mě Marek Eben bude poučovat o tom, co je dobro a co zlo v nějaké připitomělé taneční soutěži. Mé děti samotným konceptem televize vysloveně pohrdají. Je to pro ně „dědkovský“ způsob zábavy. Nikdy, i kdybychom ji doma měli, by si obrazovku České a ani žádné jiné televize nepustily. To je generace, která si ráda režíruje svůj program sama. Nepotřebuje k tomu uvědomělého moderátora Ebena.

On ten Milion chvilek, to jsou, připadá mi, takoví ti tak zvaní šmejdi, co prodávali předražené hrnce důchodcům. Jen cílí na jinou sortu důchodců. Těch, co je jejich alfou a omegou rok 1968 a rok 1989. Důchodci, či skoro důchodci, kteří s nostalgií vzpomínají na své mládí. „Jó, to byly časy, když námi hýbaly hormony, my hýbali dějinami.“ Nostalgie.

I ten odboj proti domnělému zlořádu. Na Staroměstském náměstí setkání nostalgiků po vlastním mládí volalo „Svobodu“. No jako tenkrát, v tom 89. Volali „Už jsme tady.“ A doma dětem se slzou v oku povídali, že tohle, tohle přesně zažívali ve svém mládí. Bili se za svobodu a také si ji vybojovali. (Je jedno, že svobodu exekuční, sociálně likvidující, vedoucí zemi do stavu věčně podřízené montovny.) Dav se upamatoval i na další heslo hojně větrané v tom roce 1989. „Demisi, demisi, demisi,“ ozývalo se zase Prahou. Zaznělo i báječné heslo „Máme toho dost.“ Prostě něco krásného. Ta síla davu, která tehdejší Československo zachránila ze spárů Sovětského svazu, nás teď zachrání před administrativní změnou formy financování veřejnoprávních mluvidel. O včerejším dni se budou psát historické knihy. Ještě za sto let si nad včerejší vlnou spravedlivého hněvu badatelé budou lámat hlavu. Kde se v naší jinak tak laxní době vzalo tolik odvahy a hrdinství.

A přitom šlo jen o to, že se změní způsob financování veřejnoprávních médií, že pod jejich ruku bude moci nahlížet Nejvyšší kontrolní úřad, jestli se tam náhodou nekrade a jejich ekonomické procesy nestojí na bázi jedné malé domů za druhou. Jinak se celá věc stane mandatorním, tedy zákonem daným výdajem s valorizační doložkou, který by šel změnit jen další změnou zákona, tedy za účasti ulice uřvaných nostalgiků po vlastním revolučním mládí.

Česká televize i Český rozhlas jsou přežitek. Navíc přežitek zprivatizovaný klanem jednoho politického i společenského názoru – mohu si to myslet? Snad ano.

Tak třikrát zdar nostalgii. Tuhle revoluci už si vzít nenecháme. 15. listopadu na Letné. Tam budou nabídky na předražené hrnce létat jako v tom 89. To bude paráda.

„Přehnali jste to a my toho máme dost. My si tuhle zemi nenecháme zničit,“ řekl na setkání doživotních fanoušků atmosféry roku 89 Minář. No potěš pánbu.

Jinak vládu Andreje Babiše chválím za akci kulový blesk. Už jsem přestával věřit, že získá odvahu. Sice je to ten nejpitomější slib, který nic moc neřeší, ale budiž. Tak snad se aspoň omezí případné malé domů ve veřejnoprávních médiích. Teď ještě další sliby. A plnit a plnit.

*

Štěpán Cháb, Krajské Listy