Selektivní antifašismus

Alexander S. Neu, narozený v roce 1969, má doktorát z politologie. Praktické politické zkušenosti získal jako pracovník OBSE v bývalé Jugoslávii. V letech 2013 až 2021 byl členem parlamentní skupiny Die Linken v německém Bundestagu, kde působil jako její mluvčí ve Výboru pro obranu a jako zástupce mluvčího ve Výboru pro zahraniční věci, a také jako člen Parlamentního shromáždění NATO. Předtím osm let pracoval jako poradce parlamentní skupiny pro bezpečnostní politiku. Z Die Linken odešel v roce 2023 a v současné době je nezávislý. Alexander Neu je členem a místopředsedou Eurasijské společnosti.

Čím je pozoruhodný?

Napsal pro blog NachDenkSeiten článek Dobří a špatní nacisté – selektivní antifašismus v politice a médiích.

O blogu německá Wikipedie píše: NachDenkSeiten s podtitulem „Kritický web“ je německý blog, který se vyjadřuje k politickým a sociálním tématům. Původně byl web chválen jako důležitá součást „ alternativní sféry,“ ale od roku 2015 je obviňován ze šíření konspiračních teorií, například ohledně rusko-ukrajinské války od roku 2014 nebo pandemie COVID-19. Vydává ho bývalý politik SPD Albrecht Müller , který sám přispívá řadou článků.

Proč zveřejňuji jeho článek, když by stačilo zveřejnit na něj odkaz?

Alexander Neu je poučený člověk; poučený svou vlastní zkušeností a jeho článek, který se výrazně staví „proti proudu“ německého a evropského mainstreamu a já jsem jeho článek doplnil svými poznámkami.

Průměrný Němec to rozhodně nemá jednoduché. Koneckonců, ve škole i později v životě slyšel hodně o nacistech a fašistech, kteří stáhli Německo a Evropu do propasti, což mělo za následek 60 milionů úmrtí, včetně 6 milionů rasově motivovaných vražd evropských Židů a 27 milionů zabitých nebo zavražděných sovětských občanů – zhruba polovina z nich byli civilisté ve vyhlazovací válce na Východě. K tomu připočtěte mnoho dalších milionů obětí v dalších evropských, především východoevropských zemích. Fašistické vyhlazovací válce na Východě se v masmédiích a politice dostává menší pozornosti než holocaustu proti Židům. To samozřejmě nemá nic společného s politikou dvou tříd obětí; takhle prostě věci jsou.

A co pachatelé, nacisté? I zde člověk získává dojem, že existují dvě třídy nacistů: ti dobří a ti zlí. Pokud jde o identifikaci zlých nacistů, stačí letmý pohled na německé dějiny. Německá varianta fašismu, národní socialismus, pravděpodobně představuje nejextrémnější a nejhrůznější formu pohrdání lidstvem v lidských dějinách: rasovou teorii a s ní spojenou údajnou „rasovou hierarchii“. Němec, Árijec, na vrcholu a Žid, jakožto údajný „podlid“, na samém dně. Ostatní národy někde mezi tím – a čím tmavší barva pleti, očí a vlasů, tím nižší pozice v údajné hierarchii. Německý národní socialismus ztělesňoval zlo v jeho nejčistší podobě. O tom by nemělo být pochyb.

Němečtí nacisté však nebyli sami. Mnoho evropských zemí generovalo sympatizanty a kolaboranty. Patřil mezi ně vichistický režim ve Francii, fašistické režimy v Itálii za Mussoliniho a ve Španělsku za Franca, stejně jako chorvatský ustašovský režim  Ante Paveliće a po počátečním rozpadu Jugoslávie třeba i  xenofobní režim Franjo Tuđmana, který zapojil ustašovce opět do státního aparátu. A v pobaltských státech a Ukrajinské sovětské republice se němečtí nacisté mohli spolehnout na podobně smýšlející kolaboranty.

V politice a masmédiích se však pozoruhodně málo informuje o evropských fašistických „partnerech pro spolupráci“ nacistů. Každý zná, nebo by alespoň měl znát, koncentrační tábory Osvětim, Dachau, Buchenwald atd. Ale kdo ví o bývalém koncentračním táboře Jasenovac v Chorvatsku, tehdy součásti Jugoslávie?

Jasenovac byl největším vyhlazovacím a koncentračním táborem fašistického ustašovského režimu v tzv. Nezávislém státě Chorvatsko (NDH) během druhé světové války. Lidé (Srbové, Romové a jugoslávští antifašisté, včetně Chorvatů a Bosňanů) byli brutálně vražděni kvůli své etnické příslušnosti nebo antifašistickému postoji. Chorvatští ustašovci nebyli ve své krutosti v žádném případě lepší než němečtí fašisté. A části slovinského („Domobranzen“), bosensko-muslimského („Horská divize Waffen-SS ‚Handschar’“) a albánského („Balli Kombetar“) obyvatelstva patřily také mezi spolehlivé a „pilné“ řezníky, kteří úzce spolupracovali s nacistickým Německem. Ukrajinští a pobaltští fašisté nezůstávali v ničem  pozadu – i oni dychtivě napodobovali své německé protějšky v co  se   týče  krutosti.

Kromě toho bývalí členové SS ze zahraničí pobírají nebo pobírali důchody z Německa . Je zřejmé, že se rozlišuje mezi zlými německými nacisty na jedné straně a evropskými nacisty spojenci Německa, což je téma, o kterém se raději ani nediskutuje, na straně druhé.

Příkladní demokraté a bojovníci za svobodu západních hodnot, nebo maskovaní dobří nacisté?

Pro zainteresovaného – a jediného zainteresovaného – pozorovatele je pozoruhodné, že nejenže byly bývalým členům SS vypláceny důchody a možná stále jsou, ale že po znovusjednocení Německa v roce 1990 skupiny nebo státy, které již dříve úzce spolupracovaly s nacistickým Německem, dostávaly od Německa zvláštní podporu. Je to jen historická amnézie, nebo se za tím skrývá nějaký cíl? Nemohu to definitivně posoudit. Čtenář by si měl udělat vlastní názor.

1. Rozpad Jugoslávie od roku 1991

Vzpomínám si na slova mého profesora politologie, který pracoval také v Nadaci Konrada Adenauera, která je přidružena k CDU (Křesťanskodemokratické unii). Když jsem se ho zeptal, proč se Německo tak snaží uznat dvě separatistické jugoslávské republiky Slovinsko a Chorvatsko, ledabyle odpověděl: Po skončení studené války už Německo nemělo žádný zájem na jugoslávském státě.

Toto prohlášení mě hluboce znepokojilo: Německo už nemá žádný zájem na existenci jiného státu? Z jakého důvodu přesně? Neobhajujeme právem právo Izraele na existenci? A proč tedy Německo odmítá existenci jiných států, zejména proto, že i ty byly oběťmi hitlerovského Německa?

Je pravda, že jugoslávský stát nemohl být zničen pouze zvenčí, nebýt již odpovídajícího vnitřního napětí. Separatistické procesy však mohly být také zastaveny a zvráceny. Podle mého názoru to byla pouze masivní politická a mediální podpora, především z Německa a Rakouska, ve prospěch slovinských a chorvatských nacionalistů a později bosenských Muslimů a Albánců v jižní srbské provincii Kosovo , která vedla k průlomu k úspěšné secesi.

Na začátku prvního desetiletí prvního desetiletí prvního desetiletí jsem napsal svou doktorskou disertační práci na téma válečného zpravodajství o jugoslávských válkách a v té době jsem také asi dva roky pracoval v bývalé Jugoslávii, což mi poskytlo relativně dobrý vhled do tamní reality. Je zajímavé, že Německo podporovalo právě ty etnické skupiny v Jugoslávii v jejich secesi (boji za „demokracii a svobodu“, za „západní hodnoty“ atd.) a nakonec i v rozpadu Jugoslávie, s nimiž hitlerovské Německo již spolupracovalo. Fašistické symboly, jako jsou svastiky, odznaky SS a odpovídající vlajky, se v 90. letech a na začátku prvního desetiletí …

„ Díky Bohu, moje žena není ani Srbka, ani Židovka. ” uřekl Franjo Tuđman

„Tudžmanovi nevadilo, že je zrůda, protože na rozdíl od Miloševiče byl naší zrůdou.“ Těmito slovy shrnuje autork Misha Glenny v nedávno vydané knize vztah mezi západními mocnostmi a chorvatským prezidentem Franjo Tudžmanem, který v sobotu večer zemřel v Záhřebu, napsal Justus Leicht a Peter Schwarz 14. prosince 1999.

Tuđman byl nacionalista, rasista a antisemita. Jako prezident a vrchní velitel armády byl osobně zodpovědný za vyhnání 400 000 Srbů z Chorvatska. Země, která měla původně dvanáct procent srbské populace, je nyní prakticky „bez Srbů.“

Jen v roce 1995 chorvatská armáda vyhnala z oblasti Krajiny čtvrt milionu Srbů, kteří tam žili po staletí. Pozdější zpráva OSN uvádí: „Objevuje se stále více důkazů o zvěrstvech, v průměru šest těl denně… těla, některá čerstvá, jiná rozkládající se, patří převážně starým mužům. Mnozí byli střeleni do zadní části hlavy nebo jim bylo podříznuto hrdlo, jiní byli zmrzačeni… Zločiny spáchala chorvatská armáda, chorvatská policie a chorvatští civilisté. Nebyly pozorovány žádné pokusy o jejich zastavení a vše ukazuje na politiku spálené země.“

V Kninu, městě v Chorvatsku, mě během mé návštěvy na konci 90. let přivítali na ulici se zdviženou pravou rukou a výkřikem „Heil Hitler“, když si někdo všiml mé německé poznávací značky, pokračuje Alexander Neu. Všechno to bylo tak okázale vystavené, že by vyžadovalo značné úsilí, abych to neviděl nebo neslyšel.

A přesto se západoněmecké vlády otevřeně postavily na stranu chorvatských fašistických vládců s argumentem, že jde o „svobodu,“ „demokracii“ a „právo na sebeurčení.“ Naopak se německé vlády stejně jasně postavily proti Jugoslávii a proti největší jugoslávské republice Srbsku – tedy právě proti státním aktérům a etnické skupině, které utrpěly největší ztráty z rukou nacistického Německa a jeho fašistických kolaborantů na území Jugoslávie.

A to se stalo pouhý rok po znovusjednocení Německa a Pařížské chartě, v níž se sjednocené Německo, stejně jako všechny ostatní signatářské státy, zavázalo k respektování svrchovanosti a územní celistvosti všech států. Spolková vláda udělala pravý opak.

Zarážející však bylo také to, že klíčové evropské státy po počátečním váhání podlehly německé jugoslávské politice a naskočily na rozjetý vlak – jako by k nacistickému Německu a jeho útoku na Jugoslávii v roce 1941, stejně jako ke spolupráci s místními fašisty, nikdy nedošlo. Jako by samotná Jugoslávie nebyla obětí hitlerovského Německa.

Příklad Velké Británie, která ve skutečnosti udržovala historické vazby s Jugoslávií, jasně ilustruje výrok amerického geopolitika Kisingera, že státy nemají přátele, ale spíše zájmy: Zatímco Britové, stejně jako oficiální postoj EU, byli zpočátku pro zachování alespoň volné konfederace Jugoslávie a stavěli se proti jednostranným separatistickým krokům, nakonec německému požadavku podlehli z poněkud sobeckého důvodu: Podle politické biografie Johna Majora, tehdejšího britského premiéra, se jednalo o politickou dohodu mezi Londýnem a Bonnem. Tehdejší britský ministr zahraničí Douglas Hurd se v rozhovoru pro Financial Times vyjádřil ještě explicitněji :

„Asi tři týdny po Maastrichtu na nás Kohl a Genscher tlačili ohledně chorvatské otázky a my jsme cítili, že nemůžeme odmítnout. Velmi velkoryse se nepostavili proti našim výjimkám ohledně kapitoly sociálního zabezpečení a měnové unie a my jsme cítili, že jim za to něco dlužíme.“– Citováno z: Financial Times, 14. srpna 1999.

Byli to ti samí Britové a Francouzi, kteří jen o dva roky dříve chovali pochybnosti o pádu Berlínské zdi a blížícím se znovusjednocení Německa, vzhledem ke svým zkušenostem z druhé světové války, o dva roky později uzavírali dohody o osudu států třetích stran v nejlepší koloniální tradici?

Ani oni nemohli přehlédnout fašistické symboly, insignie a prohlášení nacionalistů v rozpadající se Jugoslávii. Jsou tedy tito „dobří“, nebo alespoň „tolerantní nacisté,“ pokud se chtěli stát součástí Západu pouze v geopolitickém smyslu, pokud údajně chtěli žít pouze podle „demokracie a západních hodnot“? Jsou to skutečně „západní hodnoty“?

Jak charakterizovat národní socialismus, čili nacismus (extrémní formu fašismu)? Nacismus dobře charakterizuje 25 bodový program NSDAP z roku 1920, který požaduje zrušení mírového uspořádání z Versailles a přičlenění všech Němců k velkému Německu. Program žádal zajištění půdy (kolonií) pro usídlení německého populačního přebytku. Dále, aby státními občany mohli být pouze Volksgenossen (soukmenovci). Těmi jsou mají být pouze ti, kdo jsou německé krve. „Žádný Žid tak nemůže být Volksgenosse“.

Již v tomto programu je tak navrženo druhořadé postavení pro židovské obyvatele. Ti mohli v Německu žít pouze jako hosté a mohli být kdykoli vypovězeni. Nacisté a s nimi též většina moderních nacionalistů a antisemitů sdílejí představu národu jako organismu, který musí být stmelen a zbaven všech parazitů. Nacisté se tak staví do pozice lékaře, který léčí nemocnou společnost. Vycházejí z pokřivené myšlenky darwinismu, který je založen na předpokladu, že v přírodě z dlouhodobého hlediska přežívají ty odrůdy živých organismů, které se dokáží lépe přizpůsobit a to přenášejí na národy.

Ve své vulgarizované verzi darwinismu tvrdí, že probíhá neustálý boj na život a na smrt mezi národy (případně rasami) a v tomto boji že musí nadřazená rasa zvítězit. Je to o uznání pouhých pěti základních principů.

1. obhajoby lidové (národní) komunity (Volksgemeinschaft), společnosti bez třídního antagonismu;

2. oslavy zásluhového principu a zvyšování socioekonomického statutu prostřednictvím vzdělání

3. oddanosti „boji“ (Lebenskampf, Leistungskampf)

4. věrnosti sociálnímu životu jako voluntaristickému vztahu „vůdce – přívrženec;“

5. vlastního kultu vůdce.

Komunita, zásluhovost, životní boj – a s ním spojený kult mládí a síly jsou jedovaté principy, na které dav slyší. Ostatně Hitler ve své knize Můj boj (Mein Kampf) napsal: „Lid je většinou založen a usměrněn tak žensky, že jeho myšlení a jednání určuje daleko víc než chladná rozvaha citové rozpoložení.“ Dále uvádí: „Masa se neřídí zákony objektivity a přesvědčování, její síla tkví ve fanatismu víry, a nikoliv vědění. Protože též nesnáší žádné polovičatosti, chce mít vše srovnáno do jednoznačných schémat: nenávist či lásku, právo nebo křivdu, pravdu nebo lež, jen ne žádné směsi, kritičnost, třídění, domnělé duchaplné nápady. Žádá jednoduché a obecně srozumitelné závěry, jichž nesmí být mnoho a k nimž je nutno vždy znovu a znovu z různých stran dospívat a opakovat je bez ustání a při každé příležitosti.“

Alexander Neu pokračuje – abychom byli spravedliví při popisu problému fašismu, je třeba také uznat, že dnešní Chorvatsko již není Chorvatskem 90. let a začátku prvního desetiletí 21. století. Přestože se Chorvatsko do značné míry odklonilo od fašistické ideologie směrem k víceméně snesitelnému vlastenectví, je třeba si položit otázku, zda cíl skutečně světí všechny prostředky.

Budování státu a národa na ideologickém rámci fašismu je prostě nepřijatelné. Totéž platí pro německou politiku vůči Jugoslávii – používání fašistických sil jako přijatelných partnerů v jednáních pouze k dosažení geopolitických cílů je více než diskutabilní. Kam až mohou zajít geopolitické mocenské ambice – je oslavovaný fašismus a nacismus přijatelnou cenou, kterou je třeba zaplatit?

Toto ubohé politické chápání „nepřítel mého nepřítele je téměř automaticky mým přítelem“ nejenže pokračuje i v dnešní Ukrajině, ale nachází i svou specifickou perverzi.

2. Ukrajina

Ještě více než v bývalé Jugoslávii je na Ukrajině nezaměnitelný návrat fašismu, ba dokonce i německé verze nacismu. Aby bylo naprosto jasné: ne celý ukrajinský lid, ani celá ukrajinská armáda jsou fašisté nebo nacisté. Ukrajinské bezpečnostní síly vedou obrannou válku.

Je však stejně jasné, že části ukrajinské společnosti, politiky a bezpečnostních složek se oddávají nacistické ideologii. Není to tak, že by nacismus na Ukrajině byl pouze minulostí a že by se ukrajinské vedení distancovalo od svého fašistického odkazu. Není to tak, že by Ukrajina ledabyle vysvětlovala svým polským a ruským sousedům, stejně jako židovským přeživším, že se statisícemi úmrtí způsobených našimi ukrajinskými nacistickými dědky stala jen smůla. Omlouváme se za to a chceme být dobrými sousedy. Chceme se s historií vyrovnat.

Ne, naopak: nacistické pochody s pochodněmi, repatriace ostatků fašistických vůdců a jejich pohřbení s nejvyššími státními poctami, přejmenování ulic a náměstí po fašistických vůdcích , tetování svastiky, vlajky a transparenty se svastikou a Wolfsangelem, symboly SS s umrlčí hlavou na uniformách a tak dále jsou projevem specifického smýšlení .

A toto smýšlení tvoří určující prvek nového, současného procesu budování ukrajinského národa. Židovský prezident to nemění, protože si to nese s sebou. Nacismus na Ukrajině není tématem diskusí v politice ani v masmédiích v Bruselu, Berlíně, Londýně ani v Paříži. Stejně tak setkání s fašistickými silami.

Místo toho je bagatelizován argumentem, že fašisté nejsou v ukrajinském parlamentu, Radě, významně zastoupeni. Tento argument často v debatách uvádějí zástupci Zelených – strany, která se ráda považuje za čistý antifašismus. Volební vzorce v roce 2019 – roce posledních parlamentních voleb – naznačují, že většina ukrajinské společnosti, alespoň v té době, pravděpodobně nebyla otrávena duchem fašismu. Situace je jiná ve státním aparátu: nacisté nemusí být v Radě významně zastoupeni, protože sedí v bezpečnostním aparátu a odtud řídí politiku; k tomu nepotřebují křesla v Radě.

Naproti tomu AfD je denně obviňována z nacismu samozvanými strážci německého antifašismu, a to jak v rámci politických stran, tak i občanské společnosti – těmi samými aktéry, kteří na Ukrajině prostě nemohou najít žádný fašismus ani nacismus. Jsou to ti samí aktéři, kteří se snaží ukrajinský fašismus zavrhnout jako klam nebo laciný kremelský narativ.

Alespoň v Polsku existuje společenský a politický odpor k zavírání očí a bagatelizování nacismu na Ukrajině, aniž by tím Polsko zpochybňovalo svou podporu Ukrajině ve válce samotné. Polsko ukazuje, že existuje i jiná cesta.

Závěr

Geopolitika je mocenská politika – jde o rozšiřování a udržování sfér vlivu. Mocenská politika se provádí prakticky všemi myslitelnými nástroji – včetně instrumentalizace mezinárodního práva, hrozby a použití síly atd. A v mocenské politice se zdá platit motto „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Zatím je to dobré, nebo spíše špatné.

Když se však nenávist k jiným etnickým skupinám nebo státům s odlišnou civilizací a intelektuální historií stane vůdčím principem jednání prostřednictvím ideologie nadřazenosti a když se prozkoumají všechny myslitelné cesty, včetně tolerance nebo dokonce vykořisťování fašismu, národního socialismu či islamismu (Libye a Sýrie), samotný morální kompas se vymkne kontrole, a to i v kontextu mocenské politiky. Když se zastánci takového politického chápání zároveň považují za morálně nadřazené ostatním, je dosaženo vrcholu absurdity a zvrácenosti.

Neexistují žádní dobří nacisté, dobří fašisté ani dobří islamisté, a to ani v případě, že slouží (nebo by mohli sloužit) „našim geopolitickým či geoekonomickým cílům“. Praktikovaný selektivní antifašismus, tedy antifašismus, který z oportunních důvodů také dělá výjimky – tedy podpora několika nacistů tu a tam je nějakým způsobem ospravedlnitelná, protože slouží vyššímu dobru – není antifašismem, ale jeho negací. Uchylovat se k fašistickým/nacistickým silám, chtít to udělat, nebo to prostě dovolit, představuje intelektuální úpadek a není nic menšího než intelektuální a sociální barbarizace.

Jestliže EU převedla do praxe machiavelismus „Účel světí prostředky,“ prohřešuje se proti hodnotě: špatné prostředky nemohou vést k ve skutečnosti dobrému výsledku, protože zlo pohlcuje samotný cíl.

Evropská unie je ZALOŽENA na hodnotách lidské důstojnosti, svobody, demokracie a právního státu; PODPORA jakýchkoliv známek fašismu či dokonce nacismu, lhostejno z jakých důvodů, je velezradou její existence!

*

Leo K., Kosa Zostra

Na snímku každoroční pochodňový průvod nacistů Kyjevem: “Bandera a Suchevič jsou našimi hrdiny”